Ptačí hnízda a queer ráje

S tvorbou Petrita Halilaje jsem se poprvé setkala v roce 2013 v belgickém uměleckém centru Wiels. Dlouho mi utkvěly v hlavě filmové záběry zachycující vybalování zplesnivělých vycpaných zvířat a dalších artefaktů z kdysi oblíbeného kosovského přírodovědeckého muzea, které během Jugoslávských válek zůstalo ponecháno svému osudu. Halilaj kromě tohoto videa představil v Bruselu také vlastnoruční kopie jednotlivých zvířecích exponátů vyrobené z organického odpadu a kravského hnoje. Témata, jako je dětství, domov, osobní a kolektivní paměť, národnost a kulturní identita, už byla v jeho tvorbě silně přítomná a rámují ji dodnes. Mezi tím se Halilaj stal mezinárodní hvězdou, reprezentoval Kosovo na bienále v Benátkách, o pár let později tamtéž za svou instalaci z ptačích hnízd získal zvláštní uznání poroty. Jeho tvorba se postupně ještě víc monumentalizovala. Obrovské květy v prosklených kopulích madridského paláce, masivní zvětšeniny dětských kreseb, které Petrit vytvořil ve svých třinácti letech v albánském uprchlickém táboře, představené v Tate St. Ives. Tyto instalace působily jako obrovské kulisy, jejichž hlavními aktéry byly zatím divačky a diváci, a potažmo narativní přítomnost autora v doprovodných textech a videích. Aktuální rozsáhlá výstava Petrita Halilaje v berlínské Hamburger Bahnhof rozvíjí performativní potenciál autorových objektů, soch a instalací zcela svébytným způsobem.

V roce 2018 v rodném městečku Runik představil Halilaj svou první významnou divadelní práci nazvanou Shkrepëtima (albánsky blesk). Jejím ústředním bodem byl runický Dům kultury, který po rozpadu Jugoslávie utrpěl dvě velké vlny destrukce – nejprve během srbského nacionalistického režimu po roce 1991 a poté během Kosovské války (1998/1999). Halilaj v troskách Domu kultury představil snovou performance, která spojila místní komunitu s více než třiceti herci a hudebníky, a zároveň jeden z impulzů k současné obnově kulturního centra. Halilajova instalace v Berlíně projekt připomíná vystavením fyzických kulis a kostýmů, ale také množstvím cihel a sutě z původního místa. Prostor obývají drobné i nadživotní sochy ptáků, které jsou pro autora symbolem svobody a možnosti útěku. A do prostoru divadelní scény nás přivádí chodba z větví připomínající ptačí hnízdo, ve kterém se jako sošky malých ptáčků objevují reprodukce neolitických artefaktů vyvlastněné Srbskem během Kosovské války.

Halilaj své sugestivní artefakty a instalace často doplňuje dokumentárněji laděnými videi, a i v tomto případě nás v další místnosti výstavy autor skrze pohyblivý obraz seznamuje se svým dlouhodobým pátráním po archeologických nálezech na kosovském venkově. Video začíná opět v Runiku, kde se nacházelo jedno z prvních neolitických sídlišť v regionu. Řada artefaktů důležitých pro místní, Srbskou i Albánskou identitu, se nyní nachází v bělehradských muzeích navzdory albánským snahám o jejich navrácení. Naproti videu je představen všeříkající nástěnný nápis: Left here, put there, for a limited time (zanecháno tady, dáno tam, dočasně). Kromě vyzdvižení důležitosti orální historie a místní paměti nás video také seznamuje s legendou o Adamovi a Evě, kteří po vyhnání z Ráje přišli na Zemi právě do Kosova, aby zde byli oddáni. Tento příběh se pak je rozvíjen v další části výstavy – velkolepé autorské opery vzniklé ve spolupráci s kosovskou filharmonií, spisovatelkou Amy Zion, a dramatičkou Doruntinou Basha.

V Halilalově pojetí se Adam a Eva stávají kohoutem a lišákem v queer verzi příběhu lásky, touhy, zrady, vyhoštění a sounáležitosti. Opera měla premiéru za přítomnosti diváctva v Kosovu v červnu 2025. V galerijním prostředí ji autor tentokrát nepřipomíná jen kulisami, ale snaží se dílo rozehrát v obrovské instalaci pracující se světlem, zvukem, titulky a samozřejmě jednotlivými postavami a artefakty. Vstupujeme tak do rajské zahrady, kde na osamělý strom obklopený nadživotními květy už číhá had. Queer snoubenci v lidské velikosti a v bílých svatebních oblecích pozorují celou scénu z vysoko posazeného okna, jako by byli její součástí jen napůl. Instalaci dominuje půlkruh vycházejícího / zapadajícího slunce, hvězdná obloha a samozřejmě také ptactvo, ať už jako sochy s divadelními maskami nebo další významné protagoniststvo celého děje. Krom toho tu najdeme také siluety helikoptér NATO, se kterými kohout a liška údajně do Syrigany přiletěli, a scénu s postavou potulného krejčího, který se snažil svatbu překazit – sám se převlékl za kohouta, aby přiměl lišáka vzít si raději jeho. Nakonec vše dobře dopadlo, novomanželé se namísto dalšího exilu rozhodli zůstat v Syriganě a nazvat ji svým domovem.

Názvem berlínské výstavy je Opera mimo čas. A právě toto rozložení v čase je možná jednou z největších předností i hlavním úskalím výstavy. Na jedné straně nabízí diváctvu vstoupit do děje v jakémkoli okamžiku, číst příběh nelineárně, být do něj doslova vtáhnuti. Na straně druhé se ale vlivem těch samých okolností příběh rozpadá, je složité udržet jeho výpravnou linii a některé efekty jako změna denní a noční doby a střídavé nasvěcování jinak statických scén působí poněkud krkolomně. Hlavním sporným bodem je pro mě to, že ačkoli je opera rozdělená v čase, ústřední narativ je stále lineární: je nám představen formou titulků a velkorysého zvuku. Na titulky jsme v dnešní době zvyklí i v klasické opeře, ale sledování jejich obsahu bez současného pohybu herectva po scéně a snaha překlikávat z titulků ke světelným efektům zvýrazňujícím různé části instalace je pro vnímání náročná. Většina návštěvníků tak v prostoru zůstane jen chvíli a obávám se, že pointa příběhu jim zůstane spíš skryta.

Příklon současných umělkyň a umělců k žánru opery nabízí řadu možností, ale také s sebou nutně přináší spoustu pokusů a omylů. Například egyptský umělec Wael Shawky ve své filmové opeře Drama 1882 představené poprvé na benátském bienále v roce 2024 zvolil klasičtější lineární formu a přenositelné médium pohyblivého obrazu. V jeho podání vyprávění, pohybu i estetického rámce to ale výslednému dílu neubralo na monumentalitě. Halilaj se pokusil o velkolepý gesamtkunswerk, který na mnoha úrovních, od hloubky a poetiky tématu až po vizuálně atraktivní zpracování, opravdu oslovuje. Přece jen ale v některých momentech selhává. Určitou roztříštěnost ještě umocňuje rozprostření díla mezi další autorovy projekty, které sice dovolují diváctvu porozumět vývoji Halilajova tvůrčího procesu i konzistenci jeho témat, ale také zhutňují množství informací a ztěžují udržení všech souvislostí. Výstava tak končí zdánlivě nesouvisející sochou koně, který odkazuje k autorově prapradědečkovi zavražděnému během srbské invaze do Kosova v roce 1912. Kruh se uzavírá a zároveň rozpojuje. Dětské vzpomínky a osobní dějiny jsou nutně prolnuté s válečnými i kulturními konflikty, útlakem a vyloučením, ale také imaginací a touhou po lepších a inkluzivnějších zítřcích, zde prostupují všechny části výstavy a obecně Halilajovu tvorbu. Občas se rozkutálejí do přílišného množství střípků. Nakonec je ale autor zase obdaří ptačími nožkami a poskládá je do celistvé instalace.

Petrit Halilaj / An Opera Out of Time / Hamburger Bahnhof / Berlín / 11. 9. 2025 – 31. 5. 2026

Foto: Archiv Staatliche Museen zu Berlin, Hamburger Bahnhof, Nationalgalerie der Gegenwart