Sdílení bipolární nejistoty

Mohla to být výstava zaměřená na specifické téma, ke kterému by měli oba co říct. Mohli se prezentovat výběrem toho nejlepšího, co byli během posledních deseti let schopni vyprodukovat. Ale možná protože jsou přátelé a také protože se celé roky zblízka pozorovali, se rozhodli jinak a pustili se do archeologie své vlastní tvorby. Ve věku třiceti pěti let se Václav Buchtelík a Petr Szyroki spojili a vytvořili retrospektivu, která je zvláštním mixem mapování tvůrčího procesu a zároveň dokumentování klíčových osobních narativů, kterých se oba podvolili dotknout jen v náznaku.

Seznámili se na Střední umělecké škole v Ostravě a oba pak studovali na Fakultě umění Ostravské univerzity – Buchtelík v malířském ateliéru Daniela Balabána, Szyroki v sochařském ateliéru Jaroslava Koléška. Společně poprvé vystavovali již během studia na vysoké škole na pivních slavnostech v Petrovicích, a protože zde některé své výtvory prodávali, nazvali svou prezentaci Opop taurant, tedy dětskou zkomoleninou slov „obchod otevřen“. Stejně hravě dadaisticky pak označili i svůj současný projekt v ostravské galerii Dukla, jehož kurátorem je Hynek Chmelař.

Pasáž bývalého kina Dukla, která disponuje řadou vitrín proměnlivé velikosti, vybavili Václav Buchtelík a Petr Szyroki chronologickou osou. Drží se tedy jasné posloupnosti, když nejdříve vystavují díla z dob studií, aby se na konci, naproti vstupu do prodejny Hruška, dostali k současné produkci. Dukla je ale svojí outdoorovou podstatou, limitovaným, a ještě k tomu atypicky roztříštěným prostorem, místem, kde vyprávět a instalovat nikdy nejde tak úplně snadno. Mělké vitríny napravo mají svůj protipól v prostorově objemnějších výlohách nalevo, rytmus mezi nimi je však nepravidelný a levá s pravou stranou tak rozhodně nejsou synchronizované. Umělci tento chaotický princip do jisté míry napodobují, svá díla umísťují izolovaně do sousedních vitrín, nebo je konfrontují zavěšením v rámci jednoho prostoru a tam, kde je to možné, pracují s kovovými regály a instalační scénografií. Přesto všechno je ale četba těchto dvou příběhů vlastně naprosto bezproblémová a dalo by se říct, že i strhující.

Václav Buchtelík je umělcem, který obývá zcela jiný svět než Petr Szyroki. A není to pouze tím, že jeden se věnuje malbě a druhý soše. Přesto je propojení jejich narativů překvapivě kooperativní. Oba totiž přirozeně dělají chyby a ve výseku času, který tady máme možnost sledovat, narážíme zejména na počátku na plno iritujících schémat, zřetelných nápodob a recyklací. Vidíme Buchtelíka velmi zarytě bojovat s dramatickým symbolismem, s formátem obrazů, s přílišným prosakováním vzorů, které ho zrovna upoutaly, a dokonce se samotnou hmotou olejomalby. Szyroki se vedle toho pokouší najít způsoby, jak vstoupit do sochařství, jak zkrotit napětí mezi nejistotou, sklonem k subverzi a vědomím existence předlouhé tradice. A tak nechá v duchu reliéfů románského vizuálního jazyka psy, aby si v kruhu honili svůj vlastní ocas, či mohutné muže sedět u míchačky. Ne, není to dokonalé, je to ale natolik autenticky syrové a přitažlivé, že se právě z této dokumentované nejistoty stává jedno z klíčových témat výstavy.

Léta studií a tvůrčího formování na výstavě zabírají přibližně první třetinu, na niž pak navazují „produkty“, které reprezentují tvorbu posledních deseti let. Zdrženlivost, se kterou oba autoři přistupovali k počtu a tematické pestrosti vybraných děl, je jistě přirozeně dána prostorovými limity galerie. Zároveň ale toto letmé dotýkání se osobních narativů a transformačních zlomů obou autorů přispívá k tomu, že má divák dostatek prostoru, dostatek lehkosti k tomu, aby spatřil ty dva vést překvapivý a zdánlivě nepatřičný rozhovor.

Václav Buchtelík do něj vstupuje s obrazy reflektujícími rozpadající se vztahy – jeho rodičů, i jeho vlastní. Tematizuje ztrátu způsobenou smrtí matky, exaltovaně úzkostné a depresivní vize nejistoty, spojené zejména s krajinou a architekturou v ní umístěnou. Jeho figurální tvorba zapadá do světa současné evropské malby, a to včetně vědomé snahy navazovat kontakt se staršími historickými obdobími, zejména barokem, romantismem či symbolismem. Vizuální svět Petra Szyrokého je díky použití strategií, které téměř zcela eliminují vstup do autorovy intimity, daleko uzavřenější. Hlavním motivem je tady manuální zednická, později restaurátorská práce a existenciální, metafyzické či spirituální zkušenosti z ní vyplývající. Tyto zkušenosti jsou pak zpracovány a interpretovány výhradně subverzivně, neboť podvratnost a vtip pomáhají hrdinovi pochopit a přežít. A tak jsou zde glazované rozlámané cihly v roli sochařského reliéfu, obraz těžkého kvádru kamene na trámech realizovaný v linoleu a barokní sloup ze dřeva umístěný jako komodita do právě rozbalené papírové krabice.

Výstava Opop taurant tak primárně není o záměrné komunikaci nad společnými tématy, je spíše o vymezení, o skutečnosti, že jsou zde jasně definovány hranice tohoto v podstatě bipolárního světa. Tam, kde se Buchtelík propadá rámem patetičnosti, je tady druhý, aby situaci konfrontoval s všedností, klidným stereotypem, pomalu a systematicky se rozpínající hmotou. Tam, kde se pod náporem krajina hlučně bortí do chaotických nánosů barvy, ostražitě hlídá geometrický dřevotřískový pes na vysokém soklu, pokrytý uhlazenou dekorativní vrstvou falešné scaglioly. Roztříštěný prostor světa vitrín a výkladů porubského průchodu, který neumožňuje nic víc než pohled přes lesklé a okolí odrážející sklo, je tak naplněn exaltovanou romantizující expanzí, která se ale rozpouští v metafyzické nehybnosti, v níž jsou muži a psi prostě mohutní a nemotorní, aby vydrželi sledovat své narušené, křehké a extrémně nestabilní životy.

Václav Buchtelík, Petr Szyroki / Opop taurant / kurátor: Hynek Chmelař / Galerie Dukla / 17. 2. – 10. 5. 2026

Foto: Tomáš Knoflíček