"Cítím se být malířem"

Vila Panza ve Varese, proslulá svou sbírkou minimalistického umění (její nedávno zesnulý zakladatel hrabě Giuseppe Panza di Biumo se soustředil zejména na americké umělce) poskytla část svých prostor k uspořádání výstavy, kterou rozšířila americkou „všudypřítomnost“ o jednoho z nejvýraznějších umělců videoartu − Billa Violy. Ten zde představuje deset videí e jednu videoinstalaci, které vznikly mezi lety 1977-2008. Kurátorkou výstavy s výmluvným názvem Reflections je umělcova spolupracovnice a životní partnerka Kira Perov.

Bill Viola, Ablutions, 2005

Zatímco český milovník umění se poslední dobou mohl setkat s Violovým videem v rámci tematických výstavních projektů, jako byly „Obrazy mysli/Mysl v obrazech“ v Brně (Silent Mountain, 2001) či právě probíhající „Tváře − Fenomén tváře ve videoartu“ v pražském Rudolfinu (Memoria, 2000), italský „appassionato“ si může Violovy práce užít v mnohem rozmanitější škále. A to nikoliv poprvé. Na přelomu roku 2010/2011 měl Bill Viola samostatnou výstavu v Neapoli, která se zaměřila na videa z první dekády tohoto století a na přelomu roku 2008/2009 retrospektivní výstavu v Římě. Nutno však podotknout, že nebyl-li u nás doposud Violovi vyhrazen výstavní prostor pro obsáhlejší prezentaci, neváhali ho tvůrci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v loňském roce zařadit do festivalového programu. Viola se tehdy ocitl v sekci „Průhledné bytosti“, do které bylo vybráno k projekci osm videí z let 1977-1994. Kdo zná jeho tvorbu, asi nebude tímto faktem překvapen − nejen proto, že videoart je vizuálním výrazem, jehož těžiště spadá mezi statický a pohyblivý obraz, ale hlavě z toho důvodu, že umělec pracuje s pravidly filmového jazyka.

Vraťme se však k probíhající výstavě v prostorách Vily Panza. Koncepčním záměrem bylo rozmístit instalaci tak, aby návštěvník Violovy výstavy prošel i částí stálé expozice. Ve výsledku to znamená, že výstava je rozdělena na dvě části, mezi něž vložené intermezzo obohacuje prohlídku o minimalistická monochromní plátna různých autorů a iluminované instalace Dana Flavina, sestávající z halogenových zářivek.

Kira Perov a Bill Viola

„Pod povrchem každého díla je jakýsi druh podzemní řeky, která je naším očím neviditelná; proud vědomí, emocí a tajemství ve věčném pohybu. Podle mě,“ říká Viola, „není vůbec zapotřebí vědecky sejít do hloubky, aby byla vytažena podstata lidského života. Proto, abychom mohli žít, potřebujeme především neznámo, místo tajemství nepopsatelného slovy, v němž myšlenka se zastaví. Nemáme-li takové místo, pak nemůžeme jít kupředu.“ A právě tohoto místa − prázdného prostoru, se Viola snaží dotknout ve svých pracích. „Jsem úspěšný tehdy,“ tvrdí umělec, „když někdo vidí nějakou mou práci a odejde s více otázkami než odpověďmi. Nechci dávat odpovědi, nezajímají mě. Otázky jsou důležitější. Otázka vytváří život, odpověď je konec.“

S počátkem devadesátých let začalo pro Violu období introspekce, během něhož se poměřoval jako umělec s velkými a nevyhnutelnými tématy lidského přemýšlení. Toto existenciální hledání ho přimělo, aby uvažoval o přímém vztahu umění a technologie, jenž vyjadřuje lépe své možnosti odhalením autentického rozsahu znázorňované věci. Příkladem par excellence je na italské výstavě prezentované video Nantes Triptych (1992), ve kterém autor dokumentuje neoddělitelné pouto mezi zrozením − životem, smrtí a spánkem. Na třech projekčních plátnech, která jsou umístěna vedle sebe ve formě triptychu, jsou současně promítány fáze, jež charakterizují tyto lidské stavy. Jedná se o autentické záběry zachycující ženu při porodu, ženu v agónii (tou je samotná umělcova matka) a uprostřed triptychu znázorňuje životní energii „oblečené mužské tělo“, které pod vodou střídá stavy turbulence s nehybností a jakoby zbavené zemské přitažlivosti svobodně přijímá nejistý životní osud. Divákův pohled si vytváří vlastní sestřih následující sled sugescí, které dávají obrazový materiál do souvislosti s vlastními prožitky. Ostatně vztah, ke kterému dochází mezi dílem a divákem, považuje Viola za viditelný důkaz toho, že video je dynamický, neustále se měnící a vyvíjející proces vnímaný jako živý systém, plod vzájemného aktivního působení mezi divákem a technologií.

Bill Viola, Nantes Triptych, 1992

Obvyklým znakem ve Violových pracích a takřka ikonickým prvkem, jenž prostupuje celou výstavou, je zpomalený chod. Kromě toho dalším společným motivem u téměř všech vystavených děl je voda, kterou umělec ohledává různými způsoby. Je si dobře vědom její symbolické funkce i kinetických optických a vlastností. Na ty se Viola zaměřil i v již nejstarší vystavené práci The Reflecting Pool (1977-79), kde jediné pohyby a změny zaznamenáváme jen díky odrazům světla na vodní hladině. O tom, že stejně tak dobrým prostorem pro rozmanitou a fascinující hru optických jevů může být i rozpálená písečná poušť, která si nezadá s vodní plochou, se přesvědčíme ve videu Passage into Night (2005). Zprvu rozeznáváme jen tmavou nejasnou vertikálu rýsující se na horizontu, později kráčející ženskou figuru v dlouhých tmavých šatech se zahalenou tváří. Pozvolným tempem, po dobu padesáti minut, jde blíž a blíž, aby nakonec temná látka jejího šatu zcela zaplnila projekční plátno. Žár narušuje a deformuje vzduch, který rozvlňuje celý obraz, jenž dostává podobu rozčeřené vodní hladiny a stejně tak jako ona horký stoupající vzduch odráží dopadající světlo.

Na očistnou roli vody spojenou s rituálními úkony poukazuje umělec ve videu Ablutions (2005), ve videích The Innocents (2007) a Three Women (2008) z cyklu Transfigurations zase Viola používá vodu jako fenomén, který má moc oživovat. K rituálům proměny se zde přidružuje příchuť tajemna. Violova vizionářská poloha a enigmaticko-mystická rovina tu vystřídala jeho naturalistický koncept zaměřený na autentické nearanžované záběry a situace.

Bill Viola, Emergence, 2002

Ke stěžejním pracím s mystickým nábojem patří video „Emergence“ (2002). Inspirací k jeho vytvoření byla Violovi nástěnná malba „Oplakávání Krista“, dnes v Diecézním muzeu v Empoli, kterou vytvořil Masolino da Panicale. Malířský přednes raně renesanční fresky byl pro umělce patrně důležitější, než její námět: mladík vynořující se z vodní nádrže, či chcete-li vystupující z hrobu, jakoby naznačoval narození (někteří teoretici tento moment přirovnávají k odtečení plodové vody), ale jeho tělo položené v závěru na zemi a přikryté plátnem, vyjadřuje smrt. I přes dobrý herecký přednes mi připadá, že tentokrát Viola hraje příliš na líbivou notu s efektní barevností. Dost možná, že tento dojem vzniká díky výraznému přiblížení se k figurálnímu malířství, které nabývá dominantní převahu v jeho dílech s novým tisíciletím.

„Přestože používám pokročilou techniku,“ říká Viola, „cítím se být opravdu malířem. I když je důležité uvědomit si různost použitých výrazových prostředků v průběhu dějin, podle mě toto není to nejpodstatnější hledisko. Tou podstatnou věcí je zobrazení a lidé si vždy vytvářeli zobrazení sebe sama. Zobrazení je věčné, je to kulturní gen lidstva, jenž se rozprostírá v čase.“

______________________________________________________________

Bill Viola: Reflections / kurátorka: Kira Perov / Vila Panza / Varese / 12. 5. - 28. 10. 2012

______________________________________________________________

foto (záběry z Violových videí): Kira Perov