Frieze London 2018: trh s uměním a feminismus v časech #MeToo

Letošní veletrh Frieze se podle recenzentky Lenky Veselé nesl v duchu pestré směsice „různých aktérů s odlišnými, často protichůdnými a paradoxně se prolínajícími zájmy“. Na jedné straně je zde totiž možné potkat zástupce velkých společností, „kteří si uměním vylepšují svoji image“, na druhé straně podporuje veletrh řadu angažovaných a provokativních uměleckých děl a akcí, které upozorňují na problémy současného světa. Jak tedy vypadal letošní ročník? A které intervence stojí za připomenutí i po té, co již veletrh Frieze skončil?

Elmgreen & Dragset, Victoria Miro, Frieze London 2018

Frieze London 2018: trh s uměním a feminismus v časech #MeToo

Z hlediska uměleckého provozu je v Londýně vrcholným obdobím přelom září a října, kdy se v Tate Britain zahajuje přehlídka finalistů Turner Prize, Tate Modern představuje nový projekt v Turbine Hall a v Regent's parku se otevírá Frieze Art Fair. Na rozdíl od předchozích dvou zmíněných není veletrh Frieze považován za místo, které podává svědectví o současném světě zmítaném krizemi a spekuluje o možných strategiích odporu. Přesto se na něj vyplatí zajít – právě pro jeho rozporuplnost, schopnost spojit neoliberální spektákl, který stojí v základu přehlídky, s méně viditelnými intervencemi, které ho z okrajů (nutno říci, že v ne úplně dostatečné míře) podrývají. Jako takové jsou veletrhy Frieze poměrně věrnými obrazy dnešního (uměleckého) světa.

Come Friendly Bombs

Úvodem pár slov k hlavní části veletrhu sestávající z prezentací komerčních galerií. Na Frieze jezdím pravidelně už deset let a ze všech ročníků, které jsem za tu dobu měla možnost zhlédnout, mi ten letošní nejvíce připomněl rok 2008, tedy ročník odehrávající se v době nastupující finanční krize. Tehdy, spíše než k umění, byla pozornost směřována k prodejním výsledkům, o nichž se soudilo, že indikují důvěru investorů, a tedy pravděpodobnost, že se krizi podaří odvrátit (prodávalo se dobře, krizi to nezastavilo). Oproti tomu letošní ročník byl, co se týče prodejních výsledků i různých excesů, o které na Frieze nikdy nebyla nouze, poměrně střídmý. Co se vrátilo, byla křečovitá snaha vytvářet dojem, že není proč se znepokojovat. Malba a socha byly na veletrhu, jehož účelem je prodej uměleckých děl, vždy silně zastoupeny (od roku 2012, kdy byl založen nedaleký Frieze Masters, se velká část tohoto programu přesunula právě tam), přesto se letos jednalo – zejména pro malbu – o jeden z nejsilnějších ročníků. Většinově byly vystaveny formálně dokonalé, precizně vyvedené artefakty, jejichž výklad je nezávislý na okolním kontextu. Řadu z nich vystihuje fenomén „zombie formalismu“, který zažíval svůj vzestup ke slávě zhruba před těmi deseti lety. Oproti očekávání byl na celém Frieze jen jediný odkaz k Trumpovi (deformovaný Trumpův obličej na zlaté tapetě v instalaci Jima Shellyho) a jediný na Brexit (modrý boxovací pytel s kruhem zlatých hvězd od dua Elmgreen a Dragset). Politické umění přitom vždy bývalo zastoupeno hojněji (byť ve vulgární, spektakularizované podobě). Z toho mála, co bylo k vidění letos, pak za zmínku ještě stojí transparent Come friendly bombs and fall on Eton Jeremyho Dellera (Jeremy Deller byl zastoupen i v rámci sekce Frieze Film, a to dokumentem Everybody in the Place: An Incomplete History of Britain 1984–1992 mapujícím fenomén rave kultury v UK). Vedle Dellera zde měly premiéru také snímky Lucy Raven, Paula Pfeiffera a Otolith Group.

Berni Searle, Social Work, Frieze London 2018

Globálním partnerem Frieze veletrhů je již patnáct let Deutsche Bank. Kdysi ospalá německá banka, nyní velký globální hráč, a to především díky riskantním operacím na investičním trhu v době jeho boomu (Gregg Lippman, investiční obchodník Deutsche Bank úspěšně spekulující na trhu s hypotékami, se stal předlohou pro charakter Ryana Goslinga ve filmu The Big Short Michaela Lewise rozkrývajícího pozadí finanční krize). Přítomnost banky, která se dodnes vzpamatovává z dopadů krize, byla letos nejviditelnější v podobě Deutsche Bank Wealth Management Lounge – exkluzivního prostoru v rámci jinak veřejně přístupného veletrhu. Zhruba šedesátka děl výlučně ženských autorek prezentovaných v přehlídce nazvané Another World byla výběrem kurátorky Tracy Emin z Deutsche Bank Collection (jedné z největších korporátních sbírek vůbec). Zároveň byla představena i kolekce prodejných pohlednic £200/ks upomínajících na sté výročí volebního práva žen v UK a Německu (s tím, že výtěžek z prodeje bude věnován na podporu žen, co se staly obětí násilí). Feministické úsilí o přístup k politickému a ekonomickému rozhodování tak bylo zasazeno do paradoxního rámce prostoru přístupného pouze oslovené finanční elitě. Deutsche Bank Wealth Mangement Lounge se tak stal ukázkovým příkladem fungování mechanizmů současného trhu s uměním i dokladem lehkosti, s jakou patriarchální struktury zhodnocují aktuální vlnu feminismu vyvolanou #MeToo. Na druhou stranu je třeba zmínit, že ženy-umělkyně byly na Frieze zastoupeny hojněji než dříve. A podle všeho – velmi pravděpodobně rovněž v souvislosti se zmíněnou kampaní – jejich díla nyní získávají na hodnotě a na veletrhu se dobře prodávala jak do soukromých, tak do veřejných sbírek.

Ženská práce

Kurátorský program Social Work navázal na úspěšný loňský Sex Work, který představil umělkyně spojené s radikálním feminismem 60. a 70. let. Letošní výběr pokračoval osmi umělkyněmi aktivními v 80. a 90. letech. Práce Sonii Boyce, Ipek Duben, Mary Kelly, Berni Searle, Nancy Spero, Tiny Keane, Faith Ringgold a Helen Chadwick rozšiřují definici feminismu tím, jak poukazují na neoddělitelnost útlaku žen od dalších forem útlaku (rasového, třídního). První čtyři jmenované se navíc zúčastnily panelové diskuze v rámci Frieze Talks. Fakt, že jejich díla vyznívají stále aktuálně, ukazuje, jak málo se společnost za uplynulou dobu změnila.

Athena Papadopoulos, Emalin, Frieze London 2018

Focus: zaostřeno na konstrukci identity

V zadní části veletrhu byl prostor vyhrazený skromnějším stánkům mladších galerií (méně než 12 let). Téma konstrukce femininity či genderu obecně bylo silně přítomné i ve výběru spíše začínajících než etablovaných autorek a autorů prezentovaných těmito galeriemi. Definice útlaku z druhé vlny feminismu se zde rovněž dočkala rozšíření, zejména o problém vytěžování přírody – v celé řadě prací se bylo možné potkat s juxtapozicí ženské a environmentální tématiky (tematizující ženu jako přírodní zdroj otevřený technologické manipulaci a extrakci). Příkladem takového přístupu byly práce Atheny Papadopoulos, která pomocí materiálů, jako jsou umělé řasy, make up nebo lak na vlasy, přetvořila svatební šaty na mikroenvironmenty osazené jezírky a rostlinami a obydlené hmyzem. Nebo jedna z nejvýraznějších prezentací v rámci sekce vůbec, kterou byly textilní obrazy, masky a dvojice videí korejské umělkyně Zadie Xa. Xa je zároveň performerkou a zmíněná díla využívá jako rekvizity při svých akcích, ve kterých k nim přidává vrstvy dalších významů – a tuto energii se podařilo přenést i do věcí samotných (což se nedá říci o celé řadě dalších děl na veletrhu, která vyplývají z performativní a angažované práce umělkyň a umělců, nicméně prezentována samostatně, bez jakéhokoli náznaku nebo popisku upozorňujících na tento kontext, se stala nepříliš zajímavými formálními artefakty). V rámci Focus sekce stály za zmínku ještě silné fotografie gender-fluidní/fluidního umělkyně/umělce Elle Pérez zkoumající fluktuaci těla a tělesné identity mezi různými polohami, komplexní svět animací a objektů vycházejících z indické mytologie Hardeepa Pandhala; a formálně i tematicky příbuzná práce Wonga Pinga Fables – novodobé bajky s podivnými charaktery (kuře s Touretteovým syndromem a další, současnou realitou „postižené“ postavy) se zvláštní snovou atmosférou a retro Game Boy estetikou.

Live: pod povrch viditelného

Spojujícím motivem letošního live programu nazvaného Control ~ (příkaz, který v Excelu ukáže všechny vzorečky pro výpočty namísto pouze výsledků) bylo zviditelňování skrytých struktur. Na první z projektů bylo možné narazit ještě před vchodem na Frieze – a to na environmentální performance Asima Waqifa, jednu z nejpozoruhodnějších akcí v rámci přehlídky vůbec. V This is a demonstration Waqif stavěl konstrukci z bambusu a aluminiových prefabrikátů, aby ji následně zničil a znovu z trosek vybudoval. Vznikající a zanikající architektury-skulptury fascinovaly tím, jak intervenovaly do okolního prostoru a prorůstaly již existující krajinné prvky (strom, terénní nerovnost). Celá konstrukce byla zároveň snímána mikrofony a doprovázena takto získaným zesíleným a počítačově upraveným záznamem – organicky i technicistně působící sonickou strukturou. Obdobně znějící zvukovou stopou byl doprovázen i další z živých projektů – The Fear Index od Liz Glynn. Oproti Waqifovi ovšem Glynn zvuk nemodelovala na základě organických struktur, ale podle proudů dat a kapitálu na veletrhu. Pohyb finančních a informačních toků byl v její performance zároveň vyjádřen i skrze těla tanečnic a tanečníků a prostřednictvím zvířecích masek (medvěd, buvol), které si nasazovali. Instalace Contained Measures of Shifting States Otobong Nkangy, další z pověřených umělkyní, byla schovaná v malé zatemnělé, pouze několika bodovými světly nasvícené místnosti zcela v rohu pavilonu. Nkanga v ní převedla environmentální téma do podoby alchymické seance – blok ledu byl pomalu rozpouštěn na vodu a takto sesbíraná voda kapala na rozžhavený plát, aby se následně jako pára rozplynula do prostoru. K živému programu pak byla přizvána ještě například Camille Henrot, jež vytvořila sérii interaktivních skulptur-telefonů, které fungovaly jako hotline pro pomoc s palčivými problémy dnešního světa, nebo Laure Prouvost, která vyzvala operní divu Marii Vasconi ke zpěvu útržků z rozhovorů zaslechnutých na veletrhu.

Asim Waqif, Nature Morte, Frieze London 2018

Talks: osobní je politické

K vrcholům Frieze, co se radikálního uvažování o dnešní společnosti týče, patřil určitě Talks program na téma autobiografie. Alexander Chee, autor knihy How to Write an Autobiographical Novel, připomněl ve své přednášce historii žánru, kterou spojil s deníkovými záznamy zejména ženských pisatelek. Vyzvednul přitom pozornost, kterou tyto ženy ve svých denících věnovaly okolnímu prostředí – jak moc se cítily svázány s tímto kontextem a jak i své úspěchy často přisuzovaly formativním vlivům tohoto okolí – přátelům, rodině, vzdělání… Jejich intimní zpovědi jsou tak zároveň i sondami vypovídajícími o společenských vztazích v širší komunitě. Jeho poznámka, dále rozvíjená v závěrečné diskuzi spisovatelkami a básnířkami pracujícími s autobiografickými motivy (Momtaza Mehri, Diana Hamilton a Olivia Laing), rezonovala i s ostatními částmi programu, který představil tvůrkyně a tvůrce, jejichž práce je neoddělitelná od okolí, ve kterém se pohybují a ke kterému nejsou lhostejní. Téma se objevilo například v rámci úvodního panelu Social Work, v práci Kemanga Wa Lehulereho fungující na základě kolaborativního aktivismu v rodném Gugulethu (JAR), ve čtení textů Laurie Anderson podvracejících establishment Trumpovy administrativy nebo u Nan Goldin, která představila iniciativu P.A.I.N. proti rodině Sacklerů, jež stojí za současnou opiátovou krizí vyvolanou OxyContinem (lék proti bolesti na předpis se složením podobným heroinu). Goldin, která sama byla na OxyContinu závislá, pořádá protesty ve významných galeriích a muzeích, kterých je rodina Sacklerů štědrým přispěvatelem.

Ve výsledku tak byl i letošní Frieze pestrou směsicí různých aktérů s odlišnými, často protichůdnými a paradoxně se prolínajícími zájmy. Na jedné straně spekulanti s artefakty, smetánka socializující se v luxusních salóncích a ti, kteří si uměním vylepšují svoji image (jako Deutsche Bank nebo Sackler), na druhé straně prostor (a financování) pro ty, kteří umění vnímají jako prostředek intervence do stavu věcí dnešního světa. Bylo zde však možné především sledovat narůstající podíl angažované praxe umělkyň a umělců vycházejících ze škály různorodých kontextů i stoupající rafinovanost strategií, jak tuto angažovanost vytěžit nebo estetizovat (coby aktivistické klišé). Tyto zmíněné rozpory byly letos výraznější než obvykle a z Frieze jsem si proto odvezla jak rozpaky ze záplavy „nadčasových“ obrazů v hlavní sekci, tak silný zážitek z radikality jazyka Talks programu uvažujícího o osobní a kolektivní odpovědnosti.

Otobong Nkanga, sekce Live, Frieze London 2018

Frieze London / Londýn – Regent’s Park / 4.–7. 10. 2018

Foto: Linda Nylind, © Linda Nylind a Frieze London