Druhý dech Makráče

„Dá se mluvit přímo o éře Makrokoulí či Makráče, jak jsme důvěrně říkali, a až se jednou bude psát historie nekonformního výtvarnictví v Čechách 80.let, dostane tam náš milý Makráč velmi čestné místo." Tuto větu napsal v článku Zakázané umění 1. publikovaném v polovině devadesátých let ve Výtvarném umění Jaromír Zemina. Galerie na chodbě Ústavu makromolekulární chemie AV ČR se stala - jak Zemina předpovídal - nejen legendárním výstavním prostorem, ale také místem, kde se výstavy kontinuálně pořádají dodnes. Matouš Karel Zavadil přibližuje jak historii místa, tak jeho současný dramaturgický plán.

V kontextu aktuálního galerijního provozu je pro nás překvapením, když zjistíme, že na pražských Petřinách funguje nekonvenční galerie zaměřená na současné umění bez přerušení od osmdesátých let. Tato hybridní galerie se nachází v památkově chráněném objektu Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, který byl realizován v letech 1960-64 architektem Karlem Pragrem. Krásný park před monumentální prosklenou budovou a úžasná světelnost galerie dávají tušit, že zdejší genius loci může být silným zážitkem stejně jako výstavy, které se zde dnes konají v intervalu jednoho měsíce.

Prostor galerie prezentující svobodné výtvarné umění nám dnes přijde jako samozřejmost, ovšem vždy tomu tak nebylo. Především v období před rokem 1989, kdy byla oficiální galerijní scéna kontrolována všemocným Svazem výtvarných umělců, nebylo lehké najít v Praze prostor, kde by bylo možné vystavit díla autorů na indexu, jejichž tvorba se vymykala tehdejšímu vkusu, byla kontroverzní a v rozporu s dogmaty stranických sekretariátů. Ústav makromolekulární chemie AV ČR na Petřinách přezdívaný „Makrokoule“ či „ Makráč“ sehrál v období totality důležitou roli jako nezávislá galerijní scéna, kde i za nejhlubší normalizace bylo možné uspořádat svobodnou výstavu. V tomto smyslu se tato galerie, jejíž počátky sahají do roku 1971, stala legendární výstavní síní, kde se prezentovaly kvalitní výtvarné projekty od řady autorů, kteří neměli možnost vystavovat. Svou tvorbu zde tak představili: Adriena Šimotová, Václav Boštík, Karel Nepraš, Ladislav Novák, Jiří Sopko, Margita Titlová, Adéla Matasová, Aleš Veselý, Václav Stratil, Kurt Gebauer či Milan Knížák, Jiří a Zdeněk Hůlovi.

Nutno podotknout, že tyto alternativní prezentace tehdejší nezávislé umělecké scény byly umožněny právě akademickým prostředím a existencí na určité periferii. Svobodné, hybridní galerie fungující v určitých předsálích a chodbách byly tak i v tehdejším totalitním kontextu realitou. Existovaly v pomyslné šedé zóně kdesi na periferii českých měst např./ Galerie Opatov, Galerie H., Galerie 55 na Kladně atd./ Prezentace vizuálního umění na bázi určité komunity je blízká i současné umělecké scéně, která tak nevědomě přebírá stereotypy z období neoficiální scény 80. let.

Po roce 1989 dochází k zrušení cenzury a možnost vystavovat už není podmíněna politickým kontextem. Galerie „Makráč“ ale překvapivě pokračuje ve své činnosti, kde v nových podmínkách přebírá trochu jinou úlohu a soustředí se především na vystavování nových a nezavedených autorů. Šťastným momentem v životě této galerie je propojení s ateliérem veškerého sochařství pražské VŠUP, který vede sochař a matador české nezávislé scény před rokem 1989 Kurt Gebauer. Galerie se tak od roku 1995 profiluje jako modelový výstavní prostor pro studenty či absolventy nejen pražských výtvarných vysokých škol. Od roku 2001 má tato galerie i vlastní kurátorské vedení, kdy se o dramaturgii výstavních projektů profesionálně stará asistentka atelieru veškerého sochařství Dagmar Šubrtová. V „Makráči“ se tak znovu začínají realizovat zajímavé výstavní projekty současných umělců. Z nastupující generace to například byli Lenka Klodová, Adam Vačkář, Jakub Lipavský, Martin Zet, Karolína Neprašová, Viktor Špaček.

Galerie „Makráč“ se tak zařadila mezi několik nezávislých galerijních projektů v Praze nabízejících aktuální výtvarnou tvorbu. V situaci, kdy ve společnosti převažuje orientace na tržní mechanismy, dochází bezpochyby k devastaci celého společenského organismu, což může v mnohém připomínat praktiky totalitní. Glorifikace výhradně tržních principů může být analogická s vládou jedné strany tj. strany, která nerespektuje jiné než tržní hodnoty.

Galerie „Makráč“ se tedy znovu stává živou a hlavně nezávislou scénou, kde není nutné hledět na komerční efekt a lze si užít výtvarnou tvorbu zcela bezprostředně. Putování za současným uměním je tak i dnes určitým dobrodružstvím, kdy mnohdy důležité výstavní projekty naleznete spíše na periferii než v centru českých měst.