Vnímat všemi smysly

Výstava v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě prezentuje umělce zabývající se transkripcí zvuku do vizuálních forem. Autorka recenze se kromě vystavených děl zabývá i aspekty zprostředkování umění v rámci této výstavy (potažmo instituce), které jsou podle ní v mnoha bodech problematické. 

Instalace Jiřího Suchánka

Skupinová výstava Přepisy v Jihlavě prezentuje jedenáct autorů, kteří se v prostředí historického domu galerie zabývají transkripcí zvukového kódu do vizuálního zobrazení či fyzického prožitku. Expozice s mezinárodním přesahem zahrnující i téměř vědecko-badatelský přístup nás seznamuje s východisky a výsledky audiovizuálních informací.

Jihlava, jež má strategickou pozici mezi hlavními centry kultury Prahou a Brnem, je známá skrze Mezinárodní festival dokumentárního filmu, kam se sjíždějí i mnozí nefilmoví milovníci. Co se však děje mimo MFDF? Jak žije kulturně Jihlava dál? Nalezneme zde nějaký galerijní prostor reflektující současné umění? Galerie Půda, svého času velmi kvalitní prostor (existuje již od mých středoškolských studií), byla donedávna jediným zprostředkovatelem toho nejzajímavějšího ze současné umělecké scény. Jejich propagace je však mizerná a dopídit se, kdy se nějaká výstava koná a zda je dokonce otevřená, je vskutku nadlidský úkol. V současné době by jí mohl konkurovat výstavní prostor v Oblastní galerii Vysočiny v ulici Komenského, který však již také nějaký čas funguje.

Zevnitř se instituce tváří přátelsky, zmodernizovaně a je vidět, že se snaží jít s dobou. Překvapí však počet zaměstnankyň. Skóre je jasné! Já versus čtyři dámy. S nedůvěrou si mě prohlížejí a tázají se mne, zda mám opravdu zájem o výstavu. Při vstupu do expozice si někteří návštěvníci musejí dát pozor na hlavu, protože původní renesanční portál se schodištěm je dosti snížený. V prvních minutách návštěvy se na vás valí tíživý zvuk. Nezorientovaní zjišťujete z přilepeného textu na zdi, že jde nejspíš o tónový zápis Milana Guštara. Tuto hudební kompozici doplňuje několik podkreslených vizuálních záznamů z meteorologických dat, které visí cestou do dalšího patra výstavních sálů. To, že jsou tyto dvě věci propojené, bohužel nic v divákově pozorování nenasvědčuje. Jde opravdu o dvě části jednoho díla? Je to opravdu dílo jednoho autora? Největší problém však spatřuji v umístění hudebního experimentu, jehož sytý zvuk zasahuje i do ostatních místností, a tudíž se mnohde stává, že se jednotlivé kompozice mísí v jakýsi jednolitý cirkus.

V prvním patře můžeme pak spatřit obrazy Pavla Hayeka, abstraktní černobílé malby čtvercového formátu s názvem Mechanické partitury, na nichž se objevují různě rozmístěné body. Jedná se o převedení polyfonního disku a manganových pásů, kdy autor určité otvory začerňuje a tím vzniká nový rytmus. Divák, který nemá vystudovaný hudební obor, však rozdíl přepisu nedokáže rozpoznat. Není zde ani pro srovnání uvedeno, jak základní přepis vypadá. Další autorkou je grafická designérka Pavla Nešverová. V této její práci vliv grafického designu rozhodně můžeme nalézt, což by na první pohled nemusel být v kontextu celé výstavy problém. Dílo je však umístěno do jakéhosi komůrkovitého prostoru, který jako by byl nějakou místností hanby. Jako by relevantnost autorčiny práce vůči velkorysému prostoru jiných vystavujících nebyla plnohodnotná. Dílo buď není  ztotožněno s daným tématem, nebo jej lze chápat jako hravé odpočívadlo s videohrou na cestě do další místnost. Navíc zde dochází ke kolizi zvuků (viz Milan Guštar výše). Poslední autorkou na patře je Jana Babincová. Dílo Přítomný okamžik, inspirované postpunkovou skladbou, je kinetickou instalací. Vizuálně je velmi působivá a hravá, barevné tyčky různě zavěšené. Uniká mi však podstata díla. Jde pouze o formu, která je vizuální ilustrací skladby, nebo lze jasně stanovit kód, který si autorka určila, a tudíž díky poslechu hudební skladby skrze sluchátka můžeme rozpoznat dané tóny, rytmus v barvách a instalovanou výšku?

Performance Lucie Vítkové

O patro výše můžeme zhlédnout další tři umělce. Příjemným zážitkem, který vyvolává polozapomenuté vzpomínky na zastrčená jihlavská zákoutí, je dílo Michala Kindernaye. Autentická zvuková mapa podněcuje a rozvíjí divákovu fantazii a nutí jej přemýšlet o místě či prostoru, v němž se autor nachází. Osobní a citlivá sonda mapující zvuk města tak výstavu posunuje o něco dále, za pouhý grafický přepis. Nejen, že toto dílo odkazuje ke specifickému místu, kde se vystavuje, ale zároveň ukazuje divákovi, že lze město vnímat opravdu celým tělem. Proto mi přijde nadbytečné dokreslovat tento audio stenograf vizuální informací kresebných plánů. Návštěvník tak přichází o své vlastní mentální mapy. Přestože se budu opakovat, Kindernayův zvuk opět narušuje hudební kompozice z chodby. Ve vedlejší místnosti nalezneme kresebné stopy americké autorky Morgan O´Hary. Jde o expresivní automatické kresby, které vznikly v průběhu několika porodů, hudebního festivalu improvizační hudby či nahrávek papíren ve Velkých Losinách. Kresebné záznamy do jisté míry připomínají díla Olgy Karlíkové či obouručně zpracovaná plátna Vladimíra Kokolii. O´Hara nepracuje s žádným audiem, které by bylo reprodukováno v místnosti, proto je škoda, že Michal Kindernay není s Morgan O´Harou prohozený, aby zvukový záznam z chodby nerušil jeho audio deník. Poslední výstavní sál je věnovaný dvěma umělcům, Lucii Vítkové a Pavlu Korbičkovi. Při vstupu do místnosti spatříte akční malbu na zdi. Následná videonahrávka z procesu hudební improvizace vám zodpoví, co již tušíte. Tento mezioborový projekt nazvaný Akustické obrazy odkazuje k pohybu jednotlivých strun. Performerka, sama autorka, oblečená do bílého oděvu, se snaží vlastní silou rozkmitat nabarvené struny. Gesto, které zůstává přítomno i po akci, působí ve srovnání s českou historií akčního umění jako stará a již neaktuální věc. Nemůžeme totiž jednoznačně rozeznat, zda autoři sledují pouhé gesto nástroje, nebo zda je celková akce důležitou formou pro jeho zprostředkování. Pakliže by bylo významné pouze gesto zprostředkované skrze nástroj, byla by stylizace v podobě bílých oděvů a využití červených či černých barev zbytečná.

Stále mi ze seznamu vystavujících chybí tři autoři. Dílo Puls 33 od Jiřího Suchánka nacházím skoro při odchodu z galerie, v místnosti přímo v přízemí. Tato zvukově-světelná instalace však nefunguje, což mi dochází ve chvíli, kdy se poměrně dlouho žádný světelný signál neprojevuje. Pro jistotu se jdu optat kustodek, jež přitakávají, a prý to „jakože pracuje jak kdy“. Vzpomenu na nefunkční videa v Národní galerii. Proč je to, proboha, takový problém? Znovu se pro jistotu ptám oněch dam, zda jsem viděla všechno. Seznam uvádí jedenáct prezentujícíh umělců a v expozici jsem viděla pouze devět z nich. Mírně rozmrzelá vycházím a znovu studuji kurátorský text. Dva absentující umělce nacházím v doprovodném programu. Otázkou je, proč jsou uveřejněni na seznamu vystavujících, když jejich práce má být čistě performativní a nejsou prezentováni po celou dobu trvání výstavy.

Komplexní expozice, ačkoliv je zde různými způsoby prezentováno transponování hudebního kódu do vizuálního zobrazení (grafický, akční, světelný, vizuální kód), je pro diváka stále odtažitá. Stává se zkrátka tou výstavou, ze které divák odchází s prázdnou. A hlavně s myšlenkou, že současnému umění nerozumí. V tuhle chvíli je působení dvojnásobné – vzdaluje ho ješte princip hudebního kódu, který je pro diváky ještě méně pochopitelným. Texty, které mají být průvodcem výstavou a interpretačním pomocníkem, nejsou bohužel nikterak výrazně graficky zpracovány. Často jsou sice velmi erudovaně napsány, ale běžnému návštěvníkovi takřka nic neřeknou. Kurátorský cíl se zdá být naplněn, nicméně nikde není přesně řečeno, zda jsou představeny všechny formy audiovizuálních přístupů nebo jejich pouhá část. A jaký klíč si sama kurátorka stanovila k danému výběru umělců. Spíše se zdůrazňuje, že kurátorka studuje na FAMU v Praze, spolupracuje s tamním okruhem lidí a že jejím hlavním zájmem je zkoumání různých kódů a vhledů do umění.

Přestože jsou zde zastoupeni kvalitní autoři a zajímavé téma, které na Jihlavsku může být poněkud kontroverzní, nejsem si zcela jista celkovým instalačním řešením. Dispozice galerie není zrovna typ white cube a konfrontace s historickým prostorem může být v některých směrech poněkud nešťastná. Tím spíše se domnívám, že způsob instalace a rozmístění autorů by mělo být mnohem lépe promyšlené. Výstava by totiž mohla být nejen zajímavou sondou do daného tématu, ale také kvalitní výstavou Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, jíž by se město mohlo pyšnit. A co na to jihlavské publikum?

Jana Babincová, Tento okamžik

______________________________________________________

Přepisy / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / vystavující umělci: Jana Babincová / Milan Guštar / Pavel Hayek / Michal Kindernay / Pavel Korbička / Pavla Nešverová / Morgan O´Hara / Jiří Suchánek / Guy Van Belle / Lucie Vítková / Pavel Zlámal / kurátorka výstavy: Lenka Dolanová / Jihlava / 12. 11. 2015 - 17. 1. 2016

Foto: Pavel Petrov