Dozor v pozdním kapitalismu

Před návštěvou výstavy mi K. píše: „(…) z videa, který je v zadní místnosti se mi udělalo fyzicky blbě (…)“ Ještě než sejdu po schodech dolů do výstavních prostor, už zaslechnu zvuk zmíněného díla z druhé místnosti.

(vrtulník, vyexponované houkání sirén, hlasy, bušení srdce)

Docela se bojím, zvyšuje mi to tep, scházím po monumentálním schodišti dolů do galerie, proti mně se stísněně tuční nápis, napěchovaný v horní čtvrtině rámu – Dohlížet & trestat.

(děsivě skličující zvuk videa z druhé místnosti nepřestává, spíš zrychluje)

Vzpomenu si na štíhlé jemné verzálky zarámované na obálce českého vydání Dohlížet a trestat z roku 1999 a na nepoměr útlé sazby vůči objemu stránek knihy, tady je to přesně naopak.

Všechno mě táhne dozadu za tím zvukem, říkám si ne, projdu to postupně. Vkročím do první tmavě šedé místnosti, přede mnou na velkých rudých tabulích modré tučné nápisy, zpracované Annou Hoffner*, hlásají „Intolerable.“, „Let us become people intolerant of prisons, the legal system, the hospital system, psychiatric practice, military service, etc.“,

(marš, zvuk pochodujících nohou)

„Let the prisoners speak and be heard.“ a další stejně zpracované úderné nápisy z manifestu Groupe d’Information sur les Prisons (Skupina pro informace o věznicích, dále GIP). Mezioborová skupina založená v roce 1970 Michelem Foucaultem a dalšími se pokoušela aktivně promlouvat na veřejnosti o bídných podmínkách ve francouzských věznicích, psychiatrických léčebnách i dalších disciplinárních zařízeních a vytvořit tak náležitou reakci s výhledem na možnou změnu podmínek.

(video z druhé místnosti smyčkovitě nepřestává intenzitou audia upoutávat pozornost)

Textové fragmenty si nezvládám běžně soustředěně číst, nakonec si je v hlavě sama pro sebe proklamativně řvu, aby se zvukem ze zadní místnosti měly možnost zaznít. Je to tísnivý.

Sleduji video mapující dopady vězeňsko-průmyslového komplexu na lidi vězněné v srbské věznici Zaječar. Praktiky, s jakými rakouský korporát Strabag opisuje americký model věznic, se dokonale shodují s popisem v knize Jsou věznice překonané? Soukromý kapitál zkrátka ziskově vstupuje do vězeňství, tentokrát v jihovýchodní Evropě, kam korporát masivně investuje, protože se mu zde daří zneužívat levnou vězeňskou pracovní sílu. Na pozadí videa bez audia značí rozdílnost ve způsobu produkce sestříhání reklamních spotů korporátu s úryvky z klipů bělehradské kapely EKV. Ana Hoffner* ve videu, prostřednictvím průběžně běžícího rudého textu, rozkrývá* problematické chování korporátu. Nelegální, nelidské pracovní podmínky, nízké mzdy a nemožnost se organizovat ještě více zneviditelňují vězeňskou práci.

Vejdu do druhé místnosti, konečně zahlédnu i druhé video, ve stejný moment mě překvapí ostrý kovovo-plastový pach. Zkoumám, odkud se bere. Je to pach textu na stěně, plotrované básně, který je nezvykle výrazně cítit, čtu si, ale nedokážu vnímat co čtu.

(výrazný zvuk videa mi znovu znemožňuje soustředit se na významy textu)

Z pachu se mi dělá zle, ale docela ráda se týrám. Fotím si text, který napsal Juraj Čaba, abych se na něj později mohla intenzivněji zaměřit.

Stejně tak si fotím kresby Čaby a Tomáše Červeně. Vím, že jim nevěnuju dostatečnou pozornost, uvědomuju si to, vrátím se k nim, až uvidím to video, říkám si. Kdybychom si po první místnosti stále ještě mysleli, že se nás tato věc netýká, nyní je už zcela jasné, „What we have in common”, jak sděluje text podepsaný Hospital for Self Medication.

(video mezitím stále urputně pushuje)

I ve druhé místnosti se těžko odpoutává od ústředního videa Call to Arms zpracovaného skupinou PentHouss. Záznam z performance má 8 minut 27 sekund a je promítaný v nadživotní velikosti na čelní stěně. Video vše pohlcuje svým zvukem a probleskávajícími světly, pramení z něj pocit neklidu, zhlédnout ho jednou zároveň nestačí.

(pravidelně se otáčím, jestli náhodou někdo nestojí za mnou)

Video pracuje s pevnou pohybovou choreografií speciálních pořádkových jednotek.

(choreografie těžkooděných fízlů, kteří přijeli hrotit lidi na riot)

Ucelená temná formace, pevnost postojů, obrněnost, helmy, těla vypolstrovaná ochranným brněním, problikávající světlo, zvuk vrtulníku, zničení lidských individualit ve prospěch disciplinárního kontrolního státního aparátu, sjednocený koordinovaný pochod, do sebe zakleslé průhledné shieldy, na nichž se skví nápisy KILLING ME SOFTLY, STAND BY ME a další. Pevná kompozice těžkooděných nestvůr pochoduje kupředu, naslouchá řeči sirén, točí se. Jakékoliv odchylky, vše je okamžitě srovnáno s řádem disciplíny. Konec videa sleduje krátký výňatek z živé performance. Pozorujeme lidské intuitivně submisivní reakce na kombinaci oděvu, formace a pohybů těžkooděných anonymních postav.

Po tom, co video zhlédnu třikrát za sebou, už si konečně můžu důkladněji projít kresby. Druhá místnost působí jako doklad temnoty, násilí a jiného plynutí času při velkém zásahu kárných složek a pobytu ve vězeních a léčebnách. Když vyjdu z galerie ven, představuju si báseň Juraje Čaby hudebně a nachytávám se, jak ho napasovávám do rapové persony stejně jako ho třeba soudní systém zplošťuje na vězně.

Výstava je koncipovaná vzhledem k jedné velké, zvukově a vizuálně diktující dominantní práci, která nás provází po celou dobu. Jemnější práce jsou upozaděny a není snadné se na ně dostatečně soustředit. Skladba prací a prostorová koncepce tak replikuje kritizované disciplinační taktiky a sdělení na nás uvaluje skrze podobný mechanismus – válcující dozorující monolit, uzurpující si pozornost navzdory křehkostem obsahů dalších sdělení. Výstava tedy skrze tyto momenty splňuje to, co si vytyčila – na návštěvnictvo skutečně útočí akutností blízkosti vězeňsko-průmyslového systému.

Dohlížet & trestat se pohybuje uvnitř jednoho závažného rámce, ze kterého nevychází. Návštěvnictvu nabízí znovuzpřítomnění problémů vězeňsko-průmyslového komplexu, vyvolání nepříjemných, děsivých pocitů a fascinaci brutalitou. Tento přístup je ošemetný, mytizace a přikrášlování, které neplní obhajitelný a promyšlený účel, nakonec může sehrát opačnou roli, než bylo původně cílem. Znovu se nabízí otázka, kdy je vhodné odejít od umění a přejít k aktivismu?

Nicméně výstava je silná, mohla by velmi dobře fungovat v jiném výstavním prostoru určeném pro širší veřejnost. Do Displaye chodí úzká skupina lidí, převážně výsek levicově zaměřených studujících nebo pracujících s akademickým vzděláním. Práci Angely Davis velká část příchozích zná nebo se s ní, alespoň okrajově, seznámila. Jsem přesvědčená, že většina publika dlouhodobě chce tuto podobu vězeňsko-průmyslového komplexu změnit, případně zrušit. Výzva k sociálnímu neklidu a sebeorganizování jako možnostem změny, na výstavě přímočaře naznačená v podobě fragmentů z manifestu GIP a básně Hospital for Self Medication, ale nevyznívá uvěřitelně. Heslovitost vět je úderná, ale upadá do přílišné obecnosti. GIP se během dvou let rozpadla a my nedostáváme žádnou konkrétnější drzejší představu, jak se organizovat a aktivně dlouhodobě podmínky měnit nebo přizpůsobovat. Pokud je Dohlížet & trestat připravená jako první akce ze série výstav kriticky zaměřujících pozornost na vězeňsko-průmyslový komplex, byl to výborný úvod a budu se těšit na další části. Jako samostatná výstava z výše uvedených důvodů v prostoru Displaye k dalším představám bohužel nevyzývá.

Ana Hoffner, Juraj Čaba, Tomáš Červeň, Jakob Jakobsen, PentHouss / Dohlížet a trestat / kurátorský tým: Ema Čabová a Peter Sit / Display / Praha / 15. 12. 2023 – 25. 2. 2024

Foto: Radek Brousil, Galerie Display