Hry s historií

Díky loňskému zisku Ceny Michala Ranného udělované Moravskou galerií dostal nyní performer Vladimír Havlík možnost intervenovat do její stálé expozice. Výsledek ukazuje, že se nebojí střetu s minulostí, a ať už se potýká se sto let starými avantgardami, nebo jen s vlastní historií, ochočí si je nakonec pro něj typickým způsobem – s nadhledem a otevřeností.

Výstavu lze rozdělit do dvou částí: první představuje fotografickou intervenci do stálé sbírky umění první poloviny 20. století, druhá samostatnou instalaci v poslední místnosti. Zahájíte-li tedy prohlídku objevováním tuctu poměrně nenápadných snímků rozptýlených mezi plátny modernistů, brzy si uvědomíte, že byly pravděpodobně pečlivě vybírány z mnohem většího souboru. S obrazy v sousedství je totiž pojí motivická nebo formální příbuznost. Z oblaku autoportrétů mladých vizionářských avantgardistů tak na nás například upírá naléhavý pohled trochu maniakální stárnoucí muž (Klon, 2025), další fotografický autoportrét, charakterizovaný podobným výrazem a nočníkem nahrazujícím klobouk (Napoleon, 2023), zaujal místo vedle Kubištova mimozemského Schopenhauera, zatímco bělavým tónům Štyrského konvenuje akce v zasněženém lese (Winter Pieces – Člun, 2013). Tento dialog nezůstává pro malířské ikony bez následků. Havlíkův vtip a nadsázka podvrací jejich vážnost a intenzifikuje, za běžných okolností v nich méně viditelné, groteskní vrstvy. Samotné fotografie nám pak ukazují Havlíkovy performance z nedávné doby. Vedle nadhledu je charakterizuje také spontánnost a prostota počinu. Příkladem může být akce Winter Pieces – Spring (2013), která vznikla tak, pamatuji-li si dobře historku vyslechnutou před pár lety, že umělce o objasnění jeho tvorby požádala dcera Tereza Havlíková. Otec ji tedy vzal na procházku předjarní krajinou Vysočiny, v jejímž průběhu se vrhl do škraloupu tajícího sněhu. Z Terezy se sice nestala performerka, nýbrž malířka, nicméně při pohledu na komicky vyvrácenou postavu můžeme ocenit dávku radosti a sebereflexivního humoru „starého performera“, který otázky po smyslu performance klade v kontextu měnících se podmínek a přibývajících zkušeností a let nepochybně i sám sobě.

Zmiňovaná druhá část prezentace je soustředěna v nevelkém sále, tentokrát však již plně vyhrazeném Havlíkovi. Jestliže jsme dosud procházeli především autorovým tvůrčím nedávnem, zde se ocitáme na samém počátku jeho portfolia – a zároveň na jeho (momentálním) konci. V koutě se nám na prostém bílém soklu nabízí k listování tlustý kancelářský šanon, označený na hřbetě „Projects, concepts, remarks 1978–86“. Znalejší vědí a ostatním napoví text u vstupu, že titul odkazuje na nejranější a pravděpodobně i nejznámější fázi autorovy tvorby. Tehdy mladík z Vysočiny, který studoval v Olomouci na pedagogické fakultě, realizoval v tamějších venkovských a městských krajinách řadu akcí, které se mezitím staly oceňovanou součástí kánonu českého akčního umění. Šanon je vyplněn stovkami kopií, které reprodukují stránky různých zápisníků, sešitků a deníků, do nichž si autor poznamenával své nápady a projekty. Že to byl původně vyloženě pracovní formát, ukazuje podoba těchto zápisků. Ty jsou často na hranici čitelnosti, hojně se v nich škrtá a přepisuje, občas je ilustrují letmé náčrtky. Kdo nepodlehne zoufalství z toho množství, najde zde nejen koncepty uskutečněných projektů známých z fotografií a knih, například Poctu Malevičovi (1979), ale i asi čtyři stovky těch, které zůstaly ve formě ideje. Jsou to performance a happeningy, ale také objekty a instalace, „koncerty“ nebo utopické projekty, navrhující například demolici Tater. Havlík tak návštěvníkům umožňuje nahlédnout do své příslovečné kuchyně, přičemž je zřejmé, že rozhodně netrpěl nedostatkem nápadů.

Na tento „muzeální“ objekt v podobě portfolia navazuje na dvou protilehlých stěnách diptych, jehož obě části jsou sestaveny z třiceti šesti formátů pohlednicové velikosti, jež nám představují stejný počet akcí. Napravo jsou pro tento žánr a dobu typicky strohé a neutrální textové pokyny, doplněné ještě o datum vzniku myšlenky a její realizace (v průběhu roku 2024). Samotnou akci pak zachycují černobílé fotografie umístěné nalevo. Ukazují například bělovlasého muže v brýlích, který místo mrtvé včely opyluje květy nebo po způsobu busty vykukuje ze sněhového kvádru. Taky jsou tu vidět buldozery, které se nekompromisně pustily do tatranských srázů… Nebudu čtenářstvo balamutit, diváctvu v galerii to ostatně také dlouho netrvá: i když je za současné slovenské politické reprezentace možné na poli ochrany přírody leccos, Tatry by si „zarovnat“ určitě nenechala. Ten zestárlý performer ani není Havlík, ostatně podivností a nesmyslů ve snímcích nalezneme více. Návody nikdy nerealizovaných akcí zde posloužily jako prompty pro umělou inteligenci, která si s nimi poradila svým matoucím způsobem. Celá instalace tak konfrontuje tři hypotetické konstrukce akcí – představu autorovu, diváckou a umělé inteligence. Rovnou dodávám, že posledně jmenovaná z tohoto klání rozhodně nevyšla vítězně a mnozí z diváctva (jak tuším z odezvy) by se možná obešli i bez ní.

Zde je samozřejmě nutno položit si otázku: Proč AI? Havlík určitě nepatří k těm, kteří jako Hito Steyerl zasvěceně a analyticky zkoumají vynořující se svět sdílený lidmi a stroji. Stejně tak pro něj umělá inteligence není ani nástrojem tvorby oslnivých spektáklů ve stylu Refika Anadola. Přistupuje k ní více jako běžný uživatel, objevující možnosti svého počítače a mobilu. Lze se proto domnívat, že se jí chopil podobně jako již dříve performance, happeningu nebo třeba meditativně laděné kresby – tedy jako dobově aktuálního média. Vždy však tak činil ve svém hravém duchu, takže kupříkladu v 90. letech se kresba půdorysu chrámu ihned proměnila ve vesmírnou raketu, zatímco dnes se AI stala nástrojem zvědavého a jakoby lehce nešikovného padělatele vlastní dokumentace.

Petr Ingrle v katalogovém textu uvažuje o možnostech AI coby spolutvůrkyně či tvůrkyně performance a s touto myšlenkou si nejspíš pohrává i umělec, koneckonců při povernisážovém vystoupení skupiny Ostrý zub zaznělo (velmi volně parafrázováno), že na pováženou není ani tak práce s AI, ale vlastní podpis pod výsledkem. Domnívám se, že akční spolupráci s AI si lze určitě dobře představit, nebude se však nejspíš odehrávat cestou prostého generování více či méně přesvědčivých ilustrací autorových nápadů. Důležitější je, že se autor vrací ke svým dávným počinům a rozhodnutím a zkoumá, co znamenaly pro jeho tvorbu v dlouhodobější perspektivě, nebo se baví jinými potencionálními scénáři. Můžeme se tak zamýšlet nad vztahem vlastní akce, jejího konceptu a dokumentace, což je téma, které umělce fascinuje dlouhodobě. Jaký význam má idea (šanon připomíná instalaci Mela Bochnera manifestující nadřazenost myšlenky nad formou) a jaký její realizace dostupná veřejnosti většinou pouze prostřednictvím dokumentace? Jak na těchto jednotlivých vrstvách může participovat diváctvo a jak historie? V tomto kontextu se lze důvodně domnívat, že „fotografie“ vygenerované umělou inteligencí můžeme číst jako lehkou provokaci, která zpochybňuje institut dokumentace i přesvědčení o jeho pravdivosti a nezbytnosti, a vrací tak pozornost zpátky k samotné ideji a k vlastnímu autorskému, především potom diváckému prožitku z akce. Protože ten bude koneckonců jediný skutečně autentický – na rozdíl od různých fikčních, rádoby objektivních obrazů minulosti, s nimiž pracuje dějepis umění proměňující koneckonců i Havlíkovu tvorbu.

Nad těmito autorovými „snímky“ pak samozřejmě můžeme rovněž přemýšlet o roli technologií v procesech tvorby a její dokumentace: záznamy performancí se dnes masově rodí v mobilech v rukách diváků, poté kolují po sítích řízených algoritmy, čehož jsou si dobře vědomi i sami performeři a performerky při produkci svých vystoupení. V tomto smyslu se technologie i sama AI skutečně stávají jejich spolutvůrci.

Zaslouží si Havlík Ranného cenu? Kdo jiný…

Vladimír Havlík / (A)I Performer / kurátor: Petr Ingerle / Moravská galerie: Pražákův palác / Brno / 17. 10. 2025 – 22. 2. 2026

Foto: Martina Morávková