Aktivně naslouchat řevu událostí

„Teplo způsobené horoucí hvězdou. Uvnitř jednotlivých válců dochází k třaskavým výbuchům, jež uvádějí do otáček převodový systém motoru. Slunce září zpříma do očí řidiče, způsobuje mu problémy v orientaci. Řidič automobilu se pohybuje po povrchu asfaltové silnice a později se setkává s objektem několika domů na kraji zastavěného území. Je však třeba znát víc, vědět o všech parametrech možného stavu současného i o všech stavech budoucích.“ Podobným způsobem, stejně jako to v hlavním narativu výstavy dělá i autorka, lze popsat můj příjezd do České Břízy.

Galerie Sam83 svými aktivitami rozviřuje klidnou hladinu českého venkova, který je v masmédiích často prezentován jako nemoderní, s okrajovými názory, či dokonce jako přímo zaostalý. Aktivity zdejší komunity pomáhají taková klišé napravovat. Stejně jako některé výchozí body uvažování autorky, ve kterém venkovská krajina – přírodní i názorová – hraje důležitou úlohu.

Výstavní projekt Barbory Trnkové se skládá z obsáhlého textu prezentovaného formou voiceoveru, páru zavěšených obrazových lustrů obsahujících výběr z počítačem generovaných obrazů, participativního projektu a webové/mobilní aplikace. Na půdorysu malého utilitárního domu se větví jednotlivá divácká zastavení. Prostor působí zdánlivě prázdně a vévodí mu schodiště, jež rozděluje prostor vedví. Ve spodním patře se nachází fotografické „lustry“, do kterých je nutné se skrčit a vnořit hlavu a zhlédnout horizontálně imerzivní obraz. Přímo u vchodu jsou rozesety drobné QR kódy s odkazem na stažení aplikace a také jsou zde zavěšena sluchátka se zvukovou nahrávkou. Hornímu patru pak vévodí „participativní stoly“, pojmenované jako Odnímání. Práce jsou formálně i mediálně rozsáhlé, zvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o samostatnou výstavu. Pro jednoznačné vyznění předkládaných názorů, vizí a emocí však takto velký žánrový rozptyl působí neukotveně a nenabízí žádné jednoznačné východisko.

Barbora Trnková, z výstavy Tváře vystupují z virtuální oblohy, 2024.

Středobodem diváckého zážitku je rozsáhlý zvukový voiceover úvahy, která balancuje na pomezí epistemologie pasení krav a lucidního snění. Tklivý šepot nejprve uvádí základní problém a postupně klade stále další synonyma a metafory. Zdánlivě primitivní akt pastvy je popsán jako metodologická sonda: Ta stále hlouběji a důsledněji analyzuje a teoretizuje proces; čím je, čím může být a veškeré atributy a parametry, které jej ovlivňují. Jakákoli aktivita se tak stává procesem, samotnou dynamikou a reflexí sebe sama. Tato metafora neuchopitelnosti komplexní reality je skličující. Jako příklad tu slouží neschopnost celospolečenské reakce na klimatickou krizi. Snaha „aktivně naslouchat řevu událostí“ je deprimující vyhlídkou, protože na řešení problémů, je nutné hledat stále komplikovanější myšlenkové modely. Participativní akce Odnímání navazuje na myšlenky obsažené ve výpravném příběhu: nabádá návštěvníky, aby přestali přemýšlet o stole jako o stole a nacházeli jeho různé varianty. Stůl tak již nutně nestoluje, ale stává se plátnem, střechou, podstavcem, zdí nebo čímkoliv jiným. Akce pro jiný čas a místo, jež spíše zaujme větší divácké skupiny a v architektonicky precizním prostoru nabízí moment kreativity či destrukce.

Zatímco posloucháte voiceover, můžete se volně procházet galerií a shánět další vjemy nezvukového charakteru. Takové jsou fotografie a „adult only“ generátor, obojí pracující se systémem typu ChatGPT. Estetika počítačem generovaného obsahu (vycházející ze stále populárnějších modelů GAN) je panoptikální přehlídkou surrealistických výjevů, ať už jde o tvarové kreatury porno obrázků, nebo depresivní motivy ve stylu goth. Mávnutím kouzelné hůlky parametrické statistiky se z hlubin výpočetních procesů vynořují elementy zprůměrované do digitální slátaniny, která je váženým průměrem všech originálních vizuálních klíčů let předešlých. Vytváří patvary a různé neostrosti nebo racionálně nevysvětlitelné kombinace. Zdá se však, že je pro autorku neodolatelnou všudypřítomnou studnicí obrazového materiálu bez nutnosti řešení autorských práv. Tuto problematiku ostatně vtipně adresuje nabízená webová amplifikace fotoaparátu v mobilu. Ta umožňuje divákovi vytvořit fotografii a za takovou aktivitu je odměněn náhodně vybranou fotografií jiného autora či autorky, pořízenou v jiném čase. Zároveň se náhled původně vytvořené fotografie ztratí v hlubině algoritmu a bude nabídnut dalšímu uživateli. Taková hra zaujme a je škoda, že není dále rozvíjena.

Na malém formátu českobřízské výstavy je vjemů dost, ale chybí jim lepší součinnost. Bádání o povaze analogové fotografie jako mediálně archeologická cesta, kritická reflexe současné hyperpotentního generativního softwaru, prozaické úvahy na pozadí filozofie vědy – to vše by mohlo sloužit za podklad samostatné výstavě. Spíše než k odhodlanému zkoumání však celek vede ke zmatení a působí jako nedořečené jednotlivosti. Můj automatický psací druh mi radí zakončit text takto: „Celkově lze tedy říci, že výstava Tváře vystupují z virtuální oblohy od Barbory Trnkové přináší nejen vizuální požitek, ale také stimulující myšlenkové zážitky. Je to prohlídka, která nás nutí zamyslet se nad otázkami, jež jsou stále aktuálnější v naší digitalizované a technologicky pokročilé společnosti.“

Barbora Trnková / Tváře vystupují z virtuální oblohy / Galerie Sam83 / Česká Bříza / 24. 3. – 19. 5. 2024