Cesta do hlubin sentimentu

Přesto, že jsem momentálně obyvatelem Moravskoslezského kraje, můj vztah k reáliím Slovácka není zatížen žádnou formou idealizujícího sentimentu. V Jihomoravském kraji jsem vyrůstal a aktivně se zapojoval do celého balíčku neromantické dřiny spojené se zemědělskými pracemi. Do Hodonína jsem pak chodil na střední školu a dlužno podotknout: nikdy jsem se zde nezdržoval delší dobu, než bylo nezbytně nutné. Já a toto město jsme si nikdy tak úplně nepřirostli k srdci. Místní dům umění jsem si pak pamatoval jako místo nasáknuté konzervativismem, kde se zastavil čas. Od návštěvy výstavy Kortizol a endorfiny, jsem tak neočekával příliš mnoho.

Možná je to tím, že jsem zestárl, možná tím, že jsem to, co znamená rodný kraj, pochopil až mnoho let poté, co jsem ho opustil, ale možná jenom hezky svítilo slunce a všude kolem byl klid. To, co na hodonínském domě umění dříve vypadalo jako nesnesitelně sterilní a v minulosti beznadějně uvězněná forma, začalo najednou dávat smysl – historismus na fasádě, portál odkazující svými malbami a tvarem stylizovaným do žudra k vinným sklepům, dřevěné obklady a občas vrzající schodiště, zvláštně spletitý labyrint spíše skromně dimenzovaných výstavních místností a modernisticky prosklené stropy. Branka od zahrady byla otevřená, u nenápadného bistra si povídali u kávy dva lidé, a protože zdejší vegetace vykazuje známky poněkud divoké expanze kontrastující se sochami stojícími na trávníku, procházel jsem tudy s pocity naprosto fascinovaného a tak trochu vystrašeného dítěte. A trochu jako dítě, které přijelo na prázdniny za babičkou, jsem si vlastně připadal i po vstupu do galerie, kde se mě s nezaměnitelným jihomoravským klidem a něžnou empatií ujaly dvě kustodky.

Na přelomu 60. a 70. let 20. století publikoval americký psycholog Paul Ekman teorii základních lidských emocí. Dokázal v ní, že prožívaní a vyjadřování emocí skrze mimiku není pouze kulturně podmíněné, ale jedná se o univerzální a biologicky daný princip. Vědci prosazující teorii kulturního relativismu byli do té doby přesvědčeni, že stejně jako se v různých částech světa mluví jinými jazyky, odlišuje se i mimika a její význam. Ekman se nejprve snažil tuto teorii potvrdit, ale jeho výzkumy ukazovaly opak. Mohlo se však jednat o důsledek efektu sdílených kulturních podnětů. Proto se v roce 1967 vydal do izolované komunity na Papuu Novou Guineu za kmenem Fore. Ekman domorodcům ukazoval fotografie Američanů a vyprávěl krátký příběh. Z výzkumu pak vyplynulo, že i členové tohoto kmene byli schopni podle mimiky přesně identifikovat jednotlivé emoce. Následně pak vědec formuloval koncept šesti základních emocí – hněv, strach, znechucení, smutek, radost, překvapení. Ty v devadesátých letech rozšířil o opovržení, pýchu, hanbu a pobavení. Právě tato teorie se pro kurátorku Silvii Šeborovou stala výchozí inspirací při koncipování hodonínské výstavy Kortizol a endorfiny.

Výstava je rozdělena do pěti sekcí, v nichž pět umělců tematizuje primární emoce definované ve výše zmíněné teorii. Kryštof Kintera smutek, Hynek Skoták hněv, Eva Jaroňová strach, Ester Hotová znechucení a Kateřina Olivová radost. Nejde pochopitelně o přesnou analýzu daných témat, ale o volné interpretace, ve kterých jednotliví tvůrci a tvůrkyně využívají média, která jsou jim blízká – kresbu, koláž, asambláž, instalaci, objekty či video. Výstava se rozkládá ve třech místnostech, kde je každému ze zúčastněných umělců a umělkyň přidělena a minimalistickou výstavní architekturou jasně vymezena daná sekce. Ty jsou navíc doplněny na zemi přilepeným emotikonem, který divákům pomáhá se v už tak přehledné a nekomplikované instalaci snáze orientovat. 

Silvie Šeborová připravila v Hodoníně, dalo by se říct, standardní produkt prezentující současné vizuální umění. Zvolila jednoduchou cestu, která na půdorysu pěti ostrovů ukazuje možnosti vizuálního jazyka zúčastněných, zároveň divákům návštěvu nijak zbytečně nekomplikuje. A tak je zde Kryštof Kintera smutný skrze své kresby či asambláže kombinující prohlášení typu „svět beze mne existuje“ – to vše s křehkostí a chaotickou brutalitou linií či ploch černé barvy. Hynek Skoták instalací tří boxovacích pytlů, které reprezentují sociální sítě, peníze a vztahy, umožňuje lidem zacílit a ventilovat hněv, neboť přiloženy jsou také boxovací rukavice určené k užití. Před okolním světem ukrytý záhyb strachu Evy Jaroňové je vyplněný akvarelovými kresbami malých formátů, děsivými scénami lidí uvězněných ve snových či dystopických světech, v nichž jsou tato těla vystavena násilí a invazi zvířat či dalších neurčitých destruktivních fenoménů. Znechucení promítá Ester Hotová do bezohledné ignorance. Do faktu, že bez povšimnutí okolo žijících lidí umírá ve městech mnoho zvířat, jejichž těla umělkyně balzamuje, instaluje na plátna a stylizuje do morbidně estetizovaných asambláží. A že podobně jsou na tom lidé bez domova, kterým umělkyně věnuje své koláže. Radost naopak hned vedle ventiluje Kateřina Olivová ve své instalaci, které dominuje video s nahým tělem procházejícím lesem, bubnujícím v lese, pouštějícím bubliny či s nepřetržitým smíchem se fokusující na hromadu barevných konfet.

V roce 2024 se novým ředitelem Galerie umění Hodonín stal Miroslav Divina a vystřídal tak ve funkci Josefa Fanturu, který zde působil dlouhých čtyřicet let. Mezi hlavní cíle zařadil Divina změnu vizuální identity instituce, kterou v roce 2024 realizovali Lukáš Kijonka a Nela Klímová, investice do renovace domu umění a přiléhající zahrady, kterou chce nové vedení zároveň více otevřít lidem jako přirozenou součást veřejného prostoru města Hodonín. Na rekonstrukci se doposud nepodařilo zajistit zdroje, zahrada je nicméně pro veřejnost otevřena a ve městě s problematickým urbanismem a nedostatkem smysluplného veřejného prostoru, jakým Hodonín dlouhodobě je, jde o důležitý krok. Klíčovým cílem je nicméně proměna výstavní dramaturgie, tedy odklon od velkého počtu monografických prezentací směrem k déle trvajícím výstavám, které budou tematicky zaměřeny a budou zkoumat zvolené fenomény do co největší míry komplexity. Projekt Kortizol a endorfiny by měl být jedním z nich.

Možná, že jsem na začátku lhal a ve skutečnosti už ve vztahu ke Slovácku podléhám idealizujícímu sentimentu, protože když jsem v hodonínské galerii vstoupil do expozice věnované klasikům jihomoravské scény Františkovi a Jožovi Úprkovým, byl jsem si jistý, že se celé to příjemné a uklidňující dopoledne uzavřelo a naplnilo. I se zohledněním tohoto sentimentálního zkreslení jsem ale přesvědčen, že jak v případě současného, tak staršího umění zde dostávám přesně tu správnou dávku přístupné a vstřícné komplikovanosti, jakou lokální galerie tohoto typu potřebuje, aby dokázala smysluplně komunikovat s místním publikem. A to, že k tomu navíc disponuje naprosto famózní architekturou a zahradou, kterou se nebojí použít, je pro budoucnost města mimořádně důležitým rozvojovým elementem. A to i přesto, že si toho zdejší občané a politici nemusí být tak úplně vědomi.    

Ester Hotová, Eva Jaroňová, Krištof Kintera, Kateřina Olivová, Hynek Skoták / Kortizol a endorfiny / kurátorka: Silvie Šeborová / Galerie výtvarného Hodonín / Hodonín / 22. 5. – 18. 10. 2026

Foto: Polina Davydenko