Bezčasí nekonečné práce

Všechna díla na aktuální skupinové výstavě v Pragovka Gallery tematicky propojuje motiv oběživa a práce. Kurátorka Nina Moravcová pojímá výstavu jako prostor pro kritické zkoumání koloběhu produkce a spotřeby, prostor pro poodhalení „mechanismů, v jejichž soukolí se nacházíme“.

Celkovému dojmu z výstavy dominuje pocit pozměněné časovosti. V prostoru barevně vyniká dílo skupiny Ládví, sestávající ze zářivě modré opony, jež kontrastuje s objekty červených osmiček a závěsných hodin s bílými hodinovými ručičkami. Ty jsou vytvořené doslova z odlitků rukou. Svou znepokojivou vizualitou připomíná tato instalace kulisy artového filmu představující zvláštní pomník, který přímočaře odkazuje na osmihodinovou pracovní dobu a vzhledem k nehybnosti ručiček také na její zdánlivou konstantnost a nekonečnost. V každodennosti pracujících je i zbývající „volný“ čas minimalizován tlakem na neustálou individuální produktivitu, absorbován potřebou bezmyšlenkovitého odpočinku či nutností vykonávat druhou směnu v domácnosti. Je oceňováno nebo přímo vyžadováno začít si sám nebo sama vydělávat co nejdříve, a duhově zbarvený horizont důchodu se neustále vzdaluje z dohledu.

Kapitalismus s ideologií morální povinnosti námezdní práce je prezentován jako konečný vrchol evoluce, a zároveň odraz jakési abstraktní a odvěké lidské přirozenosti. Proto se může zdát, že pracovní směna definuje a pohlcuje veškerou naši budoucnost i minulost. Osmihodinová pracovní doba je předmětem kritiky, kdy je například skrze anti-work hnutí zpochybňována její opodstatněnost – teoretičky jako Kathi Weeks (2011)[1] poukazují na to, že jediným nevyvratitelným argumentem pro její zachování je potřeba kapitalistického systému neposkytnout lidem dostatek času k reflexi a svobodnému přemýšlení nad podmínkami, ve kterých žijí, a nad tím, kdo z tohoto stavu věcí těží.

Dojem podivné, vychýlené časovosti je podpořen explicitními historickými odkazy některých dalších děl, jak ve formě, tak v obsahu. Hořce humorný průřez korporátem od Zbyňka Baladrána odkazuje na vizualitu archeologicky nalezených záznamů mrtvé společnosti. Je součástí „nekrologického“ proudu v Baladránově tvorbě, kdy umělec mapuje procesy, jež „souvisejí s mocenskými praktikami, s perverzními pracovními podmínkami nebo s adorací zbrojení a zabíjení“. Samotný didaktický průřezový popis vnitřního fungování korporátní struktury je palčivě povědomý a přitom nemožně absurdní.

V jeho blízkosti vystavené obrazy Dušana Zahoranského spojují olejovou malbu s meme formátem a tematizují věnování celého lidského života netečné zaměstnávající společnosti. Naddimenzovaný, nekonečně se točící reliéf mince ve středu místnosti od Artura Magrota přivolává ducha historického oběživa. Citát na stěně dožadující se společenské změny používá filozofický koncept ze 17. století, tzv. společenskou smlouvu. Popisuje zvýšení sociálních, ekonomických a kulturních nerovností jako něco, co abstraktně hrozí někdy v budoucnu. Zažíváme to však právě dnes. Video od Aleny Kotzmannové s názvem Horizontální pád, které zrcadlí událost propadu na burze, působí jako zakonzervovaný výstřelek minulosti, ačkoliv se udál teprve před 15 lety. A vzhledem k inherentní vlastnosti kapitalismu pravidelně směřovat k finanční krizi se tato situace nepochybně bude dít znova a znova. Čas je doslova zachycen v objektu vytvořeném Anettou Monou Chisou a Lucií Tkáčovou. Autorky v háčkované krajce zobrazily graf nerovnosti v nezaměstnanosti mezi muži a ženami z roku 2007 a zároveň odkázaly na historickou praxi genderově určené ženské ruční práce.

V jistém smyslu je posilující, že kritický přístup k práci a ekonomickým nerovnostem nachází ozvěny v historických odkazech. Diváctvo se tak může identifikovat s masou lidu, která vzdorovala útlaku bohatých a mocných před nimi. Na druhou stranu může takové vedení narativu podporovat dojem začarovaného kruhu, ze kterého nelze vykročit – dojem zamrznutí v nekonečné směně, ze které není úniku. Ve věčném a neměnném stavu ekonomických nerovností, který nelze zvrátit, jakkoliv budeme vzdorovat. A to je přesně narativ, ze kterého dlouhodobě těží vládnoucí třída.

Motiv začarovaného kruhu v mých myšlenkách posilují i obrazy Daniela Vlčka, ve kterých tematizuje vizualitu načítání webové stránky a přetížení systému. Mně osobně evokuje v kontextu tématu výstavy věčné načítání online bankovnictví, sledované v naději, že se tento měsíc objeví výplata o den či dva dříve. Na obrazy pomyslně odpovídá smyčka nekonečně vzrůstajícího tónu od stejného autora, hořce pojmenovaná Endless Happiness. Smyčka vyvolává úzkost, která je však v zamrzlém prostředí výstavy podivně vyprázdněná a každodenní.

Moravcová v průvodním textu zmiňuje ideu peněz jako živlu formujícího kulturní a fyzickou krajinu kolem nás. Toto formování má být výstavou vyjeveno skrze „kartografii neviditelného“, což je pojem, který používá Zbyněk Baladrán. Nad pojmem neviditelnosti jsem se v tomto kontextu pozastavila. Ano, stále platí, že extrémně rychlé, masivní, globální pohyby kapitálu zůstávají úmyslně skryté a nejsou něčím, čemu by běžní pracující měli kapacity věnovat pozornost. Na druhou stranu některé struktury nerovnosti dosáhly takové monstróznosti, že už je nejde dále skrývat, a mnohá „neviditelná ruka trhu“ byla odhalena jako prostá, fyzická ruka několika mála mocných a bohatých. Proto mi na výstavě chybí intimní urgentnost a důraz na nutnost změny. Korporátně megalomanský nápis na stěně galerie od Ivana Voseckého se zněním „Pracuj víc, otroku“ sice vyvolává odpor, ale ne nutně energizaci ke vzdoru.

Neurčitým dojmem chladu a odstupu působí i série objektů Petra Duba s názvem Směna. Jedná se o objekty, které měly být vyplněním objednávky „firemního nevěstince“ (výraz použitý v popisku). Oceňuji téma sexuální práce, zároveň ve mně absence hlubšího kontextu a hlasu samotných pracujících vyvolává smíšené pocity. Objekty samotné pak působí jako firemní dekor standardizovaných kanceláří, což potenciálně validuje sexuální práci jako zaměstnání. Jejich chladné tóny a sériovost jsou ale v opozici k rozmanitosti a nezřídka pečující povaze této profese. Oproti tomu Dubova druhá vystavená série pojmenovaná Nenecháme se zlomit mnohem přímočařeji a srozumitelněji referuje k tělu a jeho limitům, které pracovní trh neustále překračuje a násilně posouvá. Princip série spočívá v jednoduché modifikaci podpůrných berlí na nástroje námezdní práce – lopatu, stěrku na okna, malířský váleček. Ačkoliv autorova motivace k vytvoření díla vychází z pozorování fenoménu glorifikace kapitalismu stárnoucí populací konkrétního města, ve mně objekty vyvolávají asociaci s alibismem neoliberální společnosti, která přijímá postižení způsobené špatnými pracovními podmínkami a aktivně se na něm podílí.

I kvůli určité absenci intimity a většího důrazu na lidské tělo chci na závěr obzvláště ocenit zařazení videa Janka Rouse, které předává takřka dojemné a hravé svědectví o dětské (i dospělé) touze po odlišném zaměstnání, než v jakém člověk nakonec „skončí“. Příjemně narušuje odosobněnou auru výstavy a vede pozornost k zavádějícímu slučování identity osoby a jejího způsobu obživy. Je to také depresivní, je to také o systémovém útlaku, ale zároveň z toho nečiší čirá beznaděj.

Zbyněk Baladrán, Petr Dub, Alena Kotzmannová, Artur Magrot, Janek Rous, Lucia Tkáčová, Anetta Mona Chisa, Daniel Vlček, Ivan Vosecký, Dušan Zahoranský, Skupina Ládví / (S)měna / kurátorka: Nina Moravcová / Pragovka Gallery / Praha / 24. 1. – 27. 3. 2025

Foto: Marcel Rozhoň