Jindřich Vybíral: Rektor musí mít srdce s uchem

Od února letošního roku působí ve funkci rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Jindřich Vybíral, historik umění orientující se převážně na dějiny architektury 19. a 20. století. Při této příležitosti vznikl rozhovor, který vedli členové a členky kolektivu Ateliér bez vedoucího, jenž se zaměřuje na alternativní metody uměleckého vzdělávání a působí kriticky ve vztahu k uměleckým a vzdělávácím institucím. Rozhovor se týkal převážně samotné struktury školy, možností její proměny a otázek, kterým v současné době a sociopolitické situaci musí umělecké školství a jeho vedení čelit.

Jindřich Vybíral ve videu na Youtube jako kandidát na rektora

Letos v únoru jste nastoupil na pozici rektora UMPRUM, kde působíte už od roku 1996. Byl jste prorektorem, předsedou Akademického senátu a od roku 2006 jste vedoucím Katedry teorie a dějin umění. Dá se tedy předpokládat, že máte dobré znalosti o chodu této instituce a znáte její potřeby. Mohl byste říci, v čem podle vás pro rektora školy spočívá největší výzva?

UMPRUM má velkou přednost v tom, že se podobně jako jiné české umělecké školy ubránila tlaku na zmasovění studia a zachovala si výběrový charakter. Přednost našich posluchačů nevidím jenom v tom, že jsou dobří ve svém oboru, ale že jejich zájmy přesahují hranice vizuálního umění, že vedle svého výtvarného zaměření dělají třeba hudbu. Z hlediska fungování školy je důležité to, že zůstáváme malou institucí, která se dá racionálně řídit. Raduji se z toho, že jako rektor mohu znát všechny zaměstnance a když se budu snažit, tak zhruba polovinu studentů. Svou výhodu vidím v tom, že pokud nastanou nějaké turbulence, můžu s každým nespokojencem mluvit osobně. To je pro mě na této pozici nejzajímavější. Rektor musí umět naslouchat, měl by mít srdce s uchem.

Umělecké instituce u nás prodělaly první výraznou změnu v porevolučních letech. Dnes se však zdá, že je znovu načase aktualizovat některé principy institucionálního fungování. V čem vy sám vidíte nejpalčivější potřebu změny?

Problém UMPRUM – a domnívám se, že i jiných uměleckých škol v ČR – je atomizace oborů, bariéry mezi ateliéry a katedrami. Já bych si nesmírně přál posílit spolupráci mezi disciplínami a mezi lidmi. Nejsem si jistý, jestli stávající systém ateliérů jako mistrovských škol není sám o sobě překážkou spolupráce a interdisciplinarity. Některé ateliéry se chovají jako uzavřené pevnosti nebo vzájemně se nesnášející sekty místo toho, aby komunikovaly a spolupracovaly. Chci se na toto téma bavit s kolegy ze zahraničních škol, například s rektorem Univerzity užitého umění (Universität für angewandte Kunst) ve Vídni, která se tohoto tradičního systému také drží. Myslím, že umělecké školy jsou v tomto ohledu poměrně konzervativní. Dost pedagogů učí tak, jak se učilo v dobách jejich mládí, a já moc nevidím vůli ke změně. Tento systém se nedá transformovat direktivním způsobem, ale je možné začít se bavit o nových možnostech. Nic není třeba lámat přes koleno. Měl by nám pomoci mechanismus cyklicky se opakujících výběrových řízení, který může zabránit fosilizaci pedagogických přístupů a osobností.

Na katedře volného umění se čas od času projevují tendence vedoucí ke sloučení jednotlivých ateliérů. Tento princip sjednocení různých odvětví volného umění v jeden „Fine art department“ je běžný v zahraničí. Jak se na tuto možnost díváte vy?

To si velmi dobře dokážu představit, přestože jsem se zpočátku trochu bouřil při představě, že by se ateliéry vzdaly svých oborových specifik. Dnes už nikoho nešokuje, že se v Ateliéru fotografie nelpí jen na médiu fotky a v Ateliéru sochařství nedělají jen sochy. Představuji si, že by pedagogové vypsali nabídku zadání a studenti by si mezi nimi vybírali, že by ateliéry byly mnohem propustnější než dnes.

V tiskové zprávě k vašemu zvolení se uvádí, že se chcete mimo jiné zaměřit na témata společenské odpovědnosti. Říkáte, že škola musí sledovat důsledky klimatických změn, rapidní urbanizace, stárnutí populace, ale také význam kreativního průmyslu pro politiku zaměstnanosti. Jak byste si představoval a konkrétně aplikoval témata společenského uvědomění?

Zaměření výuky v ateliérech je v kompetenci jejich vedoucích, do toho nechci zbytečně zasahovat. Rektor ale může dávat impulsy. Takovým podnětem je teď například soutěž „Snížená produkce“, kterou jsme nedávno vyhlásili. Prostřednictvím této soutěže vyzýváme studenty k hledání odpovědi na otázky „Jak myslet radikálně novou dobu? Jak umělecky tvořit, jestliže jedním ze zásadních problémů je nadprodukce věcí?“ Záměrem je iniciovat vznik uměleckých, designérských nebo architektonických projektů reagujících na environmentální krizi a rychle postupující klimatické změny. Skrze zadání, které vymyslely kolegyně z Katedry teorie a dějin umění, hledáme nové scénáře budoucnosti a experimentální řešení problémů.

Foto: Facebook UMPRUM ve stavu klimatické nouze

Jak se pak stavíte k situaci, kdy bylo v Ateliéru průmyslového designu klauzurním zadáním téma „zbraň“, aniž by nějakým způsobem kriticky reflektovalo samotnou produkci zbraní?

Než jsem si prohlédl výsledky, byl jsem hodně naježený. Téma bylo provokativní, ale neměl jsem pocit, že by k němu studenti přistupovali nekriticky. Pojali ho s humorem a navíc drtivá většina zbraní sloužila k sebeobraně. O zadání ovšem probíhaly velké diskuze, což považuji za velmi pozitivní.

Jak tedy veřejnosti ukázat, že se škola k takovým tématům staví na základě kritické analýzy, a tím nabádá ke společenské odpovědnosti?

Víc mě překvapilo semestrální zadání v jednom ateliéru, které bylo zaměřeno na plasty. Tam jsem měl pocit, že chybí reflexe toho tématu. S těmi zbraněmi mi bylo jasné, že nám takové zadání jen tak lehce neprojde. Ale chápal jsem, že studenti na průmyslovém designu nemohou navrhovat jen auta, auta a zase auta. Divil jsem se, že plasty nikdo tak hlasitě nekomentoval.

Dalo by se určitým situacím předcházet nějakými konkrétními opatřeními?

To určitě, já ale nechci nastolit nějaký teror. Rektor může autoritativním rozhodováním způsobit hodně zlého, když pro své představy nezíská pedagogy a studenty. Zásadní otázky by měly být věcí otevřené diskuze.

Existuje v rámci vnitřních školních opatření etický kodex, který by zohledňoval, jakým způsobem máme fungovat v době klimatických změn?

Ano, na tom se pracuje. Etický kodex by měl regulovat, jak se k sobě budeme chovat, aby se všichni na škole cítili dobře. Ale nesmíme se dostat do opačného extrému, aby nevznikla atmosféra přehnaných skrupulí, nebo dokonce strachu, který by bránil svobodnému uvažování a tvorbě. Na uměleckých školách nemůžeme ve jménu politické korektnosti tabuizovat nějaká témata. Rozhodně si nemyslím, že je vše povoleno, ale bylo by nešťastné se před nějakými problémy uzavírat. Věřím ve zdravý rozum.

Běžnou součástí některých evropských uměleckoprůmyslových škol je tzv. sociální design nebo design pro sociální inovaci, kde je důraz kladen na kritickou analýzu předcházející každé výrobě. Nestálo by tedy za zvážení vzniknutí nového oboru, zohledňujícího například recyklovatelnost materiálů a jejich dopad na životní prostředí?

Já bych si to nutně nepředstavoval jako nový obor. Sociální design by se měl stát samozřejmou součástí stávajících oborů. Myslím, že studenti sami cítí takovou potřebu. Když se škola přihlásila k výzvě směřované městskému zastupitelstvu a týkající se vyhlášení stavu klimatické nouze, studenti okamžitě zareagovali vlastní iniciativou. To jsou šťastné momenty, kdy cítím soulad vedení a studentů. Když se nepotkávají iniciativy shora a zdola, nemá to žádný smysl.

Může být ale ideálním způsobem řešení soutěž? Nenapadá vás nějaký déle trvající program, který by mohl současnou krizi řešit udržitelnějším způsobem?

Kampaně jsou mi protivné. Spíš si myslím, že UMPRUM musí vytvářet permanentní tlak správným směrem.

UMPRUM často spolupracuje se soukromými firmami, které jsou významnou složkou financování školy. Tyto spolupráce se také projevují na výběru klauzurních témat a podílejí se na výuce a zaměření studentů a studentek. Jaké jsou principy tohoto výběru?

Mnohé podniky si myslí, že od studentů dostanou rychle a pokud možno za málo peněz nějaký produkt, který zrovna potřebují. Nás ale zajímá, co se studenti při této práci naučí. Vybíráme proto dynamické firmy, které nabízejí zajímavé úkoly. Nejde nám primárně o to, jaký finanční efekt spolupráce přinese. Úkolem školy není vydělávat peníze, ale učit.

Klauzury v Ateliéru průmyslového designu, leden 2019. Foto: Prokop Strnka

Vysoké školy ke své propagaci rády používají termínem excelence. Mohl byste prosím rozvést, co se myslí chystaným programem UMPRUM „platformy excelence“?

Platformy excelence plánujeme jako pracoviště, která budou s podporou školy a veřejných fondů pěstovat špičkový umělecký výzkum. Budou to organizační jednotky navázané na ateliéry, kde se děje něco výjimečného. V současné době máme pár pracovišť, které takovou představu naplňují. Chceme těmto ateliérům vytvořit podmínky, aby se mohly více soustředit na výzkum a aby časem dosáhly na velké granty.

Studenti umění (převážně volného umění) často slýchají otázku „a co po škole?“. Má vedení školy představu o svých absolventech, o jejich životních podmínkách a pracovním uplatnění? Existuje systém podpory absolventů školy (např. ateliéry za zvýhodněné ceny, možnost využití školních dílen aj.)?

Když jsem tady před více než 20 lety začínal učit, nikoho moc nezajímalo, co studenti dělají po absolvování. Situace se změnila až za předchozího rektora Jindřicha Smetany. UMPRUM už několik let sleduje zaměstnanost absolventů a jejich uplatnění na trhu práce. To samozřejmě není úplně jednoduché, protože spousta našich absolventů působí na volné noze. Nedávno jsme udělali další krok a založili Klub absolventů. S bývalými studenty se chceme setkávat, protože právě od nich můžeme dostat nesmírně důležitou zpětnou vazbu.

Abychom stávajícím studentům pomohli k lepšímu uplatnění na trhu práce, využíváme služeb CzechTrade, společnosti navázané na Ministerstvo průmyslu a obchodu. Ta každý rok organizuje setkání studentů a představitelů aplikační sféry, na nichž studenti ukážou svá portfolia výrobcům, a zpravidla tam vznikne nějaká forma spolupráce. Problémy se zaměstnáním mají spíše studenti volných oborů. Jejich perspektivu může zlepšit pedagogický modul, který teď chceme inovovat, aby končil státní zkouškou. Pro studenty užitého umění připravujeme s podobným záměrem restaurátorský modul.

V nedávné době se začaly ozývat hlasy upozorňující na výrazně nerovné zastoupení žen ve vůdčích pozicích v uměleckém prostředí. Studentky i studenti napříč školami sdíleli také své znepokojující zkušenosti s útlakem a sexisticky motivovanou šikanou vycházející v některých případech dokonce od ateliérových vedoucích. Jak tomu mohou vzdělávací instituce předcházet? A jak by se měly zachovat, pokud se jich taková nařčení týkají?

Nejdřív musím říci, že mi není vůbec milé, jak málo žen je na UMPRUM mezi vedoucími ateliérů. Mám osobní zkušenost, že přítomnost ženského elementu prostředí kultivuje. První rozhodnutí, které jsem udělal po nástupu do funkce, bylo zdvojnásobení počtu žen v Umělecké radě. To byl ale spíš symbolický krok, protože z původních dvou jsme se dostali na čtyři ženy. V současné době probíhá v rámci školy genderový audit, který hledá možnosti zlepšení personální politiky a péče o zaměstnance a zaměstnankyně. Pro mě je ale otázka genderové rovnosti či nerovnosti jen výsečí širší problematiky. Záleží mi na tom, aby mezi pedagogy, zaměstnanci a studenty UMPRUM panovaly férové vztahy, aby tady nikdo nepoznal jakýkoliv útlak. Nechci zavírat oči před problémy, ale myslím, že škola takto funguje. To je jeden z důvodů, proč se cítím na UMPRUM dobře a proč jsem na školu hrdý.

Na Akademii výtvarných umění v Praze právě probíhají snahy o vytvoření školky, poskytující péči o děti studentek, studentů i zaměstnankyní a zaměstnanců školy. Jak takové snahy vnímáte vy?

To je velmi sympatická snaha. Promluvím si s rektorem AVU Tomášem Vaňkem, jestli bychom se na této iniciativě nemohli podílet. Diskuze o genderu někdy působí trochu uměle, ale tento případ ukazuje, že jde o skutečné problémy. Působím v hodně feminizovaném oboru a vím, jak je pro ženy a dívky těžké se prosadit.

Reflektují studenti UMPRUM podmínky svého studia? A pokud ano, tak jakým způsobem?

Určitě reflektují, a když nejsou spokojení, pokoušejí se je změnit. Studenti se vždycky probudí, když škola řeší nějaký vážný problém. Před více než deseti lety akademický senát odvolával rektora a tehdy to z velké části odpracovali právě posluchači. Pak jsme se potkávali na různých demonstracích a taky jako předseda senátu jsem měl velmi dobrý pocit, jak studenti reagovali v různých složitých situacích. Samozřejmě jsou na škole proto, aby studovali. Současně by se ale měli učit přijímat díl zodpovědnosti za chod veřejných věcí.

Jindřich Vybíral (*1960) vystudoval bohemistiku, historii a dějiny umění na univerzitách v Ostravě, Brně a Londýně. Koncem 80. let pracoval na tehdejší Pedagogické fakultě v Ostravě, v letech 1989 až 1997 v Národní galerii v Praze. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové působí již od roku 1996. V letech 1997–2003 byl prorektorem a 2011–2018 předsedou Akademického senátu. Od roku 2006 je vedoucím Katedry teorie a dějin umění. Je členem vědecké rady Národní galerie, Národního památkového ústavu a Ostravské univerzity, členem dozorčí rady Ústavu dějin umění AV ČR, členem redakčních rad časopisů Umění a Journal of Art Historiography (Velká Británie). Věnuje se zejména dějinám architektury 19. a 20. století a metodologii dějin umění. Je autorem desítek odborných knižních studií a publikací, mezi poslední Vybíralovy počiny patří kniha Leopold Bauer. Heretik moderní architektury, již vydalo loni v překladu ve spolupráci s UMPRUM mezinárodní nakladatelství Birkhäuser.