Detail: Dvě slunce Agnieszky Polské

První díl nové série Detail, která se bude vždy jednou měsíčně soustředit na jedno konkrétní umělecké dílo, startuje příspěvkem Noemi Purkrábkové o video-diptychu Agnieszky Polské. Obě videa – What the Sun Has Seen a The New Sun (obojí 2017) – jsou přístupná ke zhlédnutí na webových stránkách Frye Art Museum.

Agnieszka Polska, What the Sun Has Seen (záběr z videa), 2017. Digitální video, 7:16 min. © Agnieszka Polska a Overduin & Co., Los Angeles

Detail: Dvě slunce Agnieszky Polské

„They say that if something catastrophic were to happen, and the language, justice, tolerance… were to disappear from the face of the Earth, all that would remain would be the words that I speak to you. And whatever came next, it would be built on the words that I tell you...“

Frye Art Museum v Seattlu zpřístupnilo v reakci na současnou situaci na svých webových stránkách vybrané práce z momentálně uzavřené výstavy Love Bite Agnieszky Polské. Dvojice videí What the Sun Has Seen a The New Sun vznikla sice už v roce 2017, v době globální pandemie se však jejich poetika zaplňuje nečekaně aktuálními významy. Sametově měkký hlas žhnoucího slunce s velkýma melancholickýma očima nás v nich uvádí do podivně tělesného pohádkově-katastrofického narativu, v němž se pojí intimní a důvěrně známé s hrůznou nepředstavitelností absolutního zániku světa i naší vlastní myšlenky na něj.

Pronikavé sluneční oči se nesmlouvavě vpíjí do těch našich. Intenzitě jejich pohledu nelze uniknout ani zpoza psacího stolu, odkud si v těchto dnech většina z nás videa pravděpodobně prohlíží. Kapky deště splývají na obrazovce se strukturou oční duhovky. Rozkládající se slupky pomerančů. Prst zajíždějící pod povrch kůže. Joint ubalený z použité náplasti. Sliz. Slzy. Tyto výjevy jsou ironickou těkavou odpovědí na dětsky naivní otázku „co vidělo slunce?“, pocházející původně ze stejnojmenné polské básně. Slunce sleduje naše počínání střídavě s konejšivým soucitem („Eye contact! Don’t worry, everything is going to be fine.“) a s nezúčastněným odsouzením. Na jeho pouti po obloze se mu obnažují naše domovy, známá místa, intimní okamžiky, těla či zranění, ale i odpadky, ekologické katastrofy a „nové počasí“: „The extreme heat and the freezing cold.“ Před jeho spalujícími zraky se hroutí svět, jak jsme jej znali – jablka a pomeranče splývají v nepřehledné tlející mase s pestrobarevnými igelity, tělesnými tekutinami a apokalyptickými flash-forwardy zaplavených ulic pod hladinou moře.

Agnieszka Polska, The New Sun, 2017, inkoustový tisk. © Agnieszka Polska a Overduin & Co., Los Angeles

Georges Bataille píše v eseji Prokletá část, že zdrojem veškerého našeho bohatství jsou původně právě sluneční paprsky, jež nám jsou dávány bez nároku na odměnu či kompenzaci. „Slunce pouze dává a nikdy nic nebere zpátky“.[1] Jeho štědrost je tedy absolutní podmínkou pozemského života. „The cloud of my love is greater than your understanding.“ Jakoby v reakci na tento fakt autorka konfrontuje diváka s tím, co si slunce asi myslí o našem zacházení s jeho nepodmíněnou láskou.

Videa Agnieszky Polské často využívají ve vyprávění i obraze fantazijní až pohádkový jazyk, aby skrze něj mluvila o reálných a závažných problémech, jimž dnes jako umělci, jednotlivci i společnost čelíme. Podobně jako její výstava The Deamon’s Brain v Hamburger Bahnhof vyprávěla archetypální pohádkový příběh na pozadí exploatace přírodních zdrojů, spojují v sobě její dvě slunce cosi naivního, dětského a posměšného s tím nejkrajnějším, co si vůbec (ne)dokážeme představit – s absolutním zánikem lidstva a možná i celé „modré“ planety.

Hypnoticky se opakující věty, které popisují degradaci lidského společenství, se navzájem srážejí, mizí v hučivých ozvěnách a přivolávají obrazy možného „světa bez nás“.[2] Právě stále častější přítomnost globálních katastrof otevírá možná naši imaginaci něčemu, co bylo pro západní myšlenkovou tradici dlouho zcela nepředstavitelné: vědomí, že svět není pasivním předmětem našeho vnímání a myšlení, ale že naopak žije svým vlastním životem sahajícím hluboko před a dalece za časové i prostorové podmínky lidské existence. Lidská zkušenost není a nikdy nebyla objektivním měřítkem věcí ve světě. „We don’t share the same temporality, baby.“

Polska zdůrazňuje koexistenci plurality časů a rozměrů přirozeným střídáním perspektiv z té sluneční až po mikroskopickou a zase zpátky. V beztížném stavu jejího vesmíru rotují a navzájem splývají nejen kosmická tělesa, ale i všednodenní předměty nebo části lidského těla: Slunce, Země, cigaretový nedopalek, kapka krve, ciferník hodinek („We are inside of the watch!“)… Zvětšením na maximální plochu ztrácejí jejich původní rozměry význam. Zredukovány na kruhovité objekty zaplňující obdélníkový 2D prostor nás upozorňují na extrémní různorodost modů existence, jejich podobnosti – a především jejich vzájemné souvislosti, které mnohdy opomíjíme. Jeden odhozený nedopalek přece nic neznamená. Drobnou ranku lze ošetřit náplastí. Shnilé ovoce patří do koše.

Agnieszka Polska, What the Sun Has Seen (záběr z videa), 2017. Digitální video, 7:16 min. © Agnieszka Polska a Overduin & Co., Los Angeles

Jakou náplast však můžeme přiložit na globální klimatickou krizi? Plačtivé „I’m so sorry“ klouzající z úst portrétu spisovatelky Ayn Rand, jež se stala určitou personifikací bezmezného individualismu neoliberální politiky, se střídá s pohledem na anonymní „caspar-david-friedrichovskou postavu“ dobyvatele přírody hledícího povýšeně na krajinu z vrcholu skály. Kam až nás to dovedla mylná osvícenská představa, že lidský způsob myšlení nás situuje kamsi do výšin potravního řetězce rostlin a živočichů, s nimž nesouvisíme jinak než jako uchvatitelé, lovci či vlastníci?

„...Each time I come closer to you, and I lose understanding of the whole. When I look from a distance, I cannot see the details. And thus I’m structured exactly as you. You, who I am observing…“ Slunce Agnieszky Polské nám přesvědčivě ukazuje, že jsme nedílnou součástí kompostu rozkládajících se materiálů, jejichž zánik je jen otázkou času. Pocity narušení integrity lidského těla, jež umělkyně ráda vyvolává, když nechává jeho rozpojené tvary splývat se zvířaty či objekty, nás nutí přehodnocovat hranice mezi námi a okolním (přírodním) světem. My jsme oni a oni jsou my. Toto uvědomění se ukazuje jako klíčové právě v době globální pandemie, která je příliš drobná i příliš rozsáhlá, blízká i vzdálená a subjektivní i objektivní zároveň. Nutnost rozšířit vnímavost vůči souvislostem rozpínajícím se napříč celoplanetární i mikroskopickou škálou se pro pochopení tak komplexních spletitých dějů, jako je pandemie či klimatická krize, stává naprosto zásadní. A pokud chceme těmto událostem dokázat čelit, musíme si přiznat kompozitní povahu nás samotných. Jak píše Donna Haraway: „Jsme humus, ne homo; ne antropos, jsme kompost.“[3]

Práce Agnieszky Polské na tento fakt často upozorňují a skrze své výrazně emoční působení nám umožňují alespoň na chvíli zažít jinak těžce dosažitelný moment rozpuštění naší vlastní subjektivity v různorodé spleti bytostí a vztahů. Její slunce se opakovaně vysmívá nedostatečnosti lidského jazyka, který skutečně často k porozumění nestačí. O tom nás přesvědčují i samotná sluneční videa, jejichž sdělení k divákům promlouvá stejnou měrou i skrze povrchy roztékající se pod tíhou CGI efektů a především zvukové vibrace, jež nám trochu mrazivě pronikají až kamsi hluboko pod kůži. Právě hutná tělesnost propracovaného sound designu a afektivní intenzita na první pohled jednoduché až naivní animace, které jsou pro tvorbu Polské klíčové, na nás silně doléhají dokonce i při sledování na internetu (ačkoli je jisté, že výsledný dojem se nemůže rovnat návštěvě fyzické instalace).

I přes oslovování ostatních lidských smyslů a forem vnímání nám však slunce připomíná, že právě slova jeho vyprávění na hraně pohádky, hororu, barového pěveckého vystoupení a trapně vyznívajícího stand-up comedy výstupu, jsou možná tím jediným, na čem můžeme stavět. Schopnost příběhu navigovat nás v okamžicích krize a zmatku se tak ukazuje jako nepostradatelná a zůstává nutnou součástí jakékoli snahy o porozumění či změnu.

[1] Georges Bataille, Prokletá část / Teorie náboženství. Praha: Herrmann & synové 1998, s. 32-33.

[2] Filozof Eugene Thacker používá právě myšlenkovou figuru světa bez nás (the world-without-us) jako možnou cestu, jak přestat pojímat svět jako svět pro nás (the world-for-us) a překročit tak do jisté míry problém nepředstavitelnosti světa o sobě (the world-in-itself). Eugene Thacker, In the Dust of This Planet. Winchester: Zero Books, 2010, s. 4–5.

[3] Donna J. Haraway, Staying with the trouble: Making Kin in the Chthulucene, London/Durham: Duke University Press 2016, s. 55.