Mezi změnou a trváním

Umění někdy vzniká ze snahy najít si místo, kde se dá dýchat. Laureáti letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého takové prostory vytvářejí, ať už sami pro sebe, nebo i pro ostatní. Testují, zda je možné svět vnímat tak, jak bychom si přáli. Prozkoumávají to, jaké vztahy můžeme navazovat a zda máme odvahu vydávat se na objevné cesty do neznáma. Protože i když známe nepohodlí, kdy se v téže řece valí jiné a jiné vody, často zůstáváme stát v proudu, odkud vyhlížíme slibné zítřky. Nevíme však, zda vůbec přijdou.

Síla letošních oceněných spočívá právě v ochotě k proměnám, v pružnosti vztahování se k době i k sobě se vší zodpovědností. V dílech se tato vztahovost odráží v míšení hmotného a živého, v propletenosti jazyka a péče, v napětí mezi zvukem, tahem štětce a pohybem vody.

Za zvlněnou zástěnou, která se v modrých tónech jemně pohybuje a rozptyluje světlo, se otevírá vlídný prostor Karolíny Rossí. Transparentní vrstvy bílé se skládají jedna přes druhou v pravidelném rytmu, který je místy narušen, možná proto, aby byl uvěřitelný. Valérové tóny vytvářejí plasticitu bez reliéfu, hloubku bez stínu. Světlo se neodráží od povrchu, ale jako by se do něj vpíjelo – stejně jako voda, s níž Rossí pracuje. Na plátno ji vylévá, nechává ji vstřebávat barvu, usychat, rozpíjet se a znovu mizet.

Vznikají tak obrazy, které místo tvarů zachycují vibrace zatím neviditelného pohybu, rytmu a zvuku. Malba je formou ladění, probíhá prostřednictvím tónů zvuku a barev – na hraně mezi viděním a nasloucháním. Dechová cvičení pro oči, v nichž klid není absencí ani touhou očekávání. Je to eskapismus bez úniku: nezve nás pryč, ale zpět k myšlenkám. Vznikající vztah mezi divákem a obrazem vybízí k prozkoumání přítomnosti jako místa, kde se dá zůstat, aniž by bylo třeba utíkat. Díla Rossí totiž navozují stav pozornosti vůči tomu, co přetrvává, i když se všechno mění.

V zahradě se cit stává viditelným. V Národní galerii ji zastupuje chata: montáž bezpečí z dřevěných panelů, koberec, lightboxy s květy, dvě křesla, lampička a zvuky louky. V tomto útočišti můžeme pocítit péči, která se odehrává v Kameníkách u Kyjova, na zahradě Barbory Lungové.

Zahradničení je formou víry, péče, ale i moci přetvořit svět. V autorské knize Výhledy ze zahrady na kopci: do krajiny, do nitra, do světa se tento pokus stává hluboce osobním – natolik, že máme pocit, jako bychom četli něco, co nám nepatří. A právě v tom je silný. Akvareloví motýli, ptáci a květy odhalují kýč, který hledá útočiště. A v intimitě, která se neohlíží, se city snadno stávají přebytkem. Odvaha Barbory Lungové ke sdílení však prokazuje, že otevřít se a vykvést znamená i proměňovat způsob, jak se vztahujeme ke světu – k rostlinám, krajině i lidem. Její zahrada vyrůstá z citlivosti vůči queer komunitě a biodiverzitě a ukazuje, že starost o svět může být zároveň něžná i mocenská. Rostliny ohýbáme vlastní vůlí, dáváme jim jména, která s jejich životem nesouvisí, v jejich pěstování a šlechtění se kříží péče a násilí.

Mezi listy a stonky se odráží touha po existenci mimo kategorie. Květy přerůstají hranice záhonů i taxonomie a přetvářejí samu představu řádu, k němuž jsme se připoutali, ale v jehož narušení můžeme nalézt volnost. Za socialismu, jehož ozvuky v chatce a při listování knihou cítím, se v zahradách a chalupách pěstovala svoboda v měřítku záhonu. Dnes svoboda znamená spíše možnost být mimo dosah, uniknout tam, kde s někým můžeme být svobodní – zakořenění, a přesto schopní růst.

V díle Dominika Adamce se promítá svět, který se učí z vlastního rozpadu. Umělec nechává narativy rozplývat, znovu tuhnout a spalovat v keramice nebo v předmětech, které se vzpírají budoucímu pojmenování. Na stolech jsou vystavené zbytky, tvary, fyzické schránky i slova. Každý objekt je záznamem přechodu: mezi tělem, věcí a kódem, mezi tím, co tvoříme, a tím, co tvoří nás. Proměna je principem přežití, způsobem, jak přítomnost zůstává naživu, i zrcadlem světa. Takové „objektové vyprávění“ ukazuje současnost jako metabolismus vztahů bez hierarchií. Všechno se živí vším v neustálém koloběhu tvorby a pseudozániku – protože nic nezmizí beze stopy.

Na první pohled jde o hostinu u příležitosti společenství, jež roste z vlastních zbytků, recykluje příběhy a zůstává hladové po smyslu. Stoly, na nichž se formy rozprostírají, se liší výškou a perspektivou. Z těch vyšších na nás hledí ploché busty, jejichž tváře zůstávají uzavřené – neprozradí, kam to všechno směřuje ani kdo nebo co se pozře jako první. Všechny stoly zakrývá tenká vrstva ubrusů z čehosi připomínající staženou kůži. Látka působí měkce, a přitom je napjatá, reaguje na pohyb vzduchu i na blízkost těla pachem, který nejde přesně určit – stejně jako svět, který se na ní rozkládá. Jsme na scéně inverzního, fantasmagorického divadla, kde je každý objekt postavou, která bez úst vypráví příběh o tvarech a vztazích, jež vznikají ze vzrušující nejasnosti.

Ceny za současné umělecké počiny se udělují i přesto, že současnost samotná se vzpírá tomu být doceněná. Je příliš proměnlivá a ze své podstaty nestálá. Kritických možností se zato nabízí nespočet. Je to fér? Tři rozdílné přístupy zhmotněné ve světech Karolíny Rossí, Barbory Lungové a Dominika Adamce ukazují, že někdy se přítomnosti přiblížíme právě tím, že od ní na okamžik ustoupíme – do prostoru, odkud lze dohlédnout i k budoucnu.

V tom se skrývá i význam onoho „potenciálu dlouhodobě obstát“, kterým porota letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého mimo jiné zdůvodňuje svůj výběr. Všechna díla se svým způsobem vztahují k času, který přesahuje přítomný okamžik. Obstát tak znamená udržet si schopnost proměny, prokázat odolnost tvůrčího gesta v čase, který sám postrádá stálost. Jde o vytrvalost v pohybu, o schopnost znovu promýšlet vztahy, formy a významy, z nichž přítomnost vychází. Trojice autorstva k ní přistupuje z různých stran: jako k pozornosti, péči, přeměně. Rossí sleduje, jak se přítomnost rodí z klidu, Lungová, jak péče přetváří vztah ke světu, a Adamec, jak se ze zbytků tvoří nové tvary života.

Cena Jindřicha Chalupeckého naštěstí není soutěží o správnou podobu přítomnosti, ale rámcem, v němž se zkoumá, co současnost znamená. V posledních letech se cena sama proměňuje – překračuje hranice věku i média a stejně jako díla oceněných hledá nové formy existence, v nichž se změna stává způsobem trvání.

Barbora Lungová, Karolína Rossí, Dominik Adamec + Kinke Kooi jako hostka / Cena Jindřicha Chalupeckého 2025 / Veletržní palác / Národní galerie Praha / 26. 9. 2025 – 11. 1. 2026