Budou Češi někdy moderní?

V následujícím příspěvku komentuje Vít Havránek nejen nastalou situaci kolem odvolaných ředitelů Národní galerie Praha (NGP) a Muzea umění Olomouc, ale také netransparentní a autoritářský vztah zřizovatele (Ministerstvo kultury ČR) k samotným institucím. V textu se autor navrací ke jmenování Jiřího Fajta a jmenuje problémy související s manažerskou pozicí, kterou ministerstvo ke kultuře zaujímá, v posledku se pak zabývá možnými cestami řešení, které by mohly vyvést NGP z dlouholeté krize.

Budou Češi někdy moderní? Poznámky na okraj institucionální krize Národní galerie Praha

Podle novináře Daniela Konráda odborníci tvrdí, že „vypadáme jako banánová republika“, poněvadž ministr kultury Antonín Staněk odvolal ředitele dvou příspěvkových organizací kvůli nesrovnalostem v hospodaření. I když patřím mezi „odborníky“, takto zjednodušující názor nesdílím. Už z toho prostého důvodu, že co odlišuje onen rasistický obrázek „banánové republiky“ od fungování zastupitelské demokracie, je právě princip odvolatelnosti úředníků i politiků, pokud neplní to, k čemu se zavázali nebo k čemu je zavazují pravidla a zákony.

Kritické hlasy zaznívající z kulturní scény upozorňují na to, že málo viditelný, nevýrazný a v kulturní politice země neangažovaný ministr odvolal ředitele, který otevřel dokořán spící a konzervativní muzeum středostavovskému publiku, modernizoval jeho program a zapojil Národní galerii Praha (NGP) do mezinárodní scény. K náhlým odvoláním ve velkých muzeích občas dochází – jde například o nucenou rezignaci ředitele Metropolitního muzea v roce 2017, Reina Sofia Madrid, Weltkulturen Museum Frankfurt nebo o odcházení z funkcí v rámci kritiky #meetoo mezi řediteli muzeí nejen v New York City –, pro mezinárodní obraz české kultury má ale nejhorší dopad to, že současný ředitel úspěšně sanoval mnohaletou předcházející stagnaci (danou konzervativní a izolacionistickou agendou Milana Knížáka), takže zvnějšku působí odvolání Jiřího Fajta jako regres a restaurace konzervativně izolacionistických sil.

Ministr se ovšem velmi úzkostlivě vyhýbá kulturnímu terénu i hodnocení činnosti NGP. Tak jako jeho předchůdci chce být ministrem kulturního managementu, ne ministrem kultury. Na tiskové konferenci předložil třístránkový seznam pochybení, které od roku 2016 audity a kontroly Ministerstva kultury ČR (MK ČR) vytýkaly vedení galerie. Není to úplně detailní zpráva, ale nepůsobí ani jako ryze účelový dokument. Pokud nejsme posedlí apriorní neoliberální anebo extremistickou nedůvěrou v nezávislost státní úřednické kontroly, musíme uznat, že kulturní zásluhy nemohou ospravedlňovat institucionální a ekonomická pochybení ve vedení příspěvkové organizace. Navíc dramaturgie NGP, převážně sledující cíl zpřístupnit vkus kulturně osvícených internacionálních a ekonomických elit masovému divákovi, není v kontroverzi se současnou vládní politikou, spíše ji tiše zrcadlí. Proto se zde nejedná o boj, který by měl pozadí rozdílných politik, je to boj jednotlivců či frakcí o moc v rámci jednoho – liberálně neoliberálního – proudu.

Problém by bylo možné položit i z opačné strany – jaké přívlastky by si vysloužil ministr, který by nejednal v případě, že audit jeho úřadu na závažné prohřešky upozornil? Alarmující je, že jediný, kdo dnes má skutečně relevantní informace, je MK ČR. Nemá je k dispozici vědecká rada NGP (která mlčí), zaměstnanci, novináři, odborníci. To ukazuje na vážný demokratický deficit. Současná krize je výzvou, která vede všechny, jimž osud a poslání NGP není lhostejný, k požadavkům na strukturální změnu.

Přijmout a odvolat

Další výtka spočívá v „brutalitě“ odvolání, které nebylo diskutováno v politických kruzích, se širší ani odbornou veřejností, ale událo se zčistajasna, takříkajíc na hodinu. Jako pamětník se musím vrátit ke jmenování Jiřího Fajta, které bylo předobrazem jeho odvolání. Tehdejší ministryně kultury Alena Hanáková iniciovala výběrové řízení a jmenovala komisi (jíž jsem byl členem), která měla vybrat generálního ředitele ze tří kandidátů předchozího konkurzu. Komise se několikrát sešla a požádala také Jiřího Fajta o aktualizaci programu, se kterým se hlásil do vedení největšího českého muzea umění. Dříve než Jiří Fajt a další kandidáti mohli svůj několik let starý program aktualizovat, byl ministryní ředitel jmenován napřímo, bez vědomí komise. Nutno dodat, že ministryně Hanáková měsíc předtím rezignovala a celá vláda byla v demisi. Protest komise ani dopis bývalých ředitelů NGP novému ministrovi upozorňující na slabou legitimitu procedury neměly žádný účinek. Silový přístup politiků, který ignoruje konsenzus s umělci i odborníky z univerzit, Akademie věd i z neziskového sektoru, již v souhrnu představují silný kulturní kapitál, poznamenal v důsledku všechny zúčastněné. Politici si dlouhodobě budují neodborný, čistě manažerský status, a tím i svoji nepopularitu u vzdělávacích a vědeckých institucí, jež jsou uměle oddělovány od politického i exekutivního aparátu. To vše se nakonec odrazilo i ve způsobu, jak byla samotná NGP vedena.

Nedůvěra (mezi politiky, ale i uměleckými manažery) ve standardní republikánské mechanismy dělby moci, nedůvěra v jejich orgány (správní, vědecké, odborné rady, komise ad.), jež jsou mylně zaměňovány například za návštěvnost a popularitu, mají za následek také to, že zde nejsou běžně využívány konsenzuální procedury či koncepční dokumenty. V případě krize pak nemá debata věcný základ, ale sklouzává do kulturněpolitického kabaretu. Pokud byl ředitel muzea jmenován bez toho, aniž by musel formulovat program, jenž by byl v souladu nebo polemice s kulturní politikou (kéž by byla sepsána), obhájit ho před komisí posuzující relevanci ve vztahu k oboru muzeologických studií, projít sítem rozhovorů s ministerskými úředníky ohledně organizace a ekonomiky řízení, ale šel cestou autoritativního jmenování shora, o co jiného než podporu politka/ů se může opírat? Podle čeho se má posoudit, zda naplnil svou misi nebo úspěšně nastartoval transformaci instituce? Tato situace se netýká jen Jiřího Fajta, ale je pro NGP stavem chronickým (a týkala se také předchozích ředitelů – Jiřího Kotalíka nebo Milana Knížáka). Je to „one-man show“ postavená na osobní politické podpoře, nebo v lepším případě na budování návštěvnické popularity. Přičemž obé se vyhýbá veřejné deklaraci historického úkolu muzea v návaznosti na koncepci státní podpory kultury, kdy křehkost personálního vztahu podmiňuje možnost naplnění institucionálních cílů. Tyto cíle nikdy nerealizuje jeden člověk, ale početný tým zaměstnanců galerie. Nakonec kvalitní výstavy, jako byla retrospektiva Františka Kupky, výstava Marie Lassnig, Manifesto Juliana Rosefeldta, reinstalace stálé sbírky umění z let 1918–1938 nebo Prostor pro pohyblivý obraz a další, vznikly díky historickému bohatství sbírek NGP a díky úsilí kurátorek, kurátorů a řady zaměstnanců galerie, ale navenek se kvůli hierarchii instituce prezentují jako zásluha jednoho muže.

Nebezpečí současné situace, která nás navrací do roku 2011, kdy byl jmenován do jejího čela ekonom Vladimír Rösel, spočívá v tom, že hlavní misí ředitele bude organizační a ekonomická stabilizace. Tu v pozdním období manažerské správy státu bude řešit ekonom spojený s vládní stranou ANO vedenou premiérem obviněným z dotačního podvodu. Kolikátá stabilizace v řadě? Jako by NGP byla odsouzena oscilovat mezi dvěma periodicky se střídajícími stavy – organizačně-ekonomickou stabilizací anebo one-man show uměleckým vedením. Oba tyto stavy ignorují komplexní výzvy, před nimiž stojí muzeum ve vztahu k proměnám společenských a ekonomických podmínek, k evoluci vědění o světě, historii i umění v globálním měřítku.

Politické manipulace s uměním

Proč by měla být Národní galerie namísto „kritického muzea“ pobočkou Centre Pompidou? Z hlediska globálního je známo, že jde o dlouho známou strategii center prosazovat svoji kulturní hegemonii výměnou za turisticky atraktivní značku. Guggenheim Museum v Bilbau, Centre Pompidou Malaga, Louvre v Abu Dhabi… Nikdo nepředložil nejmenší úvahu o smyslu a funkci, jež by měla pražská pobočka plnit s výjimkou staré představy známé z devadesátých let o „dohánění“ Západu a velkých center prostřednictvím nekonfliktního, nedějinného přejímání jejich koncepce a podoby a „estetické kontemplace“ děl kulturně nadřazeného centrálního kánonu. Tak dopadla i expozice Možnosti dialogu v Salmovském paláci, kde vedle mainstreamového západního kánonu podle barevné, žánrové nebo tematické podobnosti byli přiřazeni čeští autoři a autorky. Tímto způsobem zacházení s místním a internacionálním uměním dějinám ani neporozumíme, ani je nezměníme. Vrací se stará známá závislost provinční kultury na bezešvé a neproblematické blyštivosti centra. Jaká lepší vysvětlení ale můžeme očekávat od nového vedení NGP? Nejde v projektu budování pobočky Centre Pompidou o ryze politickou operaci, jejímž cílem je kulturně připojit západní část bývalé východní Evropy k jednomu z center Evropské unie? Takový proevropský záměr by bylo potřeba explicitně formulovat v rovině politické, čímž by mohla konečně vzniknout politicky ambiciózní debata. V rovině kulturní by byl smysluplný pouze za předpokladu, že premiér (a všichni politici) ke kultuře nebudou přistupovat manipulativně, z pozice vlastníka kulturního kapitálu, ale budou respektovat dělbu moci umožňující kulturní autonomii a nezávislost, jež jsou evropským dějinným výdobytkem.

Další otázkou, která by neměla zapadnout, protože se ocitla ve stínu kontroverzí kolem NGP, je odvolání ředitele Muzea umění Olomouc. V tomto případě se zdá být důkazní rovina odvolání opravdu slabá. Ministrovi, bývalému starostovi Olomouce, se nelíbí architektonická podoba projektu Středoevropského fóra (SEFO), který navrhl architekt Jan Šépka. Pro to, aby estetický soud jednoho ministra mohl zpochybnit dlouhodobý plán realizace centra procházející schvalováním v předcházející dekádě, osobní nelibost nestačí. Odborné slabiny SEFO trefně popsal článek Ondřeje Chrobáka, který podle mého názoru spíše volá po opravdu kompetentní středoevropské debatě o cílech a možnostech projektu v roce 2019 než po jeho faktickém pohřbení. Navíc zde vyvstává pochybnost, zda zmíněný prezidentsko-premiérský masterplán Emmanuela Macrona a Andreje Babiše s Centre Pompidou v Praze není v reálném konfliktu s budováním SEFO v Olomouci, respektive zda někdo nedostal nápad prostě přesunout investici z Hané do centra.

Od devadesátých let, kdy probíhala poměrně vzrušená debata o funkcích muzea moderního a současného umění, jsem přesvědčen o tom, že bychom se měli zbavit svazující, centralistické Národní galerie a rozdělit ji na Galerii starého umění, Galerii moderního a současného umění a sbírku mimoevropského umění spojit s Náprstkovým muzeem. Zkušenosti z celého světa ukazují, že takto rozdělená muzea by bylo možné efektivněji, pružněji a odborněji řídit. Ovšemže řešení v institucionální rovině automaticky nepřinese kvalitní misi a program pro žádnou z nově vzniklých částí. K tomu je zapotřebí radikálně posílit odbornost zřizovatele a dále získat odborně i organizačně schopné ředitele. Dokud se ale NGP nerozdělí, je jisté, že institucionální martyrium bude pokračovat – nový ředitel pod heslem stabilizace bude posilovat centralizované řízení a kontrolu. NGP přitom potřebuje přímý opak – decentralizaci a finanční a dramaturgickou autonomii jednotlivých sbírek. A pokud by po ekonomovi nastoupil náhodou odborník, musel by trpět silnou schizofrenií, aby vlastní moc a zodpovědnost za finance s velkými organizačními obtížemi začal dobrovolně předávat svým podřízeným kolegům. Druhým aktuálním krokem by měla být změna pravidel jmenování a odvolání muzejních ředitelů ministrem prostřednictvím správních rad, jejichž členy by byli zástupci zřizovatele a reprezentanti vědeckých, vzdělávacích, neziskových a občanských struktur. Tyto rady, standardně fungující v evropských zemí, by vyvázaly muzea z ryze personální povahy vztahu mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací a mimo jiné by v budoucnosti byly orgánem, jenž musí dostat k dispozici a posoudit informace, které nám dnes v případě odvolání dvou ředitelů chybí.

Pokud chceme vymanit největší muzeum z třicet let trvající cyklické krize a vrátit mu do budoucnosti naději k rozvoji, musí MK ČR reorganizovat vlastní úřad a z ministerstva managementu kultury vytvořit ministerstvo kultury. Musí ve veřejně transparentních orgánech složených z odborníků a zainteresovaných aktérů najít konsenzuální řešení toho, jak reformulovat funkci správních rad, v souladu s nimiž by ředitel byl jmenován i odvoláván, musí NGP rozdělit a posléze upořádat konkurzy na již rozdělená muzea. Různé plány na zřizování poboček Centre Pompidou, Center současného umění pod Stalinem (plán bývalé primátorky Adrieny Krnáčová) a megalomanských přestaveb jsou jen hysterickým zakrýváním nejistoty o smyslu kulturní identity a měly by být pozastaveny, respektive podřízeny koncepčnímu řešení. To vše se musí dít za bedlivé pozornosti všech zúčastněných, aby čeští politici, kteří nedávno postřehli, jaký symbolický a mediální potenciál má kultura pro zisk popularity, nemohli o kultuře rozhodovat podle svých krátkodobých zájmů, využívajíce přitom služeb soukromých kulturních lobbistů.

Ilustrace: Dan Perjovschi

Text vznikl za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému tímto děkujeme.