Jak zachytit „skok do prázdna“ po roce 1968?

Barbora Ropková navštívila výstavu Anatomie skoku do prázdna: Rok 1968 a umění v Československu v Západočeské galerii v Plzni. Autorce projektu Heleně Musilové se podle recenzentky podařilo důkladně zmapovat souvztažnosti mezi politickými událostmi, atmosférou ve společnosti a uměleckým děním v období kolem roku 1968. Slabší stránkou výstavy je pak podle Ropkové její prostorové a architektonické řešení.

Jak zachytit „skok do prázdna“ po roce 1968?

Nově otevřená výstava Anatomie skoku do prázdna, kterou pro Západočeskou galerii v Plzni ve spolupráci s Museem Kampa připravila Helena Musilová, zkoumá přímý vliv vstupu vojsk Varšavské smlouvy a následných událostí na soudobé československé umění. Název výstavy je vypůjčen z básně Miroslava Holuba, jejíž titul vyjadřoval existenciální vakuum, do kterého se československá společnost po této události propadla. Projekt si klade za cíl reflektovat stav tehdejšího výtvarného umění v přímé souvislosti s proměnami kulturního a občanského života, a aplikuje tak přístup, který k analýze umění této doby dosud využit nebyl.

Ústředním motivem, z něhož vychází celá výstava, je přímo 21. srpen 1968, pro demonstraci „transformace“ umění a společnosti si však Musilová vhodně zvolila širší časový výsek let 1967–1973 a dané období v rámci výstavy rozčlenila do pěti chronologických celků, kde umělecká díla klade do přímé souvislosti s konkrétními historickými událostmi nebo aktuální náladou společnosti. Díla, na nichž jsou tyto proměny demonstrovány, byla zapůjčena prakticky ze všech koutů republiky, přičemž se tu nekoncentrují jen práce známých umělců. Při výběru byla zohledněna také tvorba lokálních a slovenských autorů, z nichž vyniká zejména tvorba konceptuálního umělce Júlia Kollera nebo sochaře Jozefa Jankoviče. Kritéria výběru tak poukazují na skutečnost, že tíhu událostí pociťovali stejnou měrou lidé v Praze i v lokálních centrech.

Výstavu v prostorách Masných krámů otevírají práce z let 1967–1968, jež svědčí o relativní možnosti svobodného vyjádření, související s formováním občanské společnosti v období Pražského jara, v nichž se umělci nebáli experimentovat s materiály a výtvarnou formou ani ironizace každodenního života. Díla Jiřího Načeradského, Otakara Slavíka, Slavoje Kovaříka nebo Jana Kotíka také dokládají různorodost uměleckých přístupů a znalost soudobého umění na Západě. Druhá část výstavy mapuje bezprostřední reakce umělců na okupaci a podpis Moskevského protokolu. Vzhledem ke krátkému časovému odstupu tu stále panuje široká diverzita uměleckých přístupů, ale dochází také k oživení již neaktuálního informelu. Z řady děl, kladených do přímých souvislostí s danými událostmi, vynikají především výjimečně autentické koláže Adolfa Hoffmeistera využívající reálné novinové výstřižky, které se naprosto otevřeně vyjadřují k šokujícím dobovým událostem.

Třetí část výstavy mapuje širší období let 1968 a 1969, v němž ještě panovala relativní svoboda a dobíhaly domluvené projekty (realizována byla mimo jiné také přehlídka amerického poválečného umění), na druhou stranu však došlo také k násilnému potlačení demonstrace v den výročí okupace. Umělci se přestávali vyjadřovat s bezprostřední otevřeností, nebo jim byla tato otevřenost znemožněna: jako příklad zmiňuje Musilová nevyhovující skleněnou plastiku Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského pro Světovou výstavu v Ósace, jejíž autoři byli nuceni odstranit některé části upomínající na násilné obsazení země. Nejčastějším vyjádřením se stávají existenciální projevy nejistoty, strachu a frustrace, koncentrované ve figurativní tvorbě, z nichž vynikají zejména práce sester Válových. Z objektových prací sugestivně promlouvá Pavučina Josefa Jankoviče nebo Přepadení králíkárny Karla Nepraše, tematizující nesvobodu lidského jedince.

Čtvrtou kapitolou výstavy jsou pak přímé reakce umělců na sebevražedné protesty, k nimž se Jan Palach a Jan Zajíc uchýlili v reakci na narůstající letargii většinové společnosti. Z vybraných děl je patrné, že jejich čin vyvolal vznik řady zobrazivých děl (Olbram Zoubek), ale také abstrahovaných symbolických vyjádření (Václav Boštík). Závěrečná část výstavy potom mapuje události let 1969–1973, které vedly k normalizaci společnosti. Pocity prohry a skepse nad směřováním společnosti se opět nejčastěji transformovaly do figurální tvorby. Nesmyslnost doby vedla k aplikaci křiklavě vyostřené barevnosti – jako v případě pláten Jiřího Sopka nebo vzniku asambláží, které, podobně jako Oprátka Jiřího Koláře, dokládají bezvýchodnou atmosféru.

Zdá se, že v tomto ohledu provedla Musilová opravdu pečlivý výzkum založený na vztazích mezi uměleckými díly a dobovými událostmi, které mohou v budoucnu posloužit jako východisko dalšího bádání. Stinnou stránkou výstavy je ale nahuštěná a tradiční instalace, která je z velké míry dána nevhodností prostor Masných krámů pro přehlídky podobného typu. Způsob instalace nedá vyznít výrazným solitérním dílům, která se místy ztrácí v přesycených shlucích artefaktů. Příkladem jsou plátna sester Válových, která z odstupu zakrývá neméně zajímavý objekt Jozefa Jankoviče. Zvláště problematická je také instalace první kapitoly, kdy jsou zajímavé práce velkých formátů instalovány v úzkém prostoru s nedostatečným rozestupem. Větší prostor by si zasloužila rovněž vizualizace proměny chování a nálady společnosti následující po srpnových událostech roku 1968, tedy onen proklamovaný „skok do prázdna“. Tyto souvislosti zůstávají obsaženy pouze v rozsáhlém dvojjazyčném katalogu, kde je naopak atmosféra doby zachycena velmi dobře, a to prostřednictvím popisu konkrétních událostí či filmové produkce. Autentičnost propůjčuje katalogu také pamětnický text Ludmily Vachtové, který svědčí o entuziasmu 60. let a zmiňuje dnes již zapomenuté návštěvy západních umělců či teoretiků a následné diametrální změny, pokud jde o svobodu jednotlivce. Domnívám se, že jelikož si projekt klade za cíl interpretovat umění v souvislosti se soudobým politickým a kulturním životem v zemi, měly by být dané otázky řešeny také v rámci expozice. Instalaci by jistě prospělo interaktivní zapojení historických dokumentů nebo dobových filmových ukázek, které by výstavu zpřístupnily širšímu publiku a lépe využily (edukativní) potenciál tohoto tématu.

Plzeňská výstava se vztahuje ke kapitole naší historie, od níž v srpnu uplyne padesát let a která na dlouhou dobu ovlivnila podobu umění i všech aspektů života. Je tedy škoda, že se obsahově důkladně zpracovaný projekt nepodařilo účinněji prezentovat, co se týče architektonického a prostorového řešení výstavy.

Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu / autorka: Helena Musilová / kurátorka: Marcela Štýbrová / Západočeská galerie v Plzni / Plzeň

Foto: archiv ZČG