CJCH 2017 speciál. Richard Loskot: Průzkum vzpomínek na přirozený svět

Dalším finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017 je Richard Loskot. O text věnovaný jeho tvorbě jsme požádali literáta a literárního teoretika Ondřeje Buddeuse, v jehož lyrickém vyprávění tiše rezonují leitmotivy Loskotovy tvorby: zkoumání podmíněnosti subjektivního vnímání prostoru a času či fyzikálních i spirituálních vlastností světla, filozofické úvahy nad reprezentací a technickými aparáty, které zobrazení umožňují, či otázky po vztahu člověka, přírody a technologie.

Richard Loskot, Základní výzkum, Oblastní galerie v Liberci, 2017

Průzkum vzpomínek na přirozený svět

Pokus o paralelní výklad práce Richarda Loskota

Pracovní postup: Promlouvající subjekt je konstruovaný tak, aby byl textovým protějškem vědomí živého člověka a jako takový zdánlivě blízko autorské instanci. Text vytváří časovou iluzi, v níž je moment čtení shodný s momentem kódování: teď čtenářské rekonstrukce je teď autorské konstrukce. Vzdálenost mezi obsahem vědomí konstruovaného autora a aktuálního čtenáře je minimální, tak jako v epistolární (dopis) a memoárové literatuře (vzpomínky), v lyrické produkci (subjektivní báseň) a dalších žánrech užívajících prostředků reflexe (zamyšlení), bilance (zastavení) či meditace (rozjímání). Vedlejším efektem zvoleného postupu je, že text coby konvenční technologie pořádání a komunikace obsahů je zažíván jako přirozené médium. V úvodu bude uveden pracovní postup (základní parametry: kdo promlouvá, jakou formou, recepční efekty, mediální strategie), který působí jako nadbytečný, funguje ovšem jako zcizovací efekt a zvyšuje kontrast mezi zdánlivě osobní promluvou a zdánlivě neosobní technickou rozvahou.

Richard Loskot, Základní výzkum, Oblastní galerie v Liberci, 2017

Stín mezi budovami kláštera v Milevsku je tak starý, že je v něm i v tomto parném letním dni zima.

Pod lípou, která je o pár set let mladší, je stín měkčí a přívětivější, jakoby tělesnější.

Skrz listy občas probleskne slunce a paprsky vytvářejí na stěně za lavičkou jemné moaré.

Kdybych byl trpělivější, možná bych uviděl, jak se v nepředvídatelných kamerách obscurách na omítku promítá nebe.

Neměl jsem v úmyslu se zastavovat.

Chtěl jsem tudy jen projet.

Dovnitř jsem se dostal zadním vchodem, objel jsem kostel sv. Jiljí obklopený hřbitovem s hroby v tak hustých řadách, že to vypadalo, jako by se mrtví chtěli dostat i za jeho zdi.

Nakoukl jsem do klášterního krámku, odkud právě vyrážela průvodkyně s pár lidmi, kteří přišli na prohlídku.

Když odešli, zjistil jsem, že jsem na pultu zapomněl bidon.

Banální situace, sedím na lavičce pod lípou a čekám, až se vrátí.

Banální situace, která je realistická i nepravděpodobná a je příjemné v ní být.

Banální situace, kdy nemůžu dělat nic, pokud nechci rušit rytmus místa – a to nechci.

Na dvůr přijelo auto s přívěsem se stavebním dřevem.

Správce přivolal dva chlapy a začali vykládat, pak zmizeli.

Slyším zpívat kosa, ale nevidím ho.

Přeběhla mourovatá kočka.

Richard Loskot, Směry příběhu, Lapidárium, Praha, 2016

Lípa občas zašumí, občas sem dolehne hukot motoru, když kolem kláštera projede auto.

Signál je slabý, internet se nenačítá.

K tabletu se mi přes bluetooth podařilo připojit i klávesnici.

Občas to blbne.

Mám přesně hodinu a přestávám ji odpočítávat, protože je to čas, který jsem nepromyslel ani neplánoval, který se táhne podle svého uvážení.

Dlouhá chvíle, která se neměří, protože je stejně unikavá jako amébovitá skvrnka, která je vidět, když člověk leží na louce a kouká nad sebe, a všimne si drobného poskakujícího kazu unikajícího před pohledem, jenž se na něj snaží zaostřit.

Čas už neubíhá, nastává pouhé trvání mimo děj.

Sedím a jsem, už ani nečekám, situace je možná nepravděpodobná a banální, ale jsem jen tady a nikde jinde.

Letní prázdno kláštera a jeho pomalost ve mně probouzejí chuť být patetický, i když je mi to samotnému podezřelé.

Teď si to můžu dovolit, nikdo se nedívá, v poslední době mi opakovaně vytanulo na mysli sousloví zakázané uvolnění.

Richard Loskot, Seřadil jsem květiny v parku do slunečního spektra, Liberec, 2017

Na opačné straně nádvoří jsou naproti sobě na zdi latinské školy a děkanství sluneční hodiny.

První měří dopolední, druhé odpolední čas.

Délku tohoto horkého dne od východu slunce vyměřuje také stín lípy, který od chvíle, kdy paprsky zavadí o strom, putuje nádvořím a přes budovu prelatury kolem osy kmene touž rychlostí, jako se země otáčí kolem vlastní osy.

V tomto líbezném zákoutí panuje nespektakulární soulad.

Vstoupit do jeho rytmu znamená stát se jeho součástí.

Někde ve mně se ale zároveň ozývá vzdor proti té neskutečné harmonii.

Proti přívětivé fikci, v níž jsem se ocitl.

Přál bych si, aby k něčemu došlo.

Něčemu, co se mě nebude týkat.

Aby mi pípla smska s textem “Vrátíš se?”, ale číslo bylo neznámé a odepsal bych “Možná”.

Aby na nádvoří vstoupil někdo, koho dobře znám a ke komu by mě vázal nějaký velký konvenční cit, třeba nenaplněná láska nebo upřímná nenávist, a prošel kolem, aniž by si mě všiml.

Abych se ocitl na pokraji události nebo příběhu, který je na spadnutí a přece se nestane, a tak sám sebe mohl alespoň na okamžik a z odstupu zahlédnout jako postavu, kterou si matně pamatuji odjinud, z jiného příběhu.

Aby se pravidla a zákonitosti, do nichž jsem zasadil svůj život, uvolnily stejně nepravděpodobně a nenásilně, jako jsem tady zůstal trčet kvůli pitomému bidonu.

Jednoduše.

Tak.

Richard Loskot, Objemy pod Sluncem, Galerie Jaroslava Frágnera, Praha, 2015

Sklouzl jsem pohledem zpátky ke zhasnuté obrazovce tabletu.

V jeho černém zrcadle se nečekaně ostře odrážela koruna lípy nad mou hlavou a moje tvář střídavě upírající zrak na sebe samu a korunu stromu v pozadí.

Mačkám home button a dívám se na fotku muže v mém věku sedícího ve stínu lípy na nádvoří milevského kláštera.

Za ním jsem na fotce vidět já, jdu kolem něj, ale nevěnuje mi pozornost.

Náhodná momentka, z níž je zřejmé, že nemám v úmyslu tady zastavovat.

Jen projíždím kolem, ale chtěl jsem alespoň nakouknout do areálu kláštera.

Na místo, kde jsem ještě nikdy nebyl a ke kterému mě vážou vzpomínky.

Z prvního nádvoří projdu na druhé, pak obejdu zezadu baziliku a zadním vchodem vyjíždím z areálu, kolem kostela sv. Jiljí obklopeného hřbitovem s hroby v tak hustých řadách, že to vypadá, jako by se mrtví chtěli dostat i za jeho zdi.

Zamířím nejkratší cestou domů, protože na mě už nejspíš čekají.

Tuhle fotku vidím poprvé, už si ani nepamatuju, odkud je.

Mažu ji.

Richard Loskot, Neskutečnost, Galerie Laboratorio, Praha, 2013

Foto: archiv Richarda Loskota