Slova v rozšířeném poli

Několikaletý výzkumný projekt o hranicích textu a performance je prezentován ve formě výstavy Poezie a Performance. Východoevropská perspektiva v Oblastní galerii Liberec. Ondřej Buddeus se v recenzi soustředí na zóny průniku mezi výtvarným a literárním projevem a poukazuje na nejasnosti v definování performativity.

Orange Alternative, Pryč s vedry (Pryč s pendreky), 1987, majetek Orange Alternative Foundation, fotodokumentace akce: Piotr Lewiński. Foto: Archiv poezie a performance v Curychu

Slova v rozšířeném poli

Ve výstavních prostorách Oblastní galerie Liberec je živo – hlasy, pohyb, poblikávání monitorů, prostor bývalých městských lázní je doslova nabitý – ovšem bez návštěvníků. Výstava Poezie a Performance. Východoevropská perspektiva je jedním z těch galerijních počinů přelomu roku 2020/2021, který na diváky teprve čeká. A jestli se jich dočká, je nadále nejasné. A je to opravdu škoda.

Mezinárodní výstava, již kurátorsky zaštiťují Tomáš Glanc a Sabine Hänsgen, badatelé a kolegové z Curyšské univerzity, je nebývale ambiciózní výpravou do mnohačetného pomezí multimediální tvorby v socialistické východní Evropě. Společným horizontem prezentovaných děl, akcí, happeningů, performancí, filmů a experimentů všeho druhu je jazyk, slovo mimo stránku a specifická gestičnost, slovy kurátorského textu: „jazykově orientované linie ve východoevropském umění performance“. Liberecká verze výstavy je už šestou „edicí“ (předcházely jí expozice v Žilině, Bělehradě, Curychu, Drážďanech a Vratislavi) a i její číselná bilance je neméně bombastická: víc než 150 děl od více než 50 umělkyň a umělců z víc než desítky zemí bývalého Východního bloku. Nutno dodat, že v roli spolukurátora do výstavy v Liberci přispěl také germanista (a také literární performer) Pavel Novotný.

Recenzní výprava do neotevřené výstavy v bezčasí pandemie má natolik mimořádnou atmosféru, že už z dokumentárních důvodů by bylo škoda předstírat, že je tomu jinak. Po dlouhých měsících uzávěry má i samotná cesta na výstavu nádech dobrodružství a lehce symbolický náboj: je pololegální cestou do zakázané zóny, na ostrov s jinými měřítky.

Instalace, která se otevírá za překážkou v podobě stěny s textovými kreacemi Babiho Badalova, působí navzdory plnosti prostoru velmi vzdušně. Vstupní trik architektonického studia RCNKSK, tak jako řada dalších instalačních detailů, funguje jako důmyslná hra s diváctvem. To je následně pozváno na tematický kontinent textových multimédií. Nebývalý teritoriální záběr prezentující práce umělkyň, básnířek, performerek (a jejich kolegů) od Ruska, Estonska přes střední Evropu až po země bývalé Jugoslávie je velkým kladem výstavy v několika ohledech – kurátorský cíl představit tvůrčí paralely v tvorbě jednotlivců a skupin z jednotlivých zemí je jednak splněn vrchovatou měrou a skutečně „přispívá k aktuálnímu znovuobjevování vazeb“, jež se navíc v době vzniku jednotlivých děl mohly rozvíjet jen v omezeném režimu. Také symbolicky rozrušuje lockdown aktuální (což je příjemné!) stejně jako jeho historické paralely ve východní a střední Evropě. Činí tak v rozsahu u nás neznámém – například srovnáme-li ji s výstavou Kuna nese nanuk (2019), tedy příbuzným výstavním projektem v humpolecké Osmičce. Ale abychom druhé jmenované nekřivdili – liberecká výstava především rozšiřuje téma o další rozsáhlou kapitolu: aktuální linii zájmu o rozhraní textové tvorby a dalších uměleckých disciplín.

Pohled do výstavy s dílem Babiho Badalova. Foto: Jaroslav Trojan, OGL

Přízemní část prostoru je rozvržena do čtyř částí – tematických těžišť: Performance čtení a psaní, Tělesná poezie, Intervence do veřejného prostoru, Jazykové hry. Kapitoly Audiogesta a Kinematografická poezie jsou umístěny na ochozu. Architekti výstavy dobře využili bazénový charakter síně, díky čemuž lze jednotlivými tématy volně surfovat nebo si to výstavou šněrovat s vektorem kurátorské myšlenky od exponátu k exponátu po pomyslných řádcích a „pročítat“ se jí jako textem. Mohli bychom se přít o to, nakolik zvolená tematická těžiště tuto úctyhodnou kolekci strukturují. Při reflexi této neskutečně různorodé umělecké oblasti je ovšem typické, že pokusy o její pevnou kategorizaci zůstávají vždy dočasné. Jakmile však opustíme hájemství mediálně konvenčních uměleckých disciplín, jakékoli hranice bude zároveň těžké vytyčit i snadné překročit.

Tato vlastnost je ostatně předmětem kurátorské interpretace: umělecké gesto v pustině vyprázdněného jazyka (post)socialistických krajin představují jako akt překračující hranice dobových norem a konvencí, který v důsledku vede k vytváření autonomní, svobodné zóny. Vidí jej jako akt politického odporu a útočiště. S touto perspektivou se skutečně dá číst velká část exponátů, namátkou: akce Ewy Partum Aktivní poezie (1971), která na záběrech rozhazuje v parku písmena určená pro tvorbu ideologických hesel (v oddílu Intervence do veřejného prostoru), akce Návštevník (Päť návštev) Ľubomíra Ďurčeka, který bez ohlášení navštěvuje své známé s ústy plnými Pravdy (stejnojmenných novin), a jakmile otevřou dveře, opět odejde (v oddílu Performance čtení a psaní).

Výstava je jedním z výstupů badatelského projektu Performance Art in Eastern Europe, který byl podpořen výzkumným grantem European Research Council. I tím se výstavní projekt v našich končinách řadí mezi výjimečné – na výstavě je poznat, jaká suma informací a interpretační energie tvoří její podloží. Přesto s některými předpoklady vedu po zhlédnutí vnitřní polemiku. V první řadě s představou kurátorů, že tvorba představených umělkyň a umělců je podmíněná především politicky. Ideologický útlak a společenská marginalizace ale zdaleka nemusejí být tak významnou motivací, jak autoři výstavy naznačují. Umělkyně a umělce lze chápat také jako původce určitého způsobu vyjadřování, které nehledě na vnější podmínky dokáže samo být motivací tvorby, jednoduše řečeno: cestou, kterou stojí za to zkoumat. To je patrné třeba na akcích maďarské performerky Katalin Ladik, tutéž energii prozrazují i Knihy v prenatálním stavu (1983) Dezidera Tótha, o tomtéž svědčí třeba Foto-akce (1978) Ladislava Nováka či akce Nikity Alekseeva 10 000 kroků a další. Mimosystémová estetika nemusí být nutně antisystémová. Obdobné akce, happeningy, performance a experimenty bychom ostatně našli ve stejné době i v zemích, které nebyly součástí sovětského koloniálního panství, a vznikaly ve výrazně odlišných společenských podmínkách.

Mladen Stilinović, Moje červená, 1976, 18 × 18 cm, série tří tisků. Majetek Branka Stipančiće. Foto: Archiv poezie a performance v Curychu

Další nejasností je poměrně nezřejmé uchopení samotného pojmu performance. Přestože figuruje v názvu výstavy, není v ní uchopena docela pevně – chybí jasnější pokus o vymezení klíčového pojmu historicky, mediálně, esteticky… prostě performancí je tak nějak všechno, co rámec výstavy pojme. Jakkoli lze toto nejširší možné pojetí bezpochyby teoreticky podložit, v důsledku se pojetí performance spíše rozostřuje. Polemiku vedu i s dalším klíčovým pojmem z názvu výstavy, totiž „perspektivou“. Jelikož je jádro výstavy tvořeno dokumentacemi akcí vznikajících od 60. let do rozpadu Východního bloku a figurují v něm umělkyně a umělci patřící dnes ke kánonu, ona východoevropská perspektiva se zdá být spíš retrospektivou s občasnými výhledy do současných podob. Nechci tím říct, že zahrnutí prací lotyšské skupiny Orbita, ruského pokračovatele performativních literárních akcí Romana Osminkina a několika dalších současných tvůrkyň a tvůrců nenaznačovalo zajímavě současnou podobu tvorby na rozhraní uměleckých disciplín s odrazištěm v jazykovém či literárním myšlení. Ale působí jako izolované náznaky spíš než další výzkumný okruh výstavy.

Kdybych měl vyzdvihnout nejvýraznější momenty výstavy, budou to vedle samotné unikátní kolekce tři věci. Za prvé rekonstrukce Semestru experimentální tvorby (v oddílu Audiogesta), série relací Čs. rozhlasu z roku 1969 věnovaných zvukové poezii, která má specifickou hodnotu pro českou edici výstavy. Vzácné nahrávky zvukových experimentů z rozhlasového studia v liberecké Elgerově vile ze sklonku šedesátých let zmapoval již zmíněný Pavel Novotný. Nejenže se podařilo ztracené audiokompozice vůbec dohledat a zkompletovat. Soubor zároveň zachycuje výrazný moment ve vývoji zvukového umění v Československu i z hlediska technické historie a konkrétně ilustruje fungování mezinárodní experimentální sítě, jíž byla česká scéna živou součástí. Za speciální zmínku stojí pak také celá kolekce videoperformancí a videodokumentací (samozřejmě nejpočetněji zastoupenou v oddílu Kinematografická poezie), které se pro výstavu podařilo kurátorskému týmu zajistit z archivů napříč Evropou. Závěrem je třeba vyzdvihnout i produkční výkon Oblastní galerie Liberec, která instalačně i technicky velmi náročné výstavě dokázala zajistit výborné podmínky.

Akademia Ruchu, Nikita Alekseev, Gábor Altorjay, Pavel Arsenev, Damir Avdić, Babi Badalov, Bosch+ Bosch (Attila Csernik, Slavko Matković, László Szalma, Imre Póth), Bu-Ba-Bu (Yuri Andrukhovych, Oleksandr Irvanets', Viktor Neborak), Collective Actions Group, Ľubomír Ďurček, Exterra XX, Else Gabriel, Dorota Gawęda a Eglė Kulbokaitė (Young Girl Reading Group), Rimma Gerlovina, Jelena Glazova, Tomislav Gotovac, Group of Six Artists (Boris Demur, Željko Jerman, Vlado Martek, Mladen Stilinović, Sven Stilinović, Fedor Vučemilović), Bohumila Grögerová / Josef Hiršal, Durs Grünbein, Gino Hahnemann, Tibor Hajas, Václav Havel, Jörg Herold, Jiří Kolář, Vladimir Kopicl, Dávid Koronczi, Verena Kyselka, Katalin Ladik, Yuri Leiderman / Andrey Silvestrov, Via Lewandowsky, Vlado Martek, Kirill Medvedev, Jan Měřička, Andrei Monastyrski, Ladislav Novák, Pavel Novotný, NSRD (Hardijs Lediņš, Juris Boiko, Imants Žodžiks), OHO Group (Nuša & Srečo Dragan, Naško Križnar), Orange Alternative, Orbita (Semyon Khanin , Artur Punte, Vladimir Svetlov), Roman Osminkin, Ewa Partum, Bogdanka Poznanović, Dmitri Prigov, Pussy Riot, Lev Rubinstein, Gerhard Rühm, Mladen Stilinović, Gabriele Stötzer, Tamás Szentjóby, Bálint Szombathy, Slobodan Tišma, Dezider Tóth (Monogramista T.D), Raša Todosijević, Jaromír Typlt, Jiří Valoch / Poezie a Performance: Východoevropská perspektiva / kurátoři: Tomáš Glanc, Sabine Hänsgen, Pavel Novotný (česká edice) / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 17. 12. 2020 – 2. 5. 2021

Fotoreport s pohledy do expozice najdete ZDE.