Něžnosti pixelu

Jednoduchý a na první pohled prozaický název výstavy Michaely Thelenové Lípa v sobě skrývá celou složitost a poetiku jak aktuálně prezentované práce, tak autorčina osobního vesmíru. Srdcem výstavy v galerii hunt kastner jsou fototapety zobrazující klidné místo s lavičkami pod staře vyhlížejícím, ale v minulosti prořezaným a udržovaným stromem lípy. Velkoformátové tisky, které pokrývají čtyři stěny hlavní místnosti galerie, reprezentují místo v průběhu roku. Smělá přímočarost zobrazení stromu, při kterém mi hlavou chtě nechtě prolétnou výjevy z dětských knížek pro nejmenší na téma „jaro, léto, podzim, zima“, je ve své upřímnosti stěžejní. Je to jedna z poloh práce Michaely Thelenové, kde dominuje nenucenost, klid a bezelstná přímost. Je to současně vizuální manifest jejího uměleckého i osobního života. Střet mikro- a makrokosmu, který se nyní přenesl z klidné návsi maličké sudetské vesnice Sovolusky do útrob vysokého činžáku pražského Žižkova. Spolu s tapetami je v místnosti ještě stůl s tradičně vyhlížejícím ubrusem a fotokniha – album téhož stromu v posledních desetiletích. K vizuálnímu manifestu se zde současně připojuje i manifest textový. Opět jednoduše pojatá stránka formátu A4 s nejběžnějším písmem, působící jako text k prezentaci, jako poznámka pod čarou, v obyčejném dřevěném rámu.

Tento autorský text Pod lípou, 1996–2024 shrnuje motivace, fakta a zásady, jimiž se umělkyně ve své práci v rámci malé vesnické komunity řídila a řídí. Splétá velké dějiny – vysídlení původního německého obyvatelstva – s malou historií a životem tříčlenné rodiny. Body, které Thelenová představuje, je možné číst současně jak ve vztahu ke komunitě, tak i ve vztahu k vychovávání dítěte a obecně jako návod k respektující existenci s jinou bytostí: „Je třeba být trpělivý a neočekávat, že se něco pevného vytvoří za rok, dva ani za pět let.“, „Je třeba nelpět na odezvě…“, „Není nutné se snažit někoho zcela přetvářet dle svého obrazu…“. Před pár lety bych možná ještě měla výhrady k autorčině idealismu, chyběla by mi kritická hrana, o kterou bych si mohla podrbat a možná trochu rozškrábat strupy. Nyní ale hluboce cením její schopnost vytvořit prostor, a navíc ten prostor přenést do galerie, kde je možné se zastavit, být v klidu, přemýšlet anebo jen koukat.

Velkoformátové fotografie místa pod lípou jsou totiž hlavně o dívání se. Thelenová je ve své tvorbě schopná fotografie různě ohýbat, jemně manipulovat a podrobovat je mediálnímu zkoumání. Stejně tak je ale schopná a ochotná představit tisky, které prostě jen jsou. Tou nejprostší formou, která se dnes zdá být podezřelá, protože se tváří, že nic neskrývá. Její fotografie jsou médiem, ale ve smyslu zprostředkovatele. Přenášejí nás na místo, které je, jak autorka popisuje, živým středobodem setkávání se a sdílení. Současně zabalují dané místo, jeho zkušenosti a události do balíčku pixelů. K podrobnému pohledu nabádají i autorčiny starší práce vystavené hned ve vstupní části galerie – Autoportrét (černobílá analogová fotografie, tužka; 10 archivních tisků) z roku 1994 a Nic než pravda (autoportrét) z roku 2009. Od velkého vyprávění, které se odehrává pod lípou, sklouzávají k zcela osobnímu a rodinnému. Stejně jako je autorka zvyklá naslouchat a pozorovat, je i diváctvo vyzváno k citlivému a pečlivému pozorování jejích tužkou drobně upravených autoportrétů. Propojení osobního a veřejného se pak dává na odiv na druhé zdi skrze tři manipulované digitální fotografie, kde jsou zachyceny zvětšené rodné listy autorky a její dcery a autorčin oddací list. Tyto fádní dokumenty zde nabývají rozměru monumentů. Základních, společností posvěcených, stavebních kamenů rodinného příběhu. Současně tato místnost představuje určitý historický mediální skok. Zatímco jiné než manuální zásahy do analogových autoportrétů nebyly v roce 1994 možné, o rok později nastoupil photoshop a data na fotografiích rodných listů již mohou být zcela směle proškrtána digitálním způsobem.

Zadní místnost galerie je věnována sérii fotografií Trička z roku 2003. Po ústředním zážitku s mohutným stromem i rozměrnými tisky se znovu vracíme do něžné intimity. Navzdory odcizujícímu původnímu adjustování v reklamních rámečcích z nultých let se dostáváme k něčemu velice křehkému a osobnímu. Nemusíme přitom ani vědět, že dětské tělo modelky patří umělčině dceři. I zde se propojuje velké vyprávění v podobě univerzálních, mnohdy nevkusně pojatých a zcela nekontextuálních nápisů na dětských tričkách (east coast, us*58 army girl, easy, miss sixty, sugar, devil, …), jež nás vedou ke globalizaci a vytrženosti z lokálního, s vyprávěním ryze osobním; s dětskou naivitou, bezprostředností a zranitelností. Pozdně devadesátkový a nultý fast fashion bezduchý kýč obléká křehkost a jedinečnost přítomného bytí. Trička jsou půvabná série, které navíc velice sluší její vystavení. Výběr tiskového materiálu podtrhuje strukturální kvality látky, stejně jako vystavení tisků napnutých na hliníkové rámy pomocí drobných kolíčků, které evokuje způsob prezentace triček v příhraničních obchodech se smíšeným zbožím.

Michaela Thelenová bezpochyby patří do pomyslného kánonu tvůrců a tvůrkyň, jejichž generace již nějakou dobu působí i v pedagogické roli. Její současná výstava však pozbývá jakékoliv těžkosti „retrospektivy zasloužilé umělkyně“. Pro autorku ústřední práce, jež propojuje její žitou zkušenost se zkušenostmi ostatních, zaujímá také centrální postavení v galerii. Dříve dokončená díla ji pak rámují a usazují do kontextu, který zcela nenásilně spojuje soukromé a veřejné, místní a globální. Ve své jednoduchosti je výstava jako nádech a výdech. Nádech a výdech, který překlenuje a propojuje posledních třicet let její práce.

Michaela Thelenová / Lípa / hunt kastner / Praha / 29. 11. 2025 – 31. 1. 2026

Foto: Jan Kolský