Víc než meditace

Prostor pražské Galerie Kostka vyplňuje v tuto chvíli velkorysá dřevěná konstrukce Juraje Gábora. Charakteristická však pro tuto instalaci není monumentalita, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak, jak píše ve své recenzi Tereza Záchová, důležitý je zde především intimní prožitek vlastní tělesnosti a přítomného okamžiku.

Víc než meditace

Z pražského publika asi Juraje Gábora málokdo zná. Leč jakmile se seznámíte s jeho tvorbou, utkví vám v paměti navždy. Juraj Gábor je umělec se vším všudy – zapálený do tvůrčího procesu, přesto velmi distingovaný, akurátní a k tomu velmi otevřený diskusi s diváky. Nejenže umí s nadšením o své práci mluvit s lidmi, kteří se na umělecké scéně běžně pohybují, ale dokáže ji přiblížit i širšímu publiku. Zároveň bych si troufla napsat, že je ještě ten typ romantického umělce, který zrovna nehraje na současný trend neustálého vystavování. Jeho tvůrčí proces je až meditativního charakteru, pozorující, soustředěný na práci v tichu ateliéru.

S jeho prací jsem se seznámila o nějaký rok zpátky, kdy vyhrál Cenu Igora Kalného na VI. Zlínském salonu mladých. Přestože jsem se s ním v té době ještě neznala osobně, zdál se mi jeho projekt velmi sofistikovaný a vyzrálý. Tehdy jsem se rozhodla pozvat ho do galerie Buňka v Ústí nad Labem a jsem ráda, že mou nabídku přijal. Uběhl skoro rok a Juraj Gábor nejenže byl rezidentem v MeetFactory, ale právě probíhá jeho výstava v galerii Kostka. Prostor sám o sobě je dost komplikovaný – galerie má velmi vysoký strop, což je v případě některých projektů spíše na škodu.

Gábor však využil galerijní prostor Kostky na maximum. A co víc, totéž umožňuje i divákům. Znáte v životě chvíle, kdy si dovolíte vydechnout a procítit přítomnou chvíli? Kdy se propojíte s momentálním bytím, kdy vnímáte světlo a stíny, teplo či mrazení? Kdy si uvědomíte, že kolem vás svět sice proudí neuvěřitelnou rychlostí, vidíte stromy, které vítr ohýbá, vnímáte zvuky a okolí, ale najednou všechno necháváte za sebou a cítíte, že prostě jste? Přesně k tomu dochází, když člověk vstoupí do dřevěné konstrukce, která prostor vyplňuje. Důležitý je však ten akt rozhodnutí. Je to jako v životě. Člověk tuší, co by měl udělat, ale sám sebe často brzdí, než se skutečně odhodlá k prvnímu kroku. Je potřeba nebát se a popojít.

Divák se v rámci instalace stává performerem a jeho tělo součástí dřevěného objektu. Postupně stoupá vzhůru. Je to jako vidět první dětské kroky – jenže nikdo ho nehlídá. A pak už jde tou úzkou uličkou mezi mihotavými dřevěnými fošnami sám. Před sebou má cíl – dojít až na konec, kde ho vábí kmitavé světlo. Zvědavost sílí, chvátá, aby si to nerozmyslel. Snaží se brát schody po dvou, jenže to není zrovna dobrá volba. Některé kroky nelze přeskočit. Strach z výšky je stále větší. Zpomaluje a uvědomuje si, že jeho zadýchané tělo má své limity. Všechno má svůj čas. Může se vzdát nebo pokračovat. Nakonec stejně neodolá a jde dál. Důležitá je právě polovina cesty – rozhled do prostoru v člověku vyvolá pocit nicotnosti fyzického těla, ale i uvědomění, jak je křehké. Zároveň se před ním otevírá definitivně nový pohled na výstavní prostor. A napadá ho, jaké možnosti galerie Kostka ještě má?

Nepatřím mezi lidi, co mají rádi výšky – zvláště pak rozhledny, spíš k nim mám obrovský respekt. Zde však autor nedává návštěvníkovi jinou možnost než do jeho objektu vejít, protože celé je to vlastně o něm. Rozhodnete-li se však nevyužít dané možnosti participace, můžete objekt a jiného diváka pozorovat s klidem ze země. Kresba světlem a stínem této rozhledny totiž doznívá i mimo ni, i když ne tak intenzivně. Uvědomění si sebe sama v prostoru a měřítka lidského těla vůči objektu zůstává latentní, ale přesto existuje, přinejmenším jako určitá potencialita. Oproti tomu poněkud nadbytečný se mi zdá červeno-modrý nátěr dřevěných fošen, přestože rozumím poukazu na duální opozici magnetických pólů či ženy a muže.

Celá instalace se nese v duchu knihy Chvála stínů – tradice japonské estetiky od Tanazakiho Džuničiróa. Gáborovi nejde primárně o vystavování jako výkon vyžadovaný společností. Geneze jeho projektů je pozvolná, přemýšlí o prostoru a jeho propojení s fyzičností těla, kreslí a postupně si uvědomuje další a další souvislosti mezi svými díly. S každým projektem prozkoumává možnosti své práce – v galerii Buňka zkoumal prostřednictvím jednoduché instalace sestávající z drobných pyramid mechanismus selekce zorného pole na příkladu pozorování krajiny a až pohlcení v ní. Právě tato zkušenost se následně stala základem pro realizaci monumentální a funkční rozhledny – pyramidy, kdy už se nezaměřoval pouze na lidské oko, ale pracoval s celým tělem, aby mohl později výstavou v Kostce opět navázat na hlavní princip své tvorby – aktivní prožitek přítomnosti a fyzičnosti těla.

Kdybych měla Juraje Gábora charakterizovat, řekla bych, že je jako asketicky žijící mnich, který ví, co dělá. Čas u něj nehraje roli, protože ví, k čemu chce dojít. Pomalu, ale jistě. Jako v jeho objektu, kdy posouvá kresbu do reálného prostoru. A vy si díky němu na moment uvědomíte své přítomné tady a teď.

Juraj Gábor / Vertikální gradace / kurátorka výstavy: Zuzana Jakalová / Galerie Kostka / Praha / 14. 4. - 31. 5. 2016

Foto: Tomáš Souček