Cítíš tu lehkost velké chvíle?

Zkraje podzimu otevřela Galerie hlavního města Prahy retrospektivní výstavu fotografky Dagmar Hochové. Jedná se o v mnoha směrech rozšířenou verzi výstavy, kterou Jiří Pátek připravil v roce 2024 pro Pražákův palác v Brně. Obě výstavy tak vyrostly ze zpracované a z velké části také digitalizované pozůstalosti autorky, kterou mělo v péči více než deset let fotografické oddělení Moravské galerie v Brně (na zpracování politické části archivu autorky spolupracoval Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd). Dělení výstavy, podobně jako monografie vydaná Moravskou galerií, pracuje jak s časovými úseky, tak tematickými celky a vcelku jednoznačně usazuje autorčinu práci do již kanonizovaných kapitol dějin umění druhé poloviny dvacátého století (Nová věcnost a doznívající Bauhaus, humanistická fotografie). Současně však zdůrazňuje svébytnost a do kategorií těžko polapitelnou různorodost autorčiny tvorby. Mluví-li se zde o humanistické fotografii, tak spíše jako o určitém životním přístupu a filozofii autorky, která se projevuje v jejích fotografiích od 50. let minulého století. Výstava pak předkládá výrazné momenty v tvorbě Dagmar Hochové jako určitá zauzlení na dlouhém a chronologicky sestaveném vyprávění jakéhosi filmového pásu, který se i ve formě architektonického pojetí pomalu rozbaluje od začátku prvního patra do konce patra druhého.

Důležitým prvkem výstavy je audioprůvodce. Přestože se mi nezdálo, že by mě na něj nějak výrazně upozornila infografika nebo snad kustodky galerie, zpětně jej vnímám jako stěžejní záchytný bod celé retrospektivy. Architektura výstavy, nehledě na pestrost témat, dynamiku a živost snímků, stylové i technické rozkročení a dokumentární sílu tvorby Dagmar Hochové, na mě působila neobyčejně studeným a až funerálně diskrétním dojmem. Může za to možná převaha černé (a bílé), která se nejspíš jeví jako vhodná nebarva, jež neruší černobílost černobílých fotografií. Navzdory tomu, že lze dohlédnout a pochopit důvody pro výslednou volbu takovéto jednoduchosti, v konečném důsledku to retrospektivě spíše škodí. Vrstva mluveného slova, kterou pro GHMP zaštítila jako projekt pilotní spolupráce platforma Cabinet of Wonders, pomáhá výstavě trochu roztát. Je to paradoxní, neboť mužský i ženský hlas audioprůvodce patří (jak je ostatně možné v úvodu vyprávění vyposlechnout) umělé inteligenci.

Kdo to mluví?

Cabinet of Wonders je mobilní aplikace, snažící se využít schopností umělé inteligence pro vytváření audioprůvodců po muzeích a galeriích. Text, který vám bude AI na výstavě Dagmar Hochové předčítat, sestavil kurátor výstavy Jiří Pátek a v mnoha ohledech tedy kopíruje doprovodné texty. Je však informačně o něco bohatší a personalizované lidské hlasy dodávají informacím, i navzdory výjimečným robotickým přeřekům, potřebnou dávku tepla. Možnosti AI jsou v tomto ohledu ale daleko širší a je otázka, na kolik se instituce odváží s těmito možnostmi v budoucnu experimentovat. Daleko zajímavější než vybírat hlas, kterým je text čten, by bylo zvolit si okruh témat, podrobnost výkladu nebo průvodce na míru věku návštěvníka. Všechny tyto možnosti chce Cabinet of Wonders prozkoumat. Ti z vás, kdo mají s umělou inteligencí zkušenost, však tuší, že si umí velice hravě vymýšlet. Dokáži si proto představit, že vyjednávání ohledně zapojení AI do procesu utváření informací pro návštěvníky muzeí a galerií bude běh na dlouhou trať. Jeho benefitem by kromě zapojení většího počtu diváků mohlo být další přehodnocování postavení instituce a role toho, kdo mluví.

Bezpochyby právě i dokumentární fotografie v podání Dagmar Hochové zastává úlohu vypravěče. Kurátorovi se na vybraných dílech podařilo dobře představit autorčin cit pro okamžik. Nejen fotografie dětí, díky kterým se Hochová v 50. a 60. letech proslavila, dokazují její schopnost zmizet za fotoaparátem a stát se součástí chvíle, kterou zachycovala. Portréty předních osobností československého disentu, stejně jako záznamy ze socialistických ústavů nebo z lidových a církevních oslav jsou rovněž plné života. Pocit nespoutaného dětského rošťáctví a neuvěřitelná energie přítomnosti sálají také z fotografie pořízené v roce 1990 v zatáčce pod Schwarzenberským palácem na Hradčanech, kde vedle sebe scházejí Václav Havel a rakouský prezident Richard von Weizsäcker a několik dospělých mužů se drží za ruce (patrně za účelem vytvoření průchozího koridoru).

Splynout s objektivem

Kvalitativní rozdíl je ale patrný mezi snímky pořízenými v terénu mezi lety 1950 a 1980 a těmi z období 90. let. Digitalizace snímků z prostředí rodící se demokratické vlády je určitě cenným přínosem práce s pozůstalostí Dagmar Hochové, naštěstí je z množství těchto snímků na výstavě v tištěné podobě jen zlomek. Při prohlížení digitalizovaných negativů, k nimž má divák na výstavě přístup (pokud byste si jako já tohoto „portálu“ nevšimli, tak monitor visí v druhém patře přímo naproti schodišti), se nabízí otázka, zda Hochová nevynalezla digitální přístup focení ještě před vynalezením samotné technologie. Snímků s politiky, kteří přicházejí, odcházejí, nadechují se a řeční, pořídila autorka neskutečnou záplavu. Ovšem možná i tato skutečnost vypovídá o pocitech fotografky vnímající důležitost přelomových situací. Přítomnost Dagmar Hochové při soukromých i veřejných událostech politického života 80. a 90. let se stala klíčovou pro historiky nedávné minulosti. Vzhledem k jejím přátelským vztahům s řadou výrazných osobností disentu, jejichž portréty jsou na výstavě rovněž k vidění, byla fotografka i součástí setkávání v klubu Aurora v 80. letech, kam ji zavedli Havlovi. Ti byli také jejími sousedy na pražském Rašínově nábřeží.

Zajímavou podkapitolou, jež se váže rovněž k fotografické dokumentaci setkání politického charakteru, je fenomén mytizace fotografie. Jiří Pátek tento moment „ikonické fotografie“ krátce popisuje v doprovodném komentáři k souboru fotografií ze IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Jedná se o snímek pořízený z horní části schodiště, ze kterého Ludvík Vaculík sestupuje za funkcionářem Jiřím Hendrychem. Tato fotografie je známá pojmenováním „Ludvík Vaculík vyhání ze 4. Sjezdu spisovatelů Jiřího Hendrycha“. Hendrych měl údajně sjezd opustit v reakci na Vaculíkův kritický protirežimní projev se slovy: „všechno poserete“. Jak ale připomíná právě kurátor výstavy, Vaculík významný projev pronesl ve chvíli, kdy Hendrych na sjezdu již nebyl. Dagmar Hochová tak zachytila moment, v němž Vaculík Hendrycha spíše vyprovází v dobrém, aby s ním věci urovnal.

Podobnými „mikropříběhy“ se přehlídce daří navzdory množství materiálů vytvářet v rámci kapitol výrazná místa, kde je možné se pozastavit a zamyslet. Výrazně k tomu napomáhá právě mluvený průvodce. Současně kurátor vytvořil prostory, kam bude možné se v budoucnu vracet a tvorbu umělkyně podrobit zkoumání v kontextu jednotlivých fenoménů. Příkladem může být její spolupráce s designérem a sochařem Václavem Ciglerem a skupina fotografií jeho šperků, které Hochová fotila na umělcově terase na tělech modelek. I zde se osvědčuje její schopnost pro zachycení jedinečného nestrojeného momentu v rámci pohybu těla, na kterém se šperk vyjímá.

Paleta témat a přístupů, kterou se podařilo kurátorovi představit, sice kontrastuje s nadmíru diskrétním architektonickým a grafickým laděním výstavy, předkládá ale mnohavrstevnatý tvůrčí profil výrazné fotografky druhé poloviny 20. století. Retrospektivě se podařilo tyto vrstvy smysluplně propojit s klíčovými událostmi československých dějin a současně nesmazat pocit přítomnosti jedinečné ženy, která stála na druhé straně vypouklé čočky.

Dagmar Hochová / kurátor: Jiří Pátek / Dům fotografie / Galerie hlavního města Prahy / 7. 10. 2025 – 4. 1. 2026

Foto: Jan Kolský, GHMP