Benátky poprvé: Encyklopedický labyrint podivínů

Věhlasné Benátské bienále se od roku 1998 se získáním nově zrekonstruovaných prostorů začalo dělit na dva, po koncepční stránce nezávislé, projekty. Kromě národních pavilónů s vlastním výstavním konceptem máme možnost zhlédnout tematicky zaměřenou hlavní výstavu v prostorách Arsenale a v ústředním pavilónu areálu Giardini, jejíž realizací byl letos pověřen čtyřicetiletý kurátor Massimiliano Gioni. Ten se rozhodl pojmenovat expozici mírně zavádějícím názvem Encyklopedický palác a zahrnout tak do hry svého krajana Marina Auritiho, který se v důchodu pustil do sestavování modelu „encyklopedického paláce světa“, jenž měl být kolosální věžovitou stavbou, která měla pojmout veškeré vynálezy lidstva. Marino Auriti, žijící ve Spojených státech, zamýšlel stavbu pro město Washington a v roce 1955 si svůj nápad nechal i patentovat.

Leitmotivem výstavy však není věčná touha lidského pokolení pojmout a obsáhnout celý svět a přehledně ho uspořádat, ale to, jak určití jedinci dokážou vyjádřit svůj duševní stav či prožitek prostřednictvím vizuálních uměleckých forem. Vystavená díla od více než sto padesáti autorů v časovém rozpětí od konce 19. století po současnost svérázně, ale srozumitelně tlumočí, jakou roli sehrály v umění duchovní nauky, jako byl například spiritismus a s ním spojená mediální malba, vizionářství a okultismus. Někteří umělci, zejména střední a mladší generace, se naopak těmito aspekty inspirovali a zvolili si je jako námět svých prací. Výstava stírá hranice mezi školenými tvůrci vizuálního umění a autodidakty, které k vlastní tvorbě přiměla životní situace související mnohdy s duševním otřesem či vynucenou změnou navyklého životního stylu, psychický handicap, nadpřirozené schopnosti či různé potlačené touhy a obsese a v neposlední řadě můžeme mluvit i o umění ve funkci terapie. Tento nestandardní výběr, v němž se nakonec skrývají i umělci s „obyčejnou“ potřebou sebevyjádření a s přirozenou kreativností, lze také chápat jako reakci na povrchnost, bezmyšlenkovitost a krátkozraké kopírování, jevy, ke kterým je současné umění v posledních desetiletích často náchylné.

Jistým klíčem k ideové koncepci, kterým se v ústředním pavilónu zároveň návštěvníkům výstava otvírá, jsou díla dvou významných osobností, psychoterapeuta a zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga a filosofa a zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera. Prezentované „iluminace“ z Jungovy Červené knihy (její originál je též vystaven), jsou precizně vyvedenými doprovodnými kresbami, které vznikly mezi lety 1914-1930, k podrobným záznamům a výkladům jeho vizí, které míval již od útlého věku. Oproti tomu Steinerovy kresby barevnými křídami na černý papír jsou výrazně zjednodušenými vizuálními pomůckami, které Steiner vytvářel během konferencí na tabuli a které se dochovaly jen díky důvtipu jeho asistentky, jenž od roku 1919 začala na tabuli připínat černý papír. Nebylo by bývalo možná od věci vystavit spolu se Steinerovými kresbami i „černé tabule“ od Josepha Beuyse (Directive Forces), dílo, které umělec vytvořil v průběhu sedmdesátých let a přiblížit tak divákům souvztažnosti na umělecké scéně ve 20. století. Forma prezentace vystavěná na přímější konfrontaci děl by totiž expozici s tak velkým množstvím artefaktů mohla být prospěšná, stejně tak jako dynamičtější rozdělení na jednotlivé sekce se shrnujícím doprovodným textem.

Držiteli tradičně udílené ceny Zlatého lva za celoživotní dílo, které vybírá kurátor výstavy, se letos staly dvě umělkyně, Rakušanka Maria Lassnig a Italka Marisa Merz. Letos čtyřiadevadesátiletá Maria Lassnig, která také reprezentovala Rakousko na bienále v roce 1980, se více jak šedesát let zabývá „výzkumem“ svého těla a ve svých malbách ho zachycuje ne tak jak doopravdy vypadá, ale jak ho prožívá a jak si ho uvědomuje. Na výstavě jsou její expresivní práce se silně emočním nábojem jedním z mála příkladů zkoumání tělesného vědomí prostřednictvím sebe sama. Neprávem opomíjené Marise Merz, která byla jediným ženským elementem hnutí arte povera, se poslední dobou dostává určité satisfakce. Dominantním prvkem v její tvorbě jsou osamělé ženské hlavy (autoportréty) podléhající autorčině senzibilitě, v nichž přechází od nevinného výrazu přes melancholický až k vzezření korespondujícímu s úzkostí, ale i obliba takových materiálů jako je vosk, pásy hliníku či měděný drát. Zlatého lva udíleného nejlepšímu umělci mezinárodní expozice, opět na základě výběru kurátora výstavy, obdržel britsko-německý umělec s indickými kořeny Tino Sehgal. Ten ve svých „pracích“ nazývaných „constructed situations“ zapojuje jednu či více osob, které podle jeho pokynů provádí pohybové kreace doprovázené vlastními zvuky a zpěvem. Vytváří tak podmanivé „performance“ rituálního charakteru podobné duchovním cvičením.

Z České republiky byly na výstavu vybrány dvě umělkyně. Pro první z nich, Annu Zemánkovou, patřící mezi umělce-autodidakty, se po padesátém roce života stala tvorba každodenním rituálem a terapií, jenž jí pomáhala překonávat nelehká období. Do svých kreseb řazených dnes do art brut dokázala přenést svou představivost vycházející z rostlinné říše a přetransformovat ji v obrazy se silným imaginárním potenciálem. Eva Koťátková je naopak umělkyní, která „nahlíží“ zvenčí. Z její scénograficky pojaté instalace Asylum je cítit nálada meziválečných surrealistických koláží a objektů (vzpomeňme Giacomettiho Zajatou ruku, 1932), ale i závažnost situace, kterou se nám prostřednictvím „uzavřených“ mřížových prostorů, fragmentů a koláží z fotografií, kreseb a textů získaných z odborné psychoterapeutické literatury snaží sdělit.

Hlavní výstava nazvaná Encyklopedický palác nabízí návštěvníkům velké množství vskutku zajímavých prací a neotřelých vizuálních prožitků, které jsou ale pro svou kvantitu v daný moment těžko stravitelným soustem. Výstavu však můžeme pojmout jako výbornou příležitost k doplnění a rozšíření vlastní encyklopedie, kterou si v sobě vytváří asi každý z nás.