Co se ztratilo v textu a čase. O sběratelství umění

Koncem října byl v Plzni představen výstavní projekt Sobě ke cti, umění ke slávě. Sbírky a sběratelé 1600–1960, který si už dle názvu klade za cíl připomenout významné sběratele napříč staletími. Expozice umístěná v Masných krámech působí podle propagačních materiálů jako dobře připravená a erudovaná. Je ale otázkou, jak píše ve své recenzi historik umění Jan Štěpánek, zdali si při prohlídce návštěvník uvědomí, že přišel obdivovat něco jiného, než je mu předkládáno.

Co se ztratilo v textu a v čase. O sběratelství umění

Prezentovat veřejnosti sběratelství a umělecký mecenát není vůbec jednoduchou záležitostí, zejména když se rozhodnete poodkrýt vývoj problematiky v průběhu několika staletí. Rozdílné motivace kolektorů se mísily s proměňující se politikou, ekonomikou i kulturním prostředím. Například sbírka renesančního nebo barokního velmože byla zcela jiná než její podnikatelský protějšek v 19. století a 1. polovině 20. století. Už vůbec pak nehovoříme o druhé světové válce, jež umělecká díla ve velkém zametla do depozitářů státních sbírek a jejich bývalé majitele do sociální propasti. Překlenout tyto diametrálně odlišné faktory se rozhodli historici umění a autoři výstavy Vít Vlnas a Marcela Rusinko, kteří se dle vlastních slov pokusili doplnit nevyrovnanou bilanci mezi výstavami o sběratelství, které stále stojí na okraji zájmu, a těmi ostatními, zaměřenými autorsky, monograficky či skupinově.

Projekt symbolicky navazuje na několik porevolučních počinů, které se touto otázkou zabývaly. Nejvýznamnějším byla bezpochyby expozice Národní galerie v Praze nazvaná Artis pictoriae amatores: Evropa v zrcadle pražského barokního sběratelství v Jízdárně Pražského hradu v roce 1993, na níž Lubomír Slavíček a Zdeněk Hojda představili fenoménem sběratelství zejména osobnosti z rodu Černínů a Nosticů. Neméně důležitou byla o tři roky mladší výstava Víta Vlnase Obrazárna v Čechách 1796–1918, jež reflektovala dvousté výročí založení obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. Ani Moravská galerie v Brně nezůstala s prezentací tohoto fenoménu dlouho pozadu. Šestidílný cyklus výstav v Místodržitelském paláci nazvaný Sběratelé a mecenáši, pod vedením Martiny Lehmannové (Strakové), Zdeňka Kazlepky a Petra Tomáška, postupně mezi lety 2007–2011 představoval nejen dobrodince dnešního Moravského zemského muzea a Moravské galerie v Brně, ale například i sbírky rodu Salm-Reifferscheidtů z Rájce nad Svitavou. Neméně významnou výstavou byli Donátoři, mecenáši, sběratelé, jež byli uvedeni v listopadu 2010 ve stejném paláci, tentokrát pod taktovkou Kateřiny Svobodové. Ta stála i za prezentací brněnské umělecké sbírky Heinricha Gomperze v roce 2004.

Všemi těmito projekty se prolíná již zmiňované jméno Lubomíra Slavíčka, jehož kniha z roku 1997 Sobě, umění, přátelům. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939 patří k ikonickým publikacím ze sféry uměleckého sběratelství. Na tu úspěšně navázala Marcela Rusinko (Chmelařová) se svou prací Snad nesbíráte obrazy? Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948–1965, jež vyšla v roce 2018. Jména obou historiků umění jsou také pevně svázána s plzeňskou výstavou. Její termín navazuje na Slavíčkovo významné životní jubileum a právě jemu je expozice i dedikována.

Snaha o další úspěšnou expozici se od počátku nezdála být nereálná. Vít Vlnas je znám svými rozsáhlými, divácky atraktivními a organizačně dobře zvládnutými projekty, především ze sféry starého umění. Marcela Rusinko si pak již řadu let úspěšně proráží cestu na poli výzkumu poválečného sběratelství uměleckých děl, a navíc je Slavíčkovou odchovankou. S tak silným zázemím se zdálo být snadné provést výběr nejvýznamnějších sběratelů od 17. do 20. století a prezentovat je pod jednou střechou. Nakonec se našlo místo pro 36 osobností a 106 děl.

Co se návštěvníci (ne)dozví

Hned v úvodní části se návštěvník krátce seznámí s obdobím manýrismu a baroka, jež je samozřejmě prezentováno artefakty ze sbírek císaře Rudolfa II., šlechtických rodů Černínů z Chudenic, Thun-Hohensteinů, Salm-Reifferscheidtů nebo premonstrátského kláštera na pražském Strahově. Obě boční lodi síně Masné krámy jsou pak určeny moderním sběratelům 19. a 20. století, především z řad podnikatelů, politiků nebo umělců. Naleznete zde velká jména jako Adalbert Lanna ml., Vincenc Kramář nebo Josef Gočár. Nechybí zde však ani artefakty ze sbírek biskupa Antonína Podlahy, lichtenštejnského knížete Jana II. nebo historika Arna Nováka. Vše pečlivě rozděleno podle jmen, včetně stručné zprávy o provenienci jednotlivých předmětů.

Na první pohled jde o plejádu pěkných a vhodně vybraných uměleckých kousků. Opustíme-li však počáteční nadšení, popadne návštěvníka trochu zklamání. Na výstavě se totiž v podstatě nic nedozví. Podařilo se skutečně odpovědět autorům na otázky, které sami sobě položili? Odnese si návštěvník jasnější představu o charakteru a struktuře sbírek na našem území i kontextu, v němž se formovaly? Donutí je zamyslet se nad významem privátního uměleckého mecenátu, který byl tvořivým elementem dnešních veřejných muzeí a galerií? A probudí v nich proklamovaný zájem a veřejnou diskusi o původ a osudy cenností, jež zejména po druhé světové válce měnily majitele? Zdá se, že spíše ne. Výše zmiňované starší výstavy měly tu výhodu, že se zaměřovaly na jednoho nebo jen několik sběratelů či kolekcí. Z Plzně si odnesete v hlavě nehomogenní seznam 36 jmen, ochuzený o skutečný společenský kontext jednotlivých sbírek a přiblížené motivace sběratelů.

Výstava je bohužel velmi unifikovaná, plochá a bez výrazu. Postrádá nápaditější architektonické řešení a především spojení s regionem, kde je představována. Za předpokladu, že majoritními návštěvníky galerie budou místní lidé a obyvatelé z blízkého okolí, by bylo asi přece jen vhodnější zaměřit se na vyzdvižení několika osobností, s nimiž se mohou lidé snáze identifikovat a jejichž činnost ovlivňovala místní percepci a interpretaci výtvarného umění. V tomto pojetí je ale možné soubor vystavit kdekoliv jinde. Těžko říci, jestli je to otázka konzervativnosti autorů, úmyslu investorů nebo omezených možností během příprav? Pravda bude zřejmě někde mezi.

Dle anotace, prezentované Západočeskou galerií již několik měsíců před výstavou, měl projekt připomínat jména barokních šlechtických sběratelů často vázaných k západním Čechám, konkrétně Černínů, Lažanských, Šternberků a Lobkoviců. U prvních dvou jmenovaných není nutno mít sebemenších připomínek, zejména vezmeme-li v potaz osobnosti Františka Josefa Černína a Václava Vojtěcha ze Šternberka. U dalších dvou je ale třeba pochybovat. Rod Lažanských se jistě nesmazatelně zapsal do dějin Plzeňska, zejména v oblasti církevního a uměleckého mecenátu. Finančně nákladné vášni pro sbírání umění ale rozhodně nepodlehli a s trochou humoristické nadsázky bychom mohli říct, že jejich kolektorství se omezilo na rekreační sbírání hub v lese. Stejný otazník visí i nad spojováním západočeského regionu 17. a 18. století se jménem rodu Lobkoviců. Napadají nás samozřejmě jména knížat Ferdinanda Augusta, Filipa Hyacinta či Ferdinanda Filipa z Lobkovic. Jejich těsnější souvislost s barokním Plzeňskem ale budeme hledat marně. Lobkovicové byli samozřejmě majiteli významné umělecké sbírky na zámku v Křimicích u Plzně, soubor barokní malby a plastiky nicméně získali dědictvím po vymřelém rodu hrabat z Vrtby až v 1. polovině 19. století a nutno dodat, že pro finanční potíže i brzký rozklad zděděných statků v této činnosti nijak zásadně nepokračovali. Západní Čechy zkrátka nebyly oblastí, jež by se mohla sběratelstvím výrazněji profilovat.

Ztraceno v textu

Je nabíledni, že autoři při přípravě vycházeli z obecně zakořeněných historiografických dogmat 20. století a teprve během práce si začali uvědomovat, že jejich původní představa bude diametrálně odlišná od reality. Na výstavě se nesetkáme ani s jedním dílem ze sbírek rodu Šternberků, Lažanských nebo Lobkoviců a tisková zpráva o dobách baroka de facto mlčí. Překvapí i doprovodný program, v rámci nějž v dubnu vystoupí majitel panského sídla v Chyši u Karlových Varů s příspěvkem o sběratelství umění na Manětínsku. Dosavadní bohatý výzkum kulturních dějin raného novověku na severním Plzeňsku totiž nereflektuje nic, co by s pojmem sběratelství bylo možné spojovat.

Sečteno a podtrženo, projekt Sobě ke cti, umění ke slávě se ne zcela povedl. Bez patřičného vzdělání v dějinách sběratelství jej pochopí jen zasvěcení a člověk se nezbaví dojmu, že autoři při jeho přípravě mysleli spíše na jubilanta Lubomíra Slavíčka, jemuž je věnován, a který zná řadu děl z autopsie. Jak k tomu ale přijdou obyčejní návštěvníci, kteří jeho znalosti nemají? Ztratí se v lingvisticky umně zabarvených frázích o tom, že veškeré nedostatky expozice jsou vlastně východiskem pro další diskuzi nebo výzkum původu a osudů cenností skrytých v našich sbírkách. Květnatá projektová řeč, která v případě potřeby umožňuje vybruslit z případné kritiky s tvrzením, že je to tak přece správně, ale realitu nezmění.

Situaci příliš nezachraňuje ani doprovodný celobarevný katalog na křídě o 369 stranách, který je dobře graficky zpracovaný, reflektuje všech 36 osobností a obohacuje návštěvníka o tolik potřebné souvislosti. Jeho nevýhodou jsou ale zbytečně popisná katalogová hesla, která tu více tu méně (ne)souvisí s charakterem publikace. Někdy má čtenář až dojem, že spoluautoři netušili, na jaké knize se podílí. Například o sbírkách raného novověku se nedozvíte nic převratného. U moderního umění je situace o poznání lepší. Marně byste ovšem hledali souhrnnou syntézu, komplexnější archivní výzkum, nemluvě o hledání odpovědí na otázky spojené s vesměs individuální podstatou sběratelství, které byly u výše zmíněných starších projektů zpravidla zodpovídány. To je důvod k zamyšlení. Od odborníků, jakými jsou Vít Vlnas a Marcela Rusinko, není jistě přehnané očekávat trochu víc, než je touto dobou veřejnosti předkládáno v Západočeské galerii v Plzni.

Sobě ke cti, umění ke slávě. Sbírky a sběratelé 1600–1960 / kurátoři: Marcela Rusinko, Vít Vlnas / Západočeská galerie v Plzni / Plzeň / 25. 10. 2019 – 23. 2. 2020

Foto: Karel Kocourek