CJCH special: A kde jsou ti umělci?

"Proč tady mám předávat nějakou cenu někomu, kdo plácá dohromady jehličí s betonem?" Tak nějak podobně zněla hláška, u níž se obecenstvo při předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého v prostorách Veletržního paláce pobavilo nejvíce. Sebeironie zafungovala. A přestože byl celý ceremoniál, který vzal na sebe podobu divadelního představení pod režií Davida Jařaba, vtipný, profesionálně zahraný i zrežírovaný, bylo na něm něco špatně. V následujících řádcích se pokusím formulovat, co.

V krátkém příběhu, který se na jevišti Studia Hrdinů odehrával, šlo v podstatě o následující: do televizního studia přichází moderátor − trochu namyšlená hvězda vracející se po delší době k práci − aby zde uvedl rozhovor s francouzským kurátorem, členem poroty, která udělila jakousi výtvarnou cenu, a jenž jako jediný ví, kdo tuto cenu získal. Vyhlášení jména výherce, stejně tak jako průběh inscenovaného ceremoniálu, se různými způsoby komplikuje a oddaluje, což přináší nesčetné trapné i humorné situace. Když pak herečka, ztvárňující pomocnou technickou sílu jménem Maruška, vysloví jméno Dominika Langa, není zcela jasné, zda se stále ještě jedná o vtip, nebo zda je on tím skutečným laureátem.

Cena Jindřicha Chalupeckého se dlouhodobě potýká s řadou problémů, přičemž průběh slavnostního ceremoniálu je jedním z nich. Když v roce 2007 získala ocenění Eva Koťátková, která dnes s Dominikem Langem tvoří v tomto ohledu nejúspěšnější pár na české výtvarné scéně, probíhal ceremoniál podobným způsobem, jako ten letošní. Pouze s tím rozdílem, že tehdy se nejednalo o divadelní parodii. V tomto ohledu bylo Jařabovo představení vtipným vystižením toho, co výtvarnou scénu trápí. Není fakt, že divadelníci Cenu tímto způsobem pravděpodobně vnímají, tak trochu trapasem, nad kterým bychom se měli zamyslet, rozhodně jej však neprezentovat jako vrchol výtvarné sezony na české mladé scéně? Odpovězme si na otázku, zda se takováto parodie k slavnostnímu ceremoniálu udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého hodí?

Troufám si tvrdit, že tomu tak není. Podobně jako vloni, kdy se udílení odehrálo v Divadle Husa na provázku pod režií Vladimíra Morávka, se z celého ceremoniálu vytratila Cena samotná, porotci a hlavně jednotliví finalisté, jejich osobnosti, tvorba, způsob jejich přemýšlení... Už jenom vzhledem k tomu, že pro mnoho lidí, i těch, kteří se zabývají výtvarným uměním profesně, je výběr finalistů komplikovaný, ne-li nepřijatelný, by si ceremoniál zasloužil, aby si jej neukořistili divadelníci ať již v divadelní satiře (jak tomu bylo letos) či v ódě na Václava Havla odehrávající se uprostřed vizuálně přeplácaného cirkusu (jak tomu bylo vloni). To však alespoň diváci viděli, kdo je mezi finalisty a kdo tvoří mezinárodní porotu, která je vybírala.

Promítání malých snímků s pohledy do výstavy finalistů na panel tvořící scénu Jařabova divadelního představení v tomto ohledu nepovažuji za dostačující. Ukazuje se, že je třeba zdůrazňovat, proč má smysl Cenu udílet a proč byli vybráni právě takoví finalisté a laureáti. O jejich jménech, výtvorech a odůvodnění poroty jsme se nedozvěděli v průběhu ceremoniálu vůbec nic. Proč Dominik Lang a ne Václav Magid nebo Richard Nikl? Ráda bych si jasně formulovaný postoj poroty poslechla i za cenu, že to nebude taková řachanda.

Pak by se totiž možná nestalo, že se výstupy Dominika Langa v České televizi točily kolem otázek moderátorů, jak to, že dostal cenu za něco, co je kvůli otevíracím hodinám Veletržního paláce pro publikum neviditelné (i když západ slunce již lze díky zkracujícím se dnům s přehledem stihnout). Proto ta otázka v názvu tohoto textu, odkazující na text písně zpívané v češtině Marií Rottrovou.

Z mého pohledu tak zůstává nejpovedenějším ceremoniálem v historii Ceny Jindřicha Chalupeckého finále, které se odehrálo roku 2008 v brněnském divadle Reduta. Jeho autorem byl Michal Pěchouček, laureát CJCH 2003, který se v průběhu ceremoniálu minimálně pokusil jednotlivé finalisty přiblížit. Cenu Jindřicha Chalupeckého stále považuji za nejvýznamnější ocenění pro výtvarného umělce v České republice. Je řada výstav, které mohou komunikovat pouze směrem dovnitř komunity a je to naprosto v pořádku. Prezentace finalistů CJCH včetně průběhu slavnostního ceremoniálu mezi ně nepatří. Právě tento počin by měl být tím, který dává širší veřejnosti jasnou a srozumitelnou zprávu o stavu současného výtvarného umění. Ta zpráva však pořád nedává smysl, případně už některé ani nezajímá. Prosím pěkně, změňme to, Chalupecký si to po těch letech opravdu zaslouží.

foto: Peter Fabo