Malba ve čtyřech dimenzích

V Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou je možné zhlédnout výstavu Patrika Hábla. Autor specifickou instalací svých pláten reaguje na architekturu galerie, přičemž do výsledné podoby výstavy se propisuje i prvek času.

Malba ve čtyřech dimenzích

Svoji nejnovější výstavu Patrik Hábl (1975) připravil pro jízdárnu Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Své výstavy obvykle koncipuje pro konkrétní prostory a kromě prezentací v galerijních prostorech má zkušenosti s intervencemi do sakrálních prostorů nebo dlouhodobých výstavních expozic. Také pro prostor jízdárny vymyslel specifický koncept, v jehož rámci narušuje klasický závěsný způsob prezentace obrazu a nabízí hned několik možností, jak jeho prostřednictvím redefinovat architektonický rámec galerie.

Výstava na Hluboké je rozdělena do pěti sekcí, z nichž každá reprezentuje jiný aspekt architektury a jinou malířskou techniku, přičemž propojujícími prvky jsou tu nadstandardní rozměry pláten, experiment a náhoda. V první sekci nazvané Meřítko je divák sevřen do prostoru vymezeného třemi nadživotními, vertikálně umístěnými plátny. Technika, kterou si Hábl náhodně vybral, spočívá ve složení vrstvených olejových pláten a jejich následném trhání a napínání na rám. Divák se tak ocitá v optické blízkosti různě barevných obtisků a struktur, které na něho při bližším kontaktu přirozeně působí a rozšiřují pole jeho imaginace.

O několik kroků dál stojí v prostoru krychle, na které je navinuto jediné tradičně malované plátno. Prostřednictvím zobrazeného motivu se Hábl vrací k obrazům, jaké vytvářel po návratu ze svého pobytu v Petrohradě v roce 1998. Je tu zachycena symbolistní mořská krajina sestávající z dekorativních znaků a diagonálně položená cestě, po níž směrem dovnitř kráčí křehká, do sebe pohroužená postava. Výrazná melancholie plátna, ještě zesílená chladným odstínem modré barvy, dává tušit, že experimenty s médiem malby nejsou pro umělce tím nejdůležitějším a že poselství může být v jeho případě zakódováno i v samotném zobrazení.

Následuje na zemi položené plátno, které bylo vytvořeno přímo na místě průběžným odkapáváním barvy a tvoří pomyslný střed výstavy. Divák tak musí "vkročit" do bílo-černé struktury obrazu, aby se mohl dostat k dalšímu dílu, což patrně nejvíce narušuje tradiční vnímání obrazu a představy o jeho instalaci v prostoru.

Čtvrtá obrazová instalace je tvořena dvěma monumentálními plátny, mezi nimiž divák prochází pouze úzkou uličkou, což v divákovi vyvolává takřka spirituální zážitek. Bílo-zlatá barevná vrstva byla na plátna natažena dlouhými válci, což je technika, kterou Hábl používá od roku 2011. Výsledek působí dojmem chaosu, který však má svůj vnitřní řád.

Závěrečná část prostoru je vyplněna dlouhou diagonálou zavěšenou do prostoru, která diváka už nenásilně přivádí do velkého sálu jízdárny, ve kterém "levituje" dvanáctimetrové plátno pracovně nazvané Dům pro obraz. Účinek této části výstavy je nejpřesvědčivější, protože v předchozím prostoru dochází k určitému tříštění jednotlivých přístupů. Zde naopak cítíme souznění plátna s prostorem, jejichž vzájemné prostupování dokázal Hábl pojmout s citlivostí, jež nezapře inspiraci japonskou estetikou.

Kurátorka Petra Lexová v souvislosti s Háblovou tvorbou připomíná ranou práci Gerharda Richtera nebo Yvese Kleina, kteří shodně s Háblem výrazným způsobem pracují s experimentem a zříkají se práce se štětcem. Přesto tu najdeme výrazné odlišnosti. Richterovy práce byly řízeny spíše jako racionální experiment s médiem obrazu či jako jeho negace a expresivní výrazovost v kontextu své práce připustil až daleko později. S Kleinem ho sice spojuje tendence vkládat významy do konkrétních barev či experimenty s různými materiály a technikami jako výraz ustavičného hledání spirituality, jeho veřejný a performativní způsob tvoření je však Háblovi vzdálený: jeho experimenty se neodehrávají před divákem, ale jsou prováděny o samotě, v intimním prostoru ateliéru. Hábl tedy rozvíjí technické experimenty s médiem malby, ke kterým v západním kontextu dochází od druhé poloviny 20. století, primárním principem jeho obrazů je však tichá kontemplace. Daleko více usiluje o evokaci pocitu, který chce předat divákovi a nasměrovat ho tak k hlubšímu prožitku.

Velkou roli zde hraje jeho grafické školení a intuitivní náklonnost k japonské kultuře, citlivost, ale i pokora k materiálu a prostoru, do kterého jsou jeho práce určené. Právě z toho důvodu dokáží jeho díla velmi dobře konvenovat se sakrálním prostorem nebo "duchovně" orientovanými uměleckými proudy, což bylo patrné také v případě této výstavy, nainstalované v bezprostřední blízkosti gotických deskových maleb a ukázek českého informelu. Jeho abstraktní plátna k nim tvoří pandán, který tuto linii umění nořícího se pod povrch doplňuje a rozvíjí.

Patrik Hábl / V architektuře malby / kurátorka výstavy: Petra Lexová / Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou / Hluboká nad Vltavou / 23. 10. 2016 – 26. 2. 2017

Foto: Jan Mahr