All female panelák

Do české veřejné diskuze (a dvojnásob do té předvolební) prosákl v posledních měsících naplno jeden znepokojivý fakt. Hlavní město Praha se coby emblém tuzemské, vleklé a nadále se prohlubující bytové krize už nějakou dobu pyšní nezáviděníhodnou charakteristikou: nově se řadí mezi města s vůbec nejhorší dostupností bydlení v celé Evropě. Do takové situace se ovšem její obyvatelstvo nedostalo dílem náhody, nýbrž jde o přímý důsledek místní dlouhodobě uplatňované katastrofální bytové politiky. Není proto divu, že zejména mladí lidé – na něž současný svízelný stav dopadá nejmohutněji – čím dál intenzivněji hledají cesty k důstojnějšímu žití. Kromě snahy rozprostřít zátěž na vícero beder prostřednictvím sdíleného či přímo komunitního bydlení nebo usilování o větší nezávislost skrze budování mobilních přístřešků tak (i v návaznosti na alespoň částečné revidování porevolučního myšlení) vzrostlo opět na popularitě bydlení v panelových domech.  

Pokud by si člověk umanul vydat se severovýchodním směrem z finančně stále náročnějšího širšího pražského centra, kousek za Libní narazí na zhruba patnácti tisícové, pozoruhodně zachovalé panelové sídliště s neméně poutavým názvem Ďáblice. V kontextu bezmála pěti desítek podobných urbanistických celků, jež byly na našem území v rámci velkorysé bytové výstavby budovány přibližně od 50. let do konce 80. let minulého století, se to ďáblické těší výjimečnému postavení. Vděčí za něj nejen odvážnému architektonickému řešení spousty tamních budov, ale i mimořádně propracované infrastruktuře. A právě z boku jednoho z ďáblických kulturních ústředí – samosprávného prostoru ÚL – je ve Vitrínách Artbiom do začátku listopadu nepřetržitě k vidění předposlední výstava tamní letošní kurátorované série zaměřené na reflexi sídlišť: jejich minulosti, přítomnosti, ale i možné budoucí podoby.

Za výstavním projektem s názvem Směna stojí vizuální umělkyně, architektka a příležitostná kulturní publicistka Sofie Gjuričová. V sérii 3D grafik zhotovených přímo pro tuto výstavu odvrací umělkyně pozornost od veřejného prostoru – který je se sídlištním životem často logicky spojován – směrem do intimních útrob panelákové všednodennosti. Namísto megalomanského urbanismu sídlišť nebo poněkud omílaného motivu „betonové džungle” se tak v pěti výstavních lightboxech objevují civilní výjevy jako je sporák, dřez či ústřední topení. Všechny zmíněné obrazy však očividně podléhají mírnému vizuálnímu narušení: rovná žebra litinového topného tělesa se náhle stáčí v dostředivou spirálu, měděné rozvody v suterénu se roztékají do organických křivek, v ženských očích se odráží spirály čtyř plotýnek plynového sporáku planoucího modrým plamenem…

Tyto vizuální odkazy originálním způsobem navazují na myšlenky současného britského kulturního teoretika a publicisty Owena Hatherlyho, na něž autorka odkazuje ve své tvorbě opakovaně. V jádru samotného Hatherleyho díla spočívá kritická revize stávajícího vnímání modernistického dědictví (ponejvíce rozpracovaná v knize Militant Modernism). Autor se snaží poněkud vyčpělý pojem modernismu (znovu)tlumočit jako kontrakulturu, snahu o přepracování minulosti a především hnací sílu ke změně do budoucna. A nezbytnou součástí takového směřování se přitom stává i právo na bydlení. Tuzemskou diskusi o ošemetném tématu panelových domů totiž i nadále rámuje především a výrazně dvoupólové schéma: na jedné straně stojí romantizující fetišizace sídlištní krásy, na straně druhé zase představa paneláku jako nejviditelnějšího pohrobku „obludné totalitní šedi”. Reflexe ambiciózních projektů modernismu (byť leckdy nenaplněných), by přitom podle Herherlyho neměla být omezována na pouhý nostalgický sentiment betonové estetiky. Takový vzorec je totiž omezující nejen svou notně zjednodušující a polarizující povahou, ale z podstatné části i svým sklonem k ustrnutí v minulosti, bez větší ambice rozvíjet dědictví panelového bydlení směrem k budoucnosti – jmenovitě třeba ve vztahu k právě zmiňované bytové krizi.

Výrazně retrospektivní směřování, postrádající jakýkoliv náznak angažovanosti a kritického zhodnocení, koneckonců vykazovaly i patrně nejrozsáhlejší projekty, které po revoluci na dané téma v České Republice vznikly. Řeč je o dvojici výstav (z podstatné části se překrývajících záběrem i dobou konání) z přelomu let 2017 a 2018: Paneland uspořádaný Moravskou galerií v Brně a Bydliště: Panelové sídliště realizovaný  v Uměleckoprůmyslovém muzeu hlavního města Prahy. Lehce klišovitou linku sídlištní melancholie potom do značné míry neopouští ani výstava s lakonickým názvem Sídliště aktuálně probíhající v Kulturní stanici Galaxie na Jižním městě. Ve všech zmíněných případech je politický rozměr panelové výstavby zkrácen na konkrétní reálie poválečného československého režimu. V případě, že je vůbec reflektován.

Zmíněný Owen Hatherley oproti tomu nabádá ke snaze o návrat k původním, avantgardním kořenům modernismu a úsilí rozvíjet právě ty. Jinak řečeno - je podle něj potřeba oživit radikálně utopický potenciál modernismu coby hnutí směřujícímu k naplnění progresivních ideálů sociálně demokratického projektu. Na teoretikovu výzvu (již on sám příznačně označuje za „obranu modernismu před jeho obhájci”) navazuje i Gjuričová, když notoricky známé výjevy všednodenní panelákové šedi rozrušuje softwarovou mutací a propůjčuje jim tak místy až erotický náboj i futuristicky laděnou emancipovanost.

Když Owen Hatherley usiluje o to vyrvat modernismus z útulných análů muzeální historie, kde je svými samozvanými strážci umrtvován stigmaty tvrdosti a „brutalistní krásy”, a když chce odhalit veškeré fazety jeho eklektické povahy, přeměňuje Sofie Gjuričová ve svých digitálních tiscích panelákové útroby v experimentální prostor, podněcující ke smělému uvažování nad dědictvím modernistické architektury. A činí tak v příkré kontrapozici vůči neoliberální doktríně „there is no alternative”.

Jak ve svém pojednání Architektura průmyslové doby uvedl před téměř sto lety nestor a „kapitán” meziválečné československé avantgardy Karel Teige: „Moderní dům, vybavený veškerým mechanickým komfortem, nebude míti charakter těžkopádného aparátu (...) ve svrchované jednoduchosti, opírající se o veškerou složitost naší civilisace, je moudrost moderní doby. Ve svrchované umělosti, která harmonuje s živým životem, s přírodou a jejími silami.” A nakonec, kde jinde na tyto „heretické” myšlenky navázat, než právě v Ďáblicích…  

Sofie Gjuričová / Směna / kurátorka: Barbora Bahlsenová / Vitríny Artbiom / Praha / 19. 9. 2025 – 6. 11. 2025  

Foto: Barbora Bahlsenová