Podoby maskulinity a výzkum genderu v umění

Lenka Veselá se v dvojrecenzi na londýnské výstavy Masculinities: Liberation Through Photography v Barbican a Genders: Shaping and Breaking the Binary v Science Gallery London zamýšlí nad různými přístupy k genderovým tématům v současném umění. V textu dále přibližuje otázky maskulinity, sociální konstruovanosti genderu nebo vztah těla a biotechnologií: „Gender je ukázán jako závislý na biologii našeho těla a jeho p(r)ožitcích, stejně jako na materialitě světa, který nás obklopuje, a takto jako nerozlučně propojený nejen s naším pohlavím, ale i se sexualitou, etnicitou, zdravím a nemocemi, ekonomickou situací nebo politickými názory,“ píše Veselá.

Pohled do výstavy Masculinities: Liberation Through Photography. Foto: Barbican Centre

Podoby maskulinity a výzkum genderu v umění

V souvislosti s kampaní #MeToo můžeme pozorovat zvyšující se zájem o genderovou problematiku, jehož součástí je i reflexe genderových témat na poli umění. V loňském roce se v našem prostředí k tématu vztahovaly například skupinové výstavy Feministická avantgarda 70. let a We Will Not Change Our Show připravené brněnským Domem umění, Queer Stories v bratislavském tranzit.sk, projekt Multilogues on the Now v Displayi, aktivity iniciativ Mothers Artlovers a Feministických (uměleckých) institucí a řada sólových projektů jako Purported Alizy Shvartz ve FUTURA, Queer Nature Céline Baumann v Galerii VI PER, Live Life Well® Sidsel Meineche Hansen v Kurzoru či Everyday Sexism Ivany Šátekové na Artwall. Přesto se nelze ubránit dojmu, že genderové otázky u nás zůstávají ve stínu klimatické krize a dalších aktuálních témat souvisejících s pozdním kapitalismem. Ve svém příspěvku bych chtěla poukázat na naléhavost genderových otázek a potřebu se jimi soustavně zabývat, mimo jiné právě i ve vztahu k environmentální nouzi. S využitím postřehů ze dvou aktuálně probíhajících londýnských výstav — Masculinities: Liberation Through Photography v Barbican a Genders: Shaping and Breaking the Binary v Science Gallery London — se zamyslím nad možnostmi umění přispět do debaty týkající se genderu. Vyzdvihnu přitom přístupy, které se odklání od konceptu „sociálního konstruktivismu“ (společenské konstrukce genderových rolí) a upozorňují na zakotvenost genderu v materiální realitě charakterizované narůstajícím vlivem biotechnologií a environmentálních změn na naše těla.

Podoby maskulinity

Výstavu Masculinities jsem v Londýně navštívila při příležitosti účasti na konferenci gender studies a šla jsem na ni natěšená nadšenými ohlasy ostatních účastníků, kteří ji již zhlédli. Moje očekávání tak byla vysoká. Zvědavost ve mě vzbudil i kurátorský záměr soustředit se na podoby maskulinity — vzhledem k tomu, že téma genderu je zpravidla spojováno jen se ženami, feminizovanými subjekty a LGBTQ+ lidmi (podobně jako rasa není spojována s bílou barvou pleti, považovanou za základní nastavení), mi bylo vymezení tématu sympatické. Že má téma maskulinity divácký potenciál (alespoň v kontextu kosmopolitního Londýna), bylo zřejmé už při příchodu na výstavu — navzdory počínající koronavirové krizi jsem musela na výstavu vystát více než dvacetiminutovou frontu a v návštěvníky zaplněných sálech nebylo k hnutí. V souladu s podtitulem výstavy Liberation Through Photography pracuje drtivá většina děl s médiem fotografie. Lineárně vystavěná expozice, instalovaná ve stylu bílé kostky v decentně nasvícených, paneláží oddělených prostorech, se soustředí především na podoby maskulinity vyjádřené fyzickou silou, dominancí a agresivitou a podoby queer maskulinity jsou odsunuty do zvlášť pojednané sekce. Přestože jednotlivá díla, vhodně doplněná popiskami situujícími díla do kontextu jejich vzniku, nepůsobí zjednodušujícím dojmem a toto hegemonické pojetí maskulinity zpochybňují a podvrací, jako celek výstava budí dojem přehlídky maskulinních (stereo)typů spíše než živé výpovědi o „rozmanitých způsobech, jakými je maskulinita zažívaná, performovaná, kódovaná a sociálně konstruovaná ve fotografii a filmu od 60. let do současnosti,“ jak slibuje propagační formule. V záplavě více než tří set jednotlivých fotografií od padesátky zastoupených umělců a umělkyň jsem marně hledala podoby maskulinity, se kterými přicházím do kontaktu v běžném životě. Do jaké míry se přítomní muži (na výstavě jich byla většina) mohli identifikovat se všudypřítomnými kovboji, vojáky, kulturisty, zápasníky, fotbalisty, hasiči či toreadory? Podoby maskulinity performované ženami (osvojení si maskulinních vzorců ženami — co se týče uvažování, chování, ale třeba i módy), se kterými bych se mohla identifikovat já sama, pak zůstaly takřka zcela opomenuty.^[1] Proč se individuálně skvělá díla od známých jmen jako Richard Billingham, Jeremy Deller, Rineke Dijkstra, Isaac Julien, Robert Mapplethorpe, Ana Mendieta, Annette Messager, Catherine Opie, Wolfgang Tillmans či Piotr Uklański, i od méně proslulých neamerických umělců a umělkyň adresujících téma maskulinity z jiných pozic, nepodařilo spojit ve strhující celek?

Pohled do výstavy Masculinities: Liberation Through Photography. Foto: Barbican Centre

Na jednom z panelů expozice se vyjímá citát filmové teoretičky Laury Mulvey, ve kterém vysvětluje svůj koncept male gaze — mužského pohledu. Male gaze odkazuje ke způsobu zobrazování a čtení obrazů v heteropatriarchální kultuře — k hierarchickému rozdělení aktérství a moci mezi muže, který nalézá uspokojení v pohledu na ženu, a ženu, nacházející se v pozici sexualizovaného objektu, jehož se muž svým pohledem zmocňuje. Citát najdeme v části věnované pohledu žen na muže, lze o něm ale uvažovat i jako o klíči k výstavě jako takové. Sekce Women on Men: Reversing the Male Gaze má být subverzivním otočením mužského pohledu, kdy ženy-umělkyně zaměřují svůj objektiv na mužská těla. Podobně můžeme číst i celou výstavu, připravenou kurátorkou Alonou Pardo coby podvratné gesto, které do pozice exponovaných objektů staví pro změnu muže a jejich maskulinitu. Mě osobně rámování výstavy koncepty vzešlými z druhé vlny feminismu sedmdesátých let nepřesvědčilo a jsem toho názoru, že aktuálnější diskurzivní rámec podpořený větším zastoupením současných prací by výstavu pozvedl. Výstava tak plní funkci vzdělávacího projektu, který seznamuje se způsoby, jakými bylo téma maskulinity od 60. let minulého století pojednáno v médiu fotografie, velice málo však říká k současným podobám maskulinity či k alternativním způsobům ukazování (se) a dívání se, jež nejsou poplatné heteronormativnímu řádu.

Výzkum genderu

Výstava Genders: Shaping and Breaking the Binary v Science Gallery London je na první pohled odlišným počinem, a to zdaleka nejen proto, že se zabývá genderem coby nebinární kategorií. Záplavou barev, fantaskní stylizací a všudypřítomnými metaforami tekutosti výstava upomene na loňskou velkolepou (a skvělou) Kiss My Genders v Hayward Gallery. Oproti Barbican i Hayward je Science Gallery menší galerií, s výrazně nižším rozpočtem, fungující teprve něco málo přes rok. Za tuto dobu už na sebe stihla upozornit několika ambiciózními projekty propojujícími výzkum na univerzitě King’s College, v jejímž areálu se galerie nachází, s inovativními experimenty umělců a designérů. Důraz na interdisciplinaritu a kolaborativní povahu projektů, redefinující tradiční chápání kategorií „výzkumu“ a „vědění,“ je ústředním momentem i v případě výstavy Genders. Výstava předkládá způsoby zabývání se genderem, které jsou alternativou k západnímu chápání vědy coby standardizovaných výzkumných praktik produkujících objektivní poznatky — Mary Maggic a Ewen Chardronnet, zastoupení projekty Milik Bersama Rekombinan (Recombinant Commons) a UNBORN0X9, jsou přímo součástí platforem podporujících alternativní způsoby produkce vědění na principu commons a DIY,[2] uvedený étos je ale vlastní i mnoha dalším na výstavě představeným umělcům a umělkyním. Výzkumným materiálem je jim přitom – v přeneseném slova smyslu a často i doslova – jejich vlastní tělo a jeho přesahy do okolního světa. Akcentace výzkumného aspektu se zároveň ukazuje být účinným způsobem, jak zamezit umrtvujícímu efektu bílé kostky – oproti Kiss My Genders, která vytvořila spektakulární, byť subverzivní, podívanou, jsem se na výstavě v Science Gallery cítila daleko více vtažená do prezentovaných děl. Díla na výstavě mě adresovala způsobem, který nedovoloval nezaujatý odstup, a vyvolávala pocit, že se mě až znepokojivě týkají.

Mary Maggic, Milik Bersama Rekombinan (Recombinant Commons), 2019. Foto: Science Gallery London

Mezi umělecké intervence navázané na výzkum na King’s College nebo vzniklé s podporou Science Gallery London patří například zvuková instalace nnother zkoumající účinky hormonu oxytocinu vzešlá ze spolupráce umělkyně Jenny Sutely, spisovatelky Elvii Wilk a neurobioložky Sissel Tolaas, série nebinárních instagramových filtrů IN≠BODY:EXO/REAL(I)T.Y #aevtardeprogram vyvinutých Cibelle Cavalli Bastos nebo RPG hra, vytvořená Sarah Jury, Behrooz “Bez” Shahriari a Rachel Sale, ve které se postavy potýkají s právními výzvami týkajícími se genderového statusu. Další z mnoha prací, které vznikly přímo pro výstavu, je interaktivní videoinstalace WE ARE HERE BECAUSE OF THOSE THAT ARE NOT Danielle Brathwaite-Shirley, jedno z nejpůsobivějších děl na výstavě vůbec. Žánrově obtížně zařaditelné dílo osciluje mezi obžalobou, modlitbou, protestem, archivem a vizí alternativní budoucnosti a promlouvá z pozic příslušníků ne-bílých trans komunit – animace reflektují skutečné životní příběhy i nenaplněné touhy mladých trans a ne-binárních lidí, kteří se na vzniku díla podíleli. Narativ, který divák sleduje, je přitom formován prostřednictvím interaktivních prvků – na základě zvolených možností se skládá animovaná mozaika odrážející divákův vztah k trans historii, přítomnosti a budoucnosti. Rozhodnutí, která divák během hry činí, ho konfrontují s jeho vlastní genderovou identitou, a prostřednictvím spekulativních scénářů, jež mu propůjčují moc zasahovat do trans minulosti i budoucnosti („Kterého z předků vzkřísíš?“), ho vtahují do v animacích rozvíjeného trans archivu.

Reproutopie a queer ekologie

Zatímco výstava Masculinities se ohlíží především do minulosti a z hlediska promýšlení přítomnosti a budoucnosti podněty neoplývá, výstava Genders vznikla s cílem nabídnout alternativní pohled na přítomnost a vize možných budoucností. Nejvýrazněji je tato motivace čitelná v projektech zabývajících se problematikou biologické reprodukce a v části výstavy sdružující práce zkoumající gender ve vztahu k lidskou činností poznamenané přírodě. Téma biologické reprodukce a s ní související reprodukce genderových stereotypů je pojednáno například ve videu Once U Care, You’re Future Laury Yuile nebo ve výzkumné iniciativě UNBORN0X9 kolektivu Future Baby Production. Obě práce spekulují o budoucnosti transformované v důsledku zavádění nových reprodukčních technologií. První z nich je dystopickým zhmotněním konceptu „reproduktivního futurismu“ queer teoretika Lee Edelmana, kdy je organizace společnosti zcela podřízena imaginární figuře Dítěte coby reprezentanta „budoucnosti“. Druhá z prací, spekulující o designu technologií umožňujících mimotělní vývoj plodu (tzv. ektogenezi), naopak poukazuje na potenciál reprodukčních technologií podvracet na reprodukci vázané genderové normy. Téma tělesné autonomie, vystupující do popředí v obou zmíněných projektech, je ústředním motivem i ve videu Cosmic Ass filmařky Marilou Pontin, ve kterém umělkyně Fannie Sosa twerkuje na pozadí vodopádů, moře či mléčné dráhy a oživuje tak tradici tance spojeného s rituály pro kontrolu plodnosti a se vzdorem afroamerických žen vůči koloniálnímu útlaku. S tématem reprodukce života pracuje i Puck Verkade ve fiktivní techno-rekonstrukci podoby a života primátky Lucy, jejíž přes tři milióny let staré ostatky byly archeology objeveny v sedmdesátých letech.

Pohled do výstavy Genders: Shaping and Breaking the Binary. Foto: Science Gallery London

O vytvoření alternativního rámce pro přítomnost a o nasměrování ke spravedlivější budoucnosti usilují i práce zkoumající těla poznamenaná životem v chemickými látkami prosyceném prostředí. Styčným bodem těchto prací, věnujících se otázce chemické kolonizace života, je víra, že schopnost těl reagovat a měnit se v závislosti na měnícím se prostředí je zároveň i jejich nadějí na přežití. Anne Pollock, jedna z teoretiček z King’s College, která se na přípravě výstavy podílela, se ve své eseji Queering Endocrine Disruption[3] zamýšlí nad konceptem toxicity a jeho vztahem k heteronormativnímu chápání genderu a navrhuje alternativní pohled na naši schopnost vstřebávat a proměňovat se, kdy toxicita není vnímána jen negativně, ale jako součást modu existence, který nás propojuje s okolním světem. Její přesvědčení, že toxické látky mohou být i zdrojem intoxikace, tedy příjemného opojení, souzní s myšlenkami o přivlastnění si ne-lidských tužeb rozvíjených ve videu Skin Flick (Invasive Species), ve kterém Adham Faramawy rozjímá o vztahu k tělu, genderu a sexualitě prostřednictvím vizí hybridních, mutujících těl reagujících na chemické látky vstřebané z prostředí, farmaceutické přípravky a organickou hmotu. V eseji se Pollock soustředí především na problematiku endokrinních disruptorů, tedy na látky narušující fungování hormonálních systémů zodpovědných za sexualitu a reprodukční schopnosti, a tematizuje tak další z prací na výstavě — Milik Bersama Rekombinan (Recombinant Commons) od Mary Maggic. Ten/ta strávil/a[4] téměř rok výzkumem plasty zanesené indonéské řeky Kali Code a života s ní spojeného a svoje postřehy zpracoval/a do podoby instalace tvořené modelem řeky a skulpturami z plastového odpadu z ní vyloveného. Podobně jako Pollock se i Maggic má na pozoru před užíváním slov „znečištění“ či „poškození“ pro popis efektů vzniklých v důsledku působení hormonálně aktivních složek plastového odpadu a na místo toho prosazuje termín „molekulární kolonizace“. V souvislosti s „molekulární kolonizací“ pak Maggic uvažuje i o „molekulární dekolonizaci“ — model řeky je vyplněný modrým agarem a jím vyživované plísně schopné rozkládat a stravovat plasty. Instalace je ještě doplněná o mandalu tvořenou několika disky s kusy pestře barevného plastového odpadu, rotujícími a spojujícími se v množství různých vzorových kombinací. V souladu s Pollock tak hledá způsoby, jak se popasovat s toxicitou prostředí bez další patologizace a marginalizace těch, kteří jsou environmentálním toxikantům v nejvyšší míře vystaveni – mutabilita těl je ukázána ne jako hrozba, ale jako potenciál k tvoření nových forem života a přežití.

Rotimi Fani-Kayode, Adebiyi, 1989 and Nothing to Lose I (Bodies of Experience), 1989. Foto: Science Gallery London

Tekutost genderu

Jak dává tušit podtitul výstavy Shaping and Breaking the Binary, představené projekty předpokládají gender jako škálu různých možností neredukovatelnou na binární rozlišení muž/žena. Oproti výstavě Masculinities, kde fotografické portréty jednotlivců nebo malých skupin nahrávají chápání genderu coby vlastnosti individuálního těla, zde gender vyvěrá ze vtahů k druhým lidem a k prostředí, do kterých zpětně prorůstá. Všudypřítomné metafory různorodosti, fluidity a pórovitosti rodových (gendered) těl a jejich vzájemného vpíjení a prorůstání se až hraničí s klišé (opakující se motivy vodních toků, bujících plísní a houževnatosti organického života), onu pomyslnou hranici směrem k banalitě však dle mého názoru nepřekračují a výstavu propojují v ucelenou výpověď – výpověď rozporující nejen binaritu genderu (tedy existenci dvou různých pohlaví), ale i dualismus genderu a pohlaví (genderu coby sociálního určení a pohlaví jako biologické reality). Gender je ukázán jako závislý na biologii našeho těla a jeho p(r)ožitcích, stejně jako na materialitě světa, který nás obklopuje, a takto jako nerozlučně propojený nejen s naším pohlavím, ale i se sexualitou, etnicitou, zdravím a nemocemi, ekonomickou situací nebo politickými názory.

Série stylizovaných autoportrétů Rotimi Fani-Kayodeho, ve kterých stopuje svoji queer identitu napříč různými kulturami, akvarely Ties That Bind Gaby Sahhar zkoumající hranice genderu ve vztahu k pohybu v městské krajině a sociální mobilitě, videa Uproot, New Roots Sadé Mica, ve kterých hledá smysl své genderové identity uprostřed větrné britské krajiny, a další práce na výstavě (v textu zmíněných i opomenutých) ukazují gender jako obtížně uchopitelnou kategorii, která navzdory své nevyhraněnosti a nestálosti významně zasahuje do našich životů. Jako celek tak výstava představuje výzvu poukazující na to, že odpovědět si na otázku „Jaký je můj gender?“ není nasnadě. Navíc, odpověď nikdy nebude definitivní, ale vždy do budoucna otevřená.

[1] Výjimkami jsou projekt Any Mendiety Untitled (Facial hair Transplants) z roku 1972, v němž se fotila s na obličej nalepenými mužskými vousy, a fotografie kulturistky Lisy Lyon od Roberta Mapplethorpa z roku 1980.

[2] Hackteria — platforma pro sci-art, bio-art a DIY experimenty. https://www.hackteria.org/. Makery — podpora DIY a kreativních experimentů. https://www.makery.info/en/

[3] Anne POLLOCK, „Queering Endocrine Disruption“, in: Katherine BEHAR (ed.), Object-Oriented Feminism, Minneapolis and London: University of Minnesota Press, 2016.

[4] Jedná se o osobu s nebinární genderovou identitou (v angličtině užívající zájmena they / them / their).

Bas Jan Ader, Laurie Anderson, Kenneth Anger, Liz Johnson Artur, Knut Åsdam, Richard Avedon, Aneta Bartos, Richard Billingham, Cassils, Sam Contis, John Coplans, Jeremy Deller, Rineke Dijkstra, George Dureau, Thomas Dworzak, Hans Eijkelboom, Fouad Elkoury, Hal Fischer, Samuel Fosso, Anna Fox, Masahisa Fukase, Sunil Gupta, Kiluanji Kia Henda, Peter Hujar, Isaac Julien, Rotimi Fani-Kayode, Karen Knorr, Deana Lawson, Hilary Lloyd, Robert Mapplethorpe, Peter Marlow, Ana Mendieta, Annette Messager, Duane Michals, Tracey Moffatt, Andrew Moisey, Richard Mosse, Adi Nes, Catherine Opie, Elle Pérez, Herb Ritts, Kalen Na’il Roach, Paul Mpagi Sepuya, Collier Schorr, Clare Strand, Mikhael Subotzky, Larry Sultan, Wolfgang Tillmans, Hank Willis Thomas, Piotr Uklański, Andy Warhol, Karlheinz Weinberger, Marianne Wex, David Wojnarowicz, Akram Zaatari / Masculinities: Liberation Through Photography / kurátorka Alona Pardo / Barbican Art Gallery / Londýn / 20. 2. — 17. 5. 2020 

Soofiya a Science Gallery London Young Leaders, Rotimi Fani-Kayode, Sadé Mica, Mary Maggic, Adham Faramawy, Nina Wakeford, Danielle Brathwaite-Shirley, Sarah Jury, Behrooz “Bez” Shahriari, Rachel Sale, Fannie Sosa, Marilou Poncin, Puck Verkade, Laura Yuile, Jenna Sutela, Elvia Wilk, Sissel Tolaas, Phoebe Davies, Future Baby Production (Shu Lea Cheang a Ewen Chardronnet), Gabby Sahar, Cibelle Cavalli Bastos / Genders: Shaping and Breaking the Binary / kurátorka: Helen Kaplinsky / Science Gallery London / Londýn / 13. 2. — 28. 6. 2020