Benátky podruhé: Zápletky v národních pavilónech
6. 9. 2013Recenze
Národní pavilóny, základní pilíře benátského bienále, se jako samostatné stavby nachází pouze v areálu Giardini a spolu s pavilónem Benátek jich je dvacet devět. V prostorách Arsenale navazují národní expozice přímo na podélnou stavbu bývalých skladů, kde je umístěna hlavní výstava Encyklopedický palác, nebo jim byl vyhrazen prostor v přilehlých budovách. Naprostá většina zemí, které mají vlastní pavilón, a teď mám na mysli pavilón jako stavbu, vyzvala k realizaci projektu jednoho umělce, což jednoznačně přispělo k vizuální ucelenosti a lepšímu soustředění se na ideovou stránku vystaveného.
Instalace Petry Feriancové v Československém pavilonu / foto: autorka
V prostorách Arsenale se nezřídka setkáme s kolektivními výstavami. Tak je tomu i v případě Itálie, kdy kurátor umístil vždy dvojici umělců do sedmi místností a jednu dvojici venku v zahradě, jejichž díla mají spolu vést dialog. I Čína, která se dělí o velký prostor s Itálií, vyzvala k realizaci více umělců. Zatímco se italští umělci pro vyjádření svých vizí spokojili s tradičnějšími materiály, například s obřím monolitem karrarského mramoru, který se stal základnou pro performativní sochu Marcella Malobertiho nazvanou Nepravděpodobný monument, jenž tvoří čtveřice postav držící rozprostřené plážové osušky, jejich čínští kolegové jednohlasně vsadili na moderní technologie. Miao Xiaochun, který pracuje s 3D softwarem, ve svém příhodně vybraném díle Poslední soud v kybernetickém prostoru vychází z přesných pozic Michelangelových postav z fresky v Sixtinské kapli. Výhradně mužské postavy zbavené oděvů však pozměňují význam celého vyobrazení.
Projekt jednomu umělci, respektive umělkyni, naopak svěřila Argentina. Nicola Costantino ve svých instalacích s názvem Eva-Argentina: Současná metafora analyzuje problém znázornění s použitím postavy-obrazu Evy Peron a v dalších instalacích prostřednictvím objektů-metafor reflektuje poslední dny této historické postavy. I Bahamské ostrovy, které se bienále účastní letos poprvé, prezentují díla jednoho umělce. Volba Tavarese Strachana zdá se být pro jejich debut opravdu šťastnou. Ačkoliv jeho výstavní projekt Polar Eclipse sestává z několika autonomních celků, působí jako jeden příběh, kterému dominuje čtrnáct do kruhu umístěných monitorů prezentujících soubor umělcových evokací věnovaných americké polární expedici z roku 1909. Strachanův příběh artikulující se různými médii, volně pokračuje přes píseň z ústní tradice inuitů až k objektu Me and You (North Pole Ice and Cloned North Pole Ice) sestávajícího z kusů ledu.
Ai Weiwei v pavilonu Neměcka / foto: I. Rondinella /
Courtesy by la Biennale di Venezia
Letos poprvé se bienále účastní také Vatikán. Patrně nás nepřekvapí, že se „Santa Sede“ pro svůj projekt inspirovala Počátkem, prvními jedenácti kapitolami z knihy Genesis. Ke znázornění tří principů - Stvoření, Zničení a Znovustvoření zvolila umělce, kteří pracují s odlišnými médii. Velkoplošné interaktivní videoprojekce milánského studia Azzurro střídají vynikající panoramatické černobílé fotografie Josefa Koudelky, na kterých zachytil především destrukce, ke kterým však nedošlo přírodními živly, ale lidskou rukou. K principu Znovustvoření se pak odvolávají téměř monochromatické minimalisticky pojaté asambláže Australana Lawrence Carrolla.
Dívám-li se zpětně na plánek areálu Giardini, na modře vybarvené půdorysy jednotlivých pavilónů viděné z ptačí perspektivy, připadá mi, jako by tu šlo o určitou hru, kterou necharakterizuje prvoplánová hravost, ale především důvtip. Potřebu apelovat na diváka hravou formou mnohdy s edukativním podtextem, jejímž prostřednictvím umělci reflektují společenské, politické, ekonomické, historické či kulturní události lze najít u více projektů. S jedním z nich se setkáme v pavilónu Velké Británie, kde Jeremy Deller v kompaktním projektu English Magic reflektuje různé nešvary a momenty z nedávné minulosti i imaginární budoucnosti nejen britské společnosti. V jedné z velkých maleb přímo na zeď nechal ožít Williama Morrise, jenž jako rozzuřený obr odhazuje jachtu jednoho z ruských oligarchů, který v době minulého bienále zakotvil svou 115 metrů dlouhou loď přímo před Giardini a blokoval nejen výhled, ale ohrazením i volný průchod. Výjev Deller provedl i jako razítko, které si návštěvníci mohou otisknout na papír a odnést domů. O tom, že Velké Británii na benátském bienále opravdu záleží, nás nepřesvědčí ani tak nabízený šálek čaje s mlékem, jako především webové stránky British Council, nabízející přehledně zpracovanou historii účasti této země na mezinárodních expozicích.
Pavilón Srbska / Vladimir Perić /
foto: I. Rondinella /
Courtesy by Biennale di Venezia
Další projekt reflektující výše zmíněné aspekty nalezneme v pavilónu Řecka. Stefanos Tsivopoulos přehledně demonstruje příchozím na velkém panelu vztah peněz a alternativních metod směny zaváděných v různých dobách a na různých místech (History Zero). Projekt pokračuje velkoformátovými video projekcemi - trilogií zachycující příběhy osob z odlišných sociálních vrstev, kde se společným prvkem všech dílů stává svazek origami poskládaný z bankovek v hodnotě 200 a 500 eur. Opačnou stranou mince jsou pak projekty, které se odklání od sociálně politického kontextu a zaměřují se na výstupy v rovině „čistě“ umělecké. Příkladem za všechny je pavilón Holandska s projektem Marka Manderse Room with Broken Sentence. Umělec polepil prosklenou část fiktivními stránkami novin, aby oddělil výstavu od vnějšího světa. Kromě převažujících vertikálních objektů sestávajících z dřevěných desek, mezi něž zaklínil fragmenty obličejů, položil na zem bronzovou plastiku Fox, Mouse, Belt, kterou záměrně koloroval tak, aby vypadala jako z mokré hlíny. Na břicho ležící lišky vymodelované podle zvířete ve skoku připevnil pomocí koženého opasku myš, která by správně neměla být zvenčí, ale uvnitř liščina žaludku. Fascinovalo ho totiž, že živočichové mohou ještě zaživa zmizet uvnitř jiných živočichů. Stejná plastika současně leží na zemi i v newyorkém MoMA a v jedné benátské samoobsluze.
S podobně „obyčejnou“ poetikou se setkáme i u srbského umělce Vladimira Periće v pavilónu jeho země, kde ze své sbírky Muzeum dětství vystavil nekomplikované Photo Safari - zvířecí hlavičky poskládané z částí, dnes už historických, pouzder na fotoaparáty. Podobně hravý je i pavilón Rakouska, v němž si trochu oddechneme, nejednomu z nás asi při projekci animovaného filmu proběhne hlavou definice kýče a tak je nám hned jasné proč si nás zpívající oslík v námořnickém oblečku hravě získal. Mathias Poledna se v Imitation of Life vrací nejen do nálady konce třicátých let, ale i k tradičním výrobním postupům animovaného filmu, v tomto případě z disneyovské produkce, a svým projektem připomíná, jak náročná byla jeho realizace.
Vatikánský pavilon / Studio Azzurro /
foto: F. Boschetti /
Courtesy by Studio Azzurro
V pavilónu Česka a Slovenska se letos setkáme se dvěma umělci. Petra Feriancová naaranžovala vcelku neotřelým způsobem zajímavé předměty a fotografie z rodinné sbírky a ukázala, jak lze takovou sbírku uspořádat jako archiv s vlastními pravidly (Stále to stejné místo). Třešničkou na dortu zdá se tu však být videoesej Osvobození, alternativně (...) od Zbyňka Baladrána, který je pojat jako dokument v rovině archívního záznamu, odvolávající se obrazem i v textu k Benátkám. Existenciálně laděný text plný konstatování, otázek i odpovědí nekompromisně vybízí posluchače (čtenáře), aby se s ním konfrontovali.
Ano, je toho k vidění a k rozuzlení „zápletek“ opravdu hodně. Dodejme, že ne všechny národy, které se chtějí mezinárodní expozice účastnit, mají vlastní pavilón a proto jim byl vyhrazen prostor na různých místech po celém městě. Je toho opravdu hodně, ale bezesporu stojí za to projít si všechny pavilóny. A možná, že na některé zastávce dostanete razítko.
Oficiální internetové stránky bienále zde, portréty umělců a videa z pavilonů zde
Hana Křenková | Narozena 1973 v Praze, je historička umění a kurátorka. V letech 1999-2001 absolvovala dvouleté externí pomaturitní studium Památkové péče při NPÚ a v letech 2001-2007 vystudovala dějiny umění na FF UK, kde je zároveň externí doktorandkou. Od roku 2010 žije převážně v severní Itálii. Podílí se na italsko-švýcarském projektu Risma, což je časopis koncipovaný jako umělecký multipl, jehož jednotlivá čísla jsou věnována vždy jednomu současnému umělci. Je autorkou kurátorského projektu CZ’ECO DELL’ARTE VISUALE CONTEMPORANEA, jehož cílem je představovat současné umělce z České republiky v Itálii.