Dvě generace sblížení

Tereza Záchová navštívila v Domě umění v Oslu výstavu norské fotografky Eliny Mugaas a sochařky Siri Aurdal. Umělkyně dvou rozdílných generací spolu dlouhodobě spolupracují, přičemž výsledkem jejich tvorby je dokumentace a archivace díla Siri Aurdal, které v interpretaci Eliny Mugaas nabývá nové hodnoty i významu.  Dvě generace sblížení V Domě umění v Oslu byla začátkem března zahájena výstava dvou norských umělkyň pojmenovaná dle jejich jmen, Aurdal / Mugaas. Obě participující autorky jsou rozdílné generace a právě tato skutečnost byla podnětem k vzniku velkorysého výstavního projektu, který je v kontextu norské umělecké scény velmi ceněný. Ukázal totiž dlouhodobý umělecký výzkum známé norské fotografky Eliny Mugaas (1969) zabývající se skoro zapomenutou sochařkou Siri Aurdal (1937). Vznikla tak obohacující spolupráce, jejímž výstupem kromě výstavy byla mimo jiné i společná retrospektivní kniha, v níž lze nalézt jak Eliny Mugaas interpretativní fotografie tvorby Siri Aurdal, tak její archiv. Elina Mugaas je etablovaná norská fotografka. Její práce jsou fotografickými vzpomínkami na postupné proměny prostředí, přičemž konfrontuje pohledy dítěte a dospělého. Hlavní témata dokumentární fotografie architektury městského urbanismu se stávají až sociální sondou do neustálé se měnícího životního stylu místních. Fotografie tak polemizuje nad určitou bezčasovostí a dokumentem samotným. Na mezinárodní scéně se proslavila, spolu s další norskou autorkou Elise Storveen, fotografickým zinem ALBUM, který vydávají od roku 1998. Jednotlivé jejich snímky vzdáleně připomínají estetiku děl Wolfganga Tillmanse. Práce umělkyň se však odvíjí na citelně osobní úrovni, což jde ruku v ruce s peprnějším feministickým názorem. Důležitým společným projektem těchto autorek byla retrospektivní výstava, jež mapovala feministické umělecké hnutí v Norsku mezi lety 1968–1989. Nesla název Hold Stenhårdt Fast På Greia Di (Norské umění a feminismus) a v roce 2013 to byla první výstava, která cíleně prezentovala a selektovala ryze ženská uskupení na norské výtvarné scéně. Umělkyně- kurátorky chtěly podnítit diskusi o tom, jak moc feministické myšlenky ovlivnily či transformovaly soudobou podobu norského umění v přístupech, metodách či vizualitě. Již při této příležitosti byla prezentována mimo jiné i práce Siri Aurdal, na kterou se v dosavadním výkladu norského poválečného umění prakticky zapomnělo. I díky tomu navázaly obě umělkyně úzkou spolupráci a Mugaas začala dokumentovat a kompletovat tvorbu Aurdal. Tento umělecký výzkum, který není daleko od přístupu Eliny Mugaas k fotografování prostředí a budov, je založený na pořizování dokumentace odosobněných, neutrálních sochařských děl, čímž má být poukázáno na hlavní aspekty její práce. Siri Aurdal je něco přes 86 let. Autorka i její tvorba je plná životního elánu, a přestože dlouhou dobu příliš nevystavovala, i nadále aktivně pracuje. Na norské umělecké scéně byla Aurdal výrazně činná v 60. letech 20. století, kdy ve své práci experimentovala s různým spotřebním materiálem, což nebylo tou dobou v Norsku běžné. Jako umělkyně-aktivistka vytvářela monumentální sochy zohledňující sociální aspekty. Její díla nebyla určena pouze pro prostory galerií, odjakživa ji zajímalo, jak umění více přiblížit lidem a zároveň ho zasadit do prostředí, ve kterém se veřejnost běžně pohybuje. Socha pro ni byla dokončená až v okamžiku interakce s diváky. Mohli je využívat například jako místo pro své vzkazy, zprávy, pohyb či odpočinek. Její díla, nebo spíše environmenty neokonstruktivistických forem vznikaly vždy jako místně specifické, většina z nich se ale nedochovala. Zmiňme například monumentální objekt z recyklovaných ropných trubek (když je firma přestala vyrábět, nahradila je jiným materiálem), který byl v roce 1969 vystavený na témže místě v Domě umění v Oslu jako nyní. Na fotografii z původní expozice vidíme diváky, jak lezou na jednotlivé kusy konstrukce, tagují a čmárají vzkazy. Prostřednictvím recyklace chtěla Aurdal poukázat na ekologické stopy ropného průmyslu – a jako první obohatila norskou uměleckou scénu o politicko-sociální rozměr. I přes svoji angažovanost však byla dlouhou dobu značně přehlížena. Díky výstavě, kterou uspořádala Elina Mugaas, se povedlo oživit takto výjimečnou osobnost. Expozice je postavena na dialogu obou autorek, které přestože formálně pracují každá s jiným médiem, dohromady vytvářejí novou interpretaci svého společného příběhu.

Ve dvou čistých prostorech Domu umění hlavního města Norska se tedy prezentovala díla, která na sebe určitým způsobem navazovala. Nebylo možné rozeznat od sebe práci obou umělkyň, pokud ji divák předtím nikdy neviděl. Primárně se dalo vycítit, že Mugaas chce přenechat veškerou soustředěnost recipienta na díla Siri Aurdal, a to i v rámci velmi subtilního dialogu. Dokonce by někdo mohl namítnout, proč Mugaas svá díla více neakcentuje. V tomto však spatřuji její záměr. Někdy není potřeba uplatňovat svoje tvůrčí ego a naopak určitá pokora může mít ve výsledku větší sílu. Zde nejde přeci o Eline Mugaas, ačkoliv sama autorka zde prezentuje 40 fotografií, když sama sebe pasuje do role interpreta děl Siri Aurdal. Snímky různých tubusů a rour, které připomínají modely či rekonstrukce soch umělkyně, ukazují nejen potenciál dokumentovaných děl stát se námětem děl nových, ale také ojedinělé spojení participativního vztahu obou žen na této výstavě a vzájemný generační příběh. Přirozený dialog přitom hluboce rezonuje oběma uměleckými názory a vstupuje do vztahu mezi objekty, recipientem a prostorem. Proto nemáte z počátku pocit, že by se jednalo o dvě výtvarnice. V první místnosti byly k vidění skici modelů soch, sítotisky, fotografie, koláže či levitující barevná plexisklová instalace, do které bylo možné vstoupit. Ta vychází ze základních organických tvarů (zde si myslím, že se Aurdal inspirovala svojí matkou, která byla textilní designérkou). Simplexní expozice podporovala hloubku myšlenky sledovat všudypřítomný oblý tvar v různých proměnách výtvarných technik a zároveň zdůrazňovala archivaci a hlavní zdroj inspirace a materiálu pro výstavu. V druhé místnosti pak divák spatřil onen mnohokrát zobrazený ilustrovaný tvar jako nově rekonstruovanou instalaci z laminátových rour. Po skončení výstavy pak byla nová skulptura instalována v oblíbeném veřejném parku Vingelands v Oslu, čímž byla naplněna idea autorky. Svým aktuálním vizuálním zpracováním výstava v divákovi velmi silně rezonovala.

Zároveň mě však napadá: vždyť všechna ta plexiskla a organické tvary vidíme na české scéně dennodenně v tvorbě mladých autorů a téhle umělkyni je přes 86 let! Tak aktuální a přesto tohle všechno vytvářela již dávno v 60. letech. Pokračuji-li ve srovnání s českou uměleckou scénou, nejsem si vědoma existence podobně velkorysého projektu založeného na mezigenerační spolupráci žijících autorů. Možná bychom mohli v této souvislosti zmínit současnou koncepci galerie Entrance, kdy starší generace renomovaných umělců spolupracuje s mladšími, tento typ uměleckého dialogu je však krátkodobý a nedosahuje takového rozsahu. Zároveň byly podobně ambiciózní výstavy uvedeny Martinou Pachmanovou, která se snažila zviditelnit české autorky, jimž dříve nebyla věnována dostatečná pozornost – v tomto případě jde však spíše o ohlédnutí za historií. A když už jsme u toho severu, neopomenu nedávno objevenou švédskou malířku Hilmu af Klint, které je velkou inspirací pro současný umělecký svět. U nás se tento prvek mezigenerační umělecké spolupráce objevuje v práci Barbory Klímové, ani ta však dlouhodobě nepracuje čistě s žijícími autory jiné generace, kterým by dokumentovala a zároveň interpretovala jejich tvorbu.

Na projektu Eliny Mugaas a Siri Aurdal je přínosné i to, že autorky spolu diskutují, spolupracují a tvoří, takže se na základě dokumentárního uměleckého výzkumu vzniká nejen aktuálně relevantní umění, ale je budován také osobní vztah mezi dvěma umělkyněmi.

Aurdal / Mugaas / Siri Aurdal a Elina Mugaas / Kunstnernes Hus / Oslo / Norsko / 4. 3. - 8. 5. 2016 Foto: Tereza Záchová