Ach jo, šéfkurátore

Ondřej Chrobák, toho času hlavní kurátor v Moravské galerii v Brně, a Tomáš Svoboda, umělec, který se jako architekt podílel na řadě výstav a expozicí, objíždí od podzimu loňského roku české regionální galerie. Na satirickém blogu Galérka pak publikují výsledky svých "inspekcí". Co je k tomu vede a jaké jsou z jejich pohledu problémy regionálních galerií?

"Beru ten obor vážně. Umění je vážná věc a věřím tomu, že s tím souvisí i jeho prezentace. Pokud vejdu do katastrofálně instalované výstavy, tak mě to jako návštěvníka uráží. Když v  podmínkách, jaké panují v Galerii moderního umění v Hradci Králové, vidíte umění, tak jej to úplně dehonestuje," říká Tomáš Svoboda cestou do Litoměřic, kde plánujeme navštívit Severočeskou galerii výtvarného umění. Právě příspěvek o hradecké galerii patří na blogu Galérka mezi ty nejčtenější. Z expozice, na které se grafiky svíjejí v nekvalitních paspartách, většina obrazů visí očividně nakřivo, dřívější otvor v panelech vedle skříňky s elektrickými rozvody maskuje obraz Toyen, kde na každém rohu zakopáváte o pozůstatky minulých výstav v podobě nepřeberného množství zásuvek a kde podlaha není dostatečně divně červenohnědá, aby na ní už nebyly vidět žádné fleky, se utahuje poměrně snadno.

Jak patrno, cílem kritiky Galérky není otázka, jestli regionální galerie mají vyprávět stejný příběh jako galerie národní, jestli zde mají být retrospektivy etablovaných nebo výstavy mladých umělců, či dokonce prezentace lokálního umění. Tato - byť sebevíc důležitá - otázka zůstává upozaděna, pokud je umění prezentováno v prostorách, které jsou špatně řešeny po architektonické a grafické stránce, respektive pokud tyto aspekty v regionálních galeriích již od dob jejich vzniku za nejpřísnějšího stalinismu téměř nikdo neřeší.

Přes ironický ráz blogu - "K pandemii instalační padavky dochází zpravidla u obrazů zavěšených pouze na jeden hřebík uprostřed" - je však záměr Ondřeje Chrobáka s Tomášem Svobodou naprosto vážný. Oběma vadí stav v podstatě všech regionálních galerií, které doposud navštívili. V Hradci je sice zmapovaná situace nejhorší, na galerii, kde by nebylo co zásadně spravovat, však zatím nenarazili. Svého času se o to poměrně úspěšně pokoušel GASK pod vedením Jana Třeštíka a ještě dříve Galerie Klatovy / Klenová v čele s Marcelem Fišerem. Ten po nuceném odchodu z Klatov vede Galerie výtvarného umění v Chebu. Tuto funkci zastává čtyři roky a jeho působení zde bylo již po roce, dvou výrazně patrné. Nedostává při tom od zřizovatele vyšší dotace než jiné regionální galerie, což je důkazem tvrzení Chrobáka se Svobodou, že zásadní problém není ani v čase, ani v penězích. V rozpočtu regionálních galerií je "rozpuštěna" ještě jedna Národní galerie, a jak podotýká Tomáš Svoboda, jeden z hlavních problémů, který oběma autorům blogu vadí, je, že veřejné prostředky jsou zde vynakládány neúčelně a nesprávně.

Přijíždíme do Litoměřic a ještě před návštěvou galerie si sedáme na oběd do restaurace na náměstí. Ondřej Chrobák s Tomášem Svobodou se netají inspirací televizním pořadem Ano, šéfe, ve kterém respektovaný šéfkuchař Zdeněk Pohlreich radí neprosperujícím restauracím, co mají změnit, aby přilákaly více spokojených návštěvníků. Situace krachujících restaurací a krachujících galerií není zas až natolik odlišná, jak by se možná mohlo na první pohled zdát. "Když vejdete do restaurace, tak podle toho, jak to tam vypadá, už dokážete odhadnout, co asi budou servírovat, jak vám to bude chutnat. A budete ochotni za to zaplatit," dodává Ondřej Chrobák. U obou typů podniků je klíčem k úspěchu mít uklizený, čistý, dobře vypadající místo v prostředí, ve kterém se návštěvník cítí dobře. Díky Pohlreichovi a dalším aktivitám, které se zaměřují na kvalitu restaurací, se právě toto téma stalo v české společnosti předmětem diskuze, jež vede ke snaze o změnu nejednu restauraci. Kdyby se něčeho podobného - klidně i v menším měřítku - podařilo docílit u galerií, Chrobák se Svobodou si spokojeně poplácají po ramenou za dobře odvedenou práci.

Zde však narážíme na zásadní rozdíl mezi šékuchařem a šéfkurátorem. Kromě toho, že regionální galerie jsou každoročně dotovány zřizovatelem, ani jejich vedení, ani vedení kraje si na rozdíl od hospod žádného Pohlereicha na inspekci nepozvalo. Chrobák se Svobodou vstupují do galerijních prostor inkognito, což bylo i důvodem, proč zavrhli původně zvažovaný televizní formát na internetové TV Artyčok, a výsledky svých návštěv prezentují pouze na vlastním blogu. Zda se na jejich základě něco změní, či zda vůbec zaměstnanci galerií jejich blog čtou, neví.

Vstupujeme do Severočeské galerie výtvarného umění. Stav, kdy kustodi provádějí osamělého návštěvníka - či skupinky návštěvníků - a zamykají za nimi jednotlivé dveře, je už natolik normální, že se nad ním nikdo nepozastavuje. Výstava obrazů Pavla Nešlehy prochází okem blogerů bez zásadních výtek, hůře pak dopadá hlavně z pohledu Tomáše Svobody stálá expozice, vadí primárně barvy na stěnách a příliš velké množství děl na malém prostoru. Ve vedlejší Galerii a muzeu litoměřické diecéze pak "vyhrává" expozice insitního umění nainstalovaná v přetopeném sklepě a na půdě s příliš nízkými trámy.

Zásadní problém, společný pro všechny regionální galerie, vidí oba autoři blogu v lidech, kteří instituce spravují. V situaci, kdy si spousta umělců či teoretiků umění zakládá malé, nezávislé, dobře fungující galerie nejen v Praze či v Brně, ale i v dalších místech republiky, je zřejmé, že zádrhel nespočívá v nezájmu o kurátorskou roli. Kromě toho školy, ze kterých by se mohli zaměstnanci regionálních galerií rekrutovat, vypouští rok od roku do světa stále více absolventů. Argument, že nikomu z nich se přece nebude chtít jít pracovat třeba do Zlína, nebere Ondřej Chrobák jako relevantní. Podle něj je problém primárně v lidech, kteří dnes v institucích pracují, potažmo v jejich zřizovatelích, kteří neví, co se současnou situací. Neřeší ji a pravděpodobně ani nepřemýšlejí o tom, že by ji řešit měli. Ostatně jak se ukazuje na zmíněných konkrétních příkladech změny vedení v Klatovech či GASKu: představitelé kraje jsou nejraději, když je klid.

Na závěr si dáváme kávu na rozloučenou s Litoměřicemi. Hlavní problém vyplouvá citelně právě při vzájemném sdělování si zážitků. Chybí někdo, kdo by postřehům naslouchal, ona druhá fáze, která by probíhala tak, že se "inspekce" sejde s vedením kraje - jakožto zřizovatelem, nebo přímo s ředitelem instituce, který by tu teď seděl s námi a výtky Svobody s Chrobákem poslouchal. Na otázku, co je tedy největším problémem, se kterým jste se setkali u všech navštívených galerií, Tomáš cestou zpátky odpovídá: "Lhostejnost. Demotivace. To, že to ty lidi nebaví."

foto: archiv Ondřeje Chrobáka a Tomáše Svobody