Klajbanová a Mazanec: PAF je velká skupinová výstava

Počátky PAFu jsou spojené s nultým ročníkem v Jihlavě, se druhým ročníkem v roce 2002, se festival přesunul do Olomouce, se kterou je spjatý dodnes. Z jaké potřeby festival vznikl a na co v dobovém kontextu reagoval? 

Martin Mazanec: Impulsem pro vznik festivalu byl prostý fakt, že tradice českého a československého animovaného filmu je velmi silná a známá a dá se na ní historicky stavět. V době, kdy proběhl PAF poprvé, neexistoval v českém prostředí žádný jiný festival, který by se zaměřoval čistě na animaci. Za festivalem stál mimo jiné Petr Bilík, který byl tehdy doktorandem na katedře Filmové a divadelní vědy Filozofické fakulty v Olomouci, kterou jsme postupně všichni prošli. 

A to, kam se PAF dostal v současnosti, není příliš daleko od prvních ročníků. I tehdy byla otevřenost festivalu poměrně široká, již nultý ročník se zaměřoval na konfrontaci filmové animace s experimentálním (nebo avantgardním) filmem. Přesahy k audiovizuálnímu a současnému umění se začaly objevovat později a dostali jsme do struktury festivalu otázky spjaté s tím, co to znamená být kurátorem či kurátorkou pohyblivého obrazu.

Postupem času i díky vám festival vykročil z hájemství animace, filmu a kinematografie směrem k současnému umění, ať už se to týká produkování vlastních výstav, soutěže Jiné vize zaměřené na aktuální podoby pohyblivého obrazu a videoartu nebo vlastní teoretické reflexe umění prostřednictvím diskuzí, panelů a publikací. Co vás vedlo k tomuto posunu a jak vnímáte dialog mezi současným uměním a kinematografií?

MM: Myslím, že nikdy nedošlo k nějaké radikální změně, PAF jenom odrážel vnitřní dialog a zamýšlení se nad koncepcí vlastního programu. Tedy jakým způsobem předávat témata skrze výběry filmů, výstav nebo živých vystoupení a vyhnout se s nadsázkou označení doprovodný program. A jediná soutěžní sekce PAFu Jiné vize vznikla v roce 2007 po diskusi s tehdejším vedením, což byla Veronika Klusáková a Pavel Bednařík, v návaznosti na mapování videotvorby a hraničních forem filmů. Přišlo nám, že mnohem zajímavější věci se začaly objevovat v galeriích, ale úplně se míjely s tím, co jsme mohli vidět na filmových festivalech.  Ve stejné době jsem společně s Michalem Pěchoučkem pořádal performativní projekční pásma nazvaná Přátelský film, kdy šlo o parafrázi různých přístupů k amatérskému a nezávislému filmu. Měli jsme pocit, že tvorba prezentovaná v muzeích a galeriích by fungovala dobře také ve filmovém prostředí. Pásma jsme prezentovali na různých filmových festivalech a v součinnosti s tím jsme se dostali k diskuzi nad specifickou soutěží, která by se odehrávala na PAFu a stali jsme se tak prvními kurátory soutěže s názvem Jiné vize. Tehdy nám přišlo provokativní a nové, že pokládáme otázku po rozdílu mezi bílou kostkou galerie a black boxem. V kontextu současného umění byly tyto otázky na úrovni institucionální kritiky už dávno vyřešené, ale v oblasti filmových festivalů nebyla tato problematika vůbec diskutovaná.

Kenichi Iwasa, Rebecca Salvadori: Messenger's calling, 2022, Foto: Lenka Glisníková

Dokážete pojmenovat proměny pohyblivého obrazu, ke kterým došlo během vašeho působení v PAFu? 

MM: Termíny, které dnes používáme, nám zní samozřejmě. Ale v průběhu vývoje festivalu jsme si osvojovali úplně novou terminologii, kterou jsme se snažili často krkolomně zařadit do prostředí filmu tak současného umění. Když jsme začali používat spojení pohyblivý obraz, někteří  kolegové se tomu téměř vysmívali, což jsem s radostí přijímal. Přitom nešlo o novátorství a tyto pojmy jsme pouze aplikovali na základě diskuzí se zahraničními kurátory a kurátorkami nebo umělci a umělkyněmi.

Nela Klajbanová: Začala jsem se podílet na PAFu před třinácti lety na počátku studia filmové vědy a s termínem pohyblivý obraz jsem se tehdy setkala poprvé. Vývoj PAFu šel ruku v ruce s postupnou přeměnou teoretického diskurzu v našem prostředí a hledáním pozice festivalu, které bylo v jeho hraničním postavení na pomezí filmu a výtvarného umění či hudby těžké definovat. S přístupností technologií a vznikem více intermediálních ateliérů se stalo video přirozenou součástí umělecké, ale i výstavní praxe. 

Proměny jsou vidět například také na historii soutěže Jiné vize, která se zaměřuje na současnou tvorbu pohyblivého obrazu. Dlouhou dobu se do ní hlásili tvůrci a tvůrkyně klasických animovaných filmů, ale v návaznosti na profilaci festivalu se více objevovala díla z prostředí výtvarného umění. Stejně tak i my jsme rozšiřovali kategorie, se kterými chceme pracovat, například o net art, 3D tvorbu, videohry a další formy i témata napříč současným uměním. Začaly vznikat tematické celky, vzrostl zájem a počet přihlášených děl z oblasti vizuálního umění. Kurátorstvo Jiných vizí rovněž nezůstalo jenom u výběru videí, ale přibyloi koncipování výstavy. Myslím, že  PAF se  do jisté míry na lokální scéně podílel na utváření toho, co dnes označujeme jako pohyblivý obraz.

Poslední tři roky spolupracujeme s Národním filmovým archivem, který stojí za projektem Videoarchiv, kde se archivují mj. vybraná díla festivalových soutěží, která jsou na pomezí kinematografie a výtvarného umění. Kromě soutěže Fascinace: Exprmntl.cz festivalu Ji.hlava do něj patří také soutěž Jiné vize na PAFu.

Jak se podle vás změnil přístup k vystavování pohyblivého obrazu?

NK: Se způsobem prezentace a vystavování experimentujeme. V rámci festivalu pracujeme s různými formáty videoinstalací, které jsou za vitrínami muzeí nebo obchodů, za sklem vrátnice na konviktu, v učebnách, chodbách nebo jiných netradičních prostředích. Covidový ročník nám zase otevřel nové možnosti vystavování v online prostoru nebo právě ve městě. Od roku 2021 provozujeme Galerii PAF, což je taková větší vitrínová galerie v rušné ulici u olomouckého Horního náměstí, v rámci které přicházíme na další možné přístupy.

MM:. Pohyblivý obraz chápeme široce jako prostor, který definuje nejen místo a projekce, ale vážou se k tomu díla, která nemusí být vysloveně filmem nebo videem. Myslím, že dnes už není důležité jen přivážet  perly současnosti či dějin pohyblivého obrazu, ale zamýšlet se více nad podmínkami či principy, jak byly  určité historické kánony ustanoveny. – Ptát se, proč například dějiny experimentálního filmu a videoartu jsou do sebe uzavřeným světem v prostředí  Západní Evropy a USA, a produkce z našeho prostředí je velmi málo kontextualizovaná, a tedy i promítaná nebo vystavovaná. V tomto směru se snažíme o mikrosondy, v čemž nám pomáhá i formát pravidelného symposia na PAFu, které jsme pojmenovali Can you send me a link?  Pořád hledáme nové formáty a způsoby, jak nastavit rytmus filmového festivalu. Například jsme rozbili strukturu filmových pásem do kratších formátů, anebo vytváříme situace, kdy jdou lidi do kinosálu na krátký film, který by jinak viděli spíše na obrazovce v galerii. Můžeme si to dovolit díky unikátnosti přehlídky, kdy se koncentrace diváků soustředí na čtyři dny strávené v Olomouci a díky tomu můžeme pracovat s pro nás překvapivými formáty.

Coby Sey, George Finlay Ramsay: Flesh Wax Glass. Foto: Archiv PAF 

Jak probíhá diskuse nad jednotlivými tématy festivalového ročníku?

MM: Dříve byla přehlídka definovaná několika různými sekcemi, což pro nás byl čitelný systém známý i z jiných filmových festivalů. Když jsme si však v roce 2016 vypůjčili název eseje Johna Bergera Why Look At Animals? jako hlavní téma ročníku, tak jsme se rozhodli pracovat s jednotícím rámcem pro celý festival a děláme to tak dodnes. Snažíme se, aby témata odrážela tenze, které sami řešíme, ať už společensky, kulturně nebo politicky. V tématech hledáme určitou metaforičnost a možná  i a interpretační nejednoznačnost, když pracujeme s Faustem nebo Dominem, je to jedna z cest, jak pracovat s humorem, ale zároveň s jistou důsledností. My nose grows now!

NK: Výběr tématu pak také souvisí s tím, s kým na festivalu v daný rok spolupracujeme. Před časem došlo k přejmenování festivalu a ke zrušení programových sekcí, ale také k mísení jednotlivých kategorií. Rádi říkáme, že PAF Olomouc je vlastně velká skupinová výstava a myslím, že i formáty, které zmiňoval Martin, jsou integrální součástí festivalu. Reagujeme na proměnu médií i technologií, ale zároveň se v rámci festivalu stírají hranice mezi kinem, galerií a živým výstupem. Člověk se může najednou ocitnout v bunkru, kapli nebo v prostoru, kde se mísí koncert, performance a instalace.

MM: Vyznívá to tak, že postupně opouštíme kinematografická hlediska, ale tak to vůbec není. Jde o to, že se dá na film nahlížet jiným způsobem než jako na projekci celovečerního filmu nebo hodinového pásma. Proč nejít do kina na jeden desetiminutový film? Jedním z cílů festivalu je rozšířit klasické vnímání pohyblivého obrazu, které je v rámci jiných filmových festivalů zevšednělé. A je naprosto přirozené, že reflektujeme to, co se děje v současném umění, jelikož film a video byly historicky vždy jeho součástí, což se samo o sobě může zdát jako archaické hledisko. Podobně je to s hudbou, klubovou scénou, módou a samozřejmě videohrami…

Jako věrné návštěvníci festivalu mi nejde opomenout, že se na programu poměrně často objevují stejná jména - je vaší snahou vytvářet specifickou komunitu kolem PAFu a jaké jsou potom její limity? Jak navazujete dlouhodobou spolupráci s lokálním i zahraničním autorstvem?

NK: Už vícekrát jsem slyšela kritickou připomínku toho, že se v programu objevují stejní lidé. Určitě je to pro nás téma. Netoužíme po tom opakovat pořád stejná jména, i když se stává, že například každou festivalovou sobotu hraje na festivalu Adam Matej (DJ Gäp) a Jonatán Pastirčák (Isama Zing). To je pro nás spíše tradice. Pro mě je to ale zajímavé ve smyslu samotného kurátorství, kdy s někým spolupracuješ na výstavě a pak s nimi budeš ráda spolupracovat opakovaně, nebo tě sami osloví s novým projektem, což se týká právě třeba i našich projektů.

MM: Díky kontinuitě a spolupráci rozvíjíme nejen koncept jistého residenství, ale dochází i k přirozeným pracovním vazbám, které se na festivalu dějí. V posledních letech jsme se dostali do situace, kdy na základě důvěry a opakovaných setkání jsme určitá díla začali produkovat, což by bez tohoto aspektu nikdy nevzniklo. A v jiných případech naši opakovaní hosté začali vzájemně spolupracovat, třeba právě Adam s Jonatánem dělali hudbu k poslednímu videu Daniela Felsteada, který byl uveden na platformě DIS, se kterou jsme neustále v kontaktu od intenzivní spolupráce v roce 2023. Mimochodem Paul Gondry se na PAF taky letos vrací, ale tentokrát s premiérou jeho prvního celovečerního filmu a k té příležitost se rozhodl přijet nejen jako divák i jeho otec Michel. A Adam Matej letos hrát v sobotu nebude, tradice je narušena, je na turné v Asii, ale přijede jeho táta s VENI ensemblem a navrátí se další resident Kenichi Iwasa … (smích)

NK: Nové produkce a premiéry jsou pro nás hodně důležité, a někdy se stane, že host či hostka navazují na projekt i následující rok po sobě nebo se například vrátí obloukem po deseti letech, jako v případě vizuální umělkyně Rebeccy Salvadori. Toto budování vztahů vnímám jako výhodu festivalu, kdy jsme díky důvěře a spolupráci schopni vytvořit něco většího, i když třeba ne s velkým rozpočtem. Je to rozdílný přístup než katalogový booking. Tvorbu umělců a umělkyň, se kterými spolupracujeme, sledujeme dlouhodobě a jsme rádi, když nás po letech osloví s nových projektem, který by na PAFu rádi prezentovali.

MM: Tak vznikla i série projektů s Cobym Seym a George Finlay Ramsayem, jejichž trilogie z Kalábrie je pořád ve vývoji a dalším film, který spoluprací Amalie Ulman s Brettem Milspawem, bude dokončen příští rok.

Kenichi Iwasa, Rebecca Salvadori: Messenger's calling, 2022, Foto: Lenka Glisníková

Na druhou stranu bych se chtěla zeptat na materiální stránku festivalu ve smyslu celkové udržitelnosti. Můžete popsat nějaké mechanismy toho, jak fungujete, abyste mohli pokračovat i v dalších ročnících?

NK: Je náročné udržet nějakou stabilitu, protože fungujeme převážně z grantového financování, které je roztroušené mezi desítky různých dotací. Chybí nám nějaká dlouhodobá podpora ve větším měřítku, která by například pomohla někoho z týmu zaměstnat a uživit. Spousta naší práce zahrnuje psaní grantových žádostí nebo hledání kofinancování. Další grantové příležitosti ale často znamenají realizaci dalších aktivit, což není udržitelné. Finanční zázemí je tak spjaté především s nejistotou, což se projevuje i v nemožnosti plánovat příliš dopředu. 

MM: V tomto směru jsme se poučili. Z fascinace nad novými možnostmi financování, které by znamenalo nové projekty, už jsme se posunuli k tomu stanovit si dlouhodobější cíle a připravovat produkce v dlouhodobějším módu. Ale je to složité, protože veškeré financování, na které dosáhneme, se odvíjí v ročním koloběhu. Je tedy těžké domlouvat hosty na příští rok, když nemůžeš zaručit financování díla, jen ho předpokládat. Proto jen díky osobním vazbám mezi lidmi a důvěře mohou některé věci vznikat předem. Často se dostáváme do dobrodružství, kdy si nejsme jistí reálnými možnostmi, ale kýveme hlavou na projekty, podobně jako Pinocchio a rostou nám při tom nosy.

Na festivalu spolupracujete taky s externím kurátorstvem ve výběru finálových děl Jiných vizí. Do jaké míry jim ponecháváte volnou ruku?

NK: Každoročně přizýváme kurátory a kurátorky, se kterými buď konzultujeme téma od začátku nebo jim zasíláme naše poznámky a vyzýváme je k tomu, aby na něj výběrem programu zareagovali. Rádi bychom měli větší rozmanitost přístupů. Kurátory a kurátorky oslovujeme na základě toho, že jejich úsudku důvěřujeme, ale všechny programy společně konzultujeme, i vzhledem k tomu, co je možné realizovat v rámci produkčních, technických nebo finančních možností. Co se týče kurátorství soutěže Jiné vize, tam se to liší rok od roku – někdo chce výběr konzultovat, někdo ne. Celá soutěž je postavená na tom, že sledujeme zájmy a dramaturgické vymezení kurátorů a kurátorek a zajímá nás, s jakým konceptem v daný ročník přijdou. Když už jsme se bavili o vývoji a proměnách pohyblivého obrazu a jeho diskurzu, dříve jsme střídavě oslovovali kurátory a kurátorky z rozličných provozů – především filmového nebo výtvarného, bylo pro nás zajímavé sledovat, jak přistupují k oběma formám prezentace – jak projekčního pásma, tak galerijní situaci.

Colin Self, Bobbi Salvor Menuez, Tereza Silon: Paraphrase of a Shadow, 2024. Foto: Archiv PAF.

Jak se stavíte k rozkolu mezi svobodou výběru prezentovaných děl a názorů vás, poroty a kurátorstva?  Jak hodnotíte zpětně situaci, kdy došlo ke konfliktu z hlediska problematického obsahu? Narážím teď na konkrétní případ z minulého ročníku Jiných vizí, kdy šlo o zařazení videa, které problematicky zpracovalo vztah Izraele a okupované Palestiny, vůči čemuž se také ohradila mezinárodní porota.

Ano, k jistému střetu došlo v minulém roce, kdy se porota vymezila vůči výběru kurátorského dua Marie a Petra Šprincla, konkrétně nesouhlasila s výběrem jednoho videa. Z naší strany nedošlo k žádnému zásahu, než se tento střet odehrál, ale shodneme se na tom, že je film problematický. Nikdy dřív jsme se ale do podobných situací nedostávali. Bohužel v průběhu festivalu nedošlo k žádné diskuzi mezi porotou a kurátorem a kurátorkou výběru, z čehož jsme se poučili a její mediaci integrujeme do infrastruktury soutěže. Je potřeba program společně konzultovat. Za našimi hosty a hostkami bychom měli stát. Přišlo nám ale nešťastné, že po festivalu nedošlo k diskuzi, která byla časově i místně nemožná kvůli vyčerpání, vzdálenostem nebo vánočním svátkům.

MM: Bylo pro nás složité to v daný moment komunikovat. V důsledku tam bylo spoustu šumu, kdy se šířilo například to, že nepadlo vyjádření poroty, což nebyla pravda. Bylo to celé nešťastné i v tom, že jsme nevěděli, jak bude reagovat autorstvo videa, které nebylo předem upozorněno. Vše se událo během dvou hodin, kdy jsme se snažili facilitovat fyzicky situaci, jak jsme mohli. Druhý den jsme pak napsali vyjádření.

Téma nadcházejícího ročníku PAF Olomouc je Pinocchiův paradox, který se dotýká ambivalentní dynamiky lží a pravdivých tvrzení a možnosti či nemožnosti je ověřit. O jaké myšlenkové pozadí se opírá?

NK: Téma částečně navazuje na témata z předchozích let, jako bylo například True Stories nebo Lapsus. Nevztahujeme se jen k digitální kultuře, ale obecně i ke stavu světa, ve kterém se nacházíme. Hledáme také podvratné strategie, se kterými umělci a umělkyně pracují, kdy mohou po formální stránce manipulovat realitu nebo mást diváctvo.

MM: U témat, které si volíme pro PAF mne baví, že přejímáme určitou zkušenost a příslušná očekávání. Když jsme pracovali s tématem Fausta, objevila se představa, že budeme koncipovat festival jako adaptaci literární figury, což se nakonec nestalo. U postavy Pinocchia jsme se nejdříve snažili ohledávat klasický příběh o oživlé loutce, a pak jsme v rámci rešerše narazili na Pinocchiův paradox. Jde o logický problém, paradox lháře, který nastane, když Pinocchio řekne: „Můj nos právě roste“. Pokud by říkal pravdu, nos mu nemůže růst....

Skrze Pinocchiův paradox jsme se začali zabývat otázkou lživosti v dnešní společnosti. Můžeme řešit kritiku médií, postfaktickou dobu, rámec politických kampaní, ideologických vlivů apod. Nevyjadřujeme se k tomu přímočaře, ale toto téma vytváří zajímavou paralelu k současnému dění, které nás obestupuje. Postava Pinocchia se stala inspirativní i pro vědce zabývající se umělou inteligencí a otázkou: jak se Pinocchio liší od klasické loutky? Vzbouří se proti svému stvořiteli (otci) a rozhoduje se sám za sebe. A v důsledku se stane dřevěný panáček obyčejným klukem.

Qow, Theo Alexander: So Afraid to Show I Care, 2024. Foto: Archiv PAF

Mohli byste prozradit, na jaký projekt nebo část festivalu se letos nejvíce těšíte?

MM: Celý festival má asi osmdesát programový položek, tedy projekcí, výstav, diskuzí, přednášek, workshopů, performance. Důležité jsou za mne významové vazby, které začnou – někdy i náhodně – vznikat mezi programovými bloky, podobně jako skrze samotný příběh Pinocchia objevujeme další valéry a archetypální obsahy, mimojiné vztah Pinocchia a jeho tvůrce/otce Geppetta…

Je tam samostatná programová linie pro dětské publikum, program pro středoškoláky, zmíněné sympozium. Samotný příběh o Pinocchiovi se mimo jiné dotýká také vztahu otce a syna, který se zajímavým způsobem zrcadlí i v dramaturgii festivalu: Do Olomouce totiž zamíří hudební producent Adam Matej alias DJ Gäp společně se svým otcem Danielem Matejem a ensemblem VENI. Zároveň umělec Paul Gondry představí na PAFu svůj nový film a výstavní projekt, pričemž ho doprovodí jeho otec Michel Gondry, který představí zas svůj starší film s následnou masterclass. Zapojí se také vizuální umělkyně Amalia Ulman, která je mimo jiné profesionální someliérkou minerálních vod a ráda by s námi připravila film na téma lhaní, odehrávající se v lázeňském městě Luhačovice.

NK: Já se moc těším na performance Jasmine Wood a Pavla Milyakova. Na PAFu uvedou živou premiéru společného projektu. Z filmů se těším především na světové premiéry – zmíněný debut Paula Gondryho s názvem Chronicles of Shpongle nebo premiéru nového filmu Tomáše Svobody Solar Sound System, a na kurátorská pásma našich kolegů a kolegyň – Anne Duffau, Jiřího Sirůčka, Jiřího Neděly nebo Elišky Děcké.

Nela Klajbanová je kurátorka a kulturní manažerka. Absolvovala bakalářské studium oboru Teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci a magisterské studium oboru Teorie interaktivních médií na Masarykově Univerzitě v Brně. Věnuje se problematice kurátorství, distribuce, prezentace a archivace současného umění pohyblivého obrazu. Působí jako kurátorka kulturní platformy PAF. Je ředitelkou knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR, dříve vedla výstavní program festivalu Luhovaný Vincent. V současnosti je kurátorkou celoročního programu v galerii etc. a koordinátorkou POP-UP Galerie AVU.

Martin Mazanec, kurátor pohyblivých obrazů, vystudoval Sociologii a Filmovou vědu (FF UP Olomouc), postgraduální studium zakončil prací o kině, které navrhl ve 20. letech 20. století architekt Frederick Kiesler (FAMU Praha). Od roku 2007 je hlavním kurátorem kulturní platformy PAF, od roku 2017 je společně s Janem Šrámkem vedoucím Ateliéru video (FaVU Brno). Zabývá se kurátorstvím a mediací pohyblivého obrazu filmu a videa v galerijním a filmovém prostředí (Galerie Jelení Praha, Galerie mladých Brno, Pioneer Works New York ad.). Připravil několik monografických katalogů a sborníků, byl spoluautorem publikace Mapování pohyblivého obrazu. Média, aktéři a místa v českém prostředí (NFA 2022),  žije a působí v rodinném vinařství ve Velkých Bílovicích.

PAF Olomouc 2025 / Konvikt / Olomouc / 4. –7. 12. 2025 / pifpaf.cz 

Foto: Archiv PAF