Performativní kurátorství a kurátorské jednání

V publikaci Empty Stages, Crowded Flats: Performativity as Curatorial Strategy z roku 2017 se německý kurátor, dramaturg a teoretik umění Florian Malzacher zamýšlí nad divadelními a performativními aspekty kurátorství současného umění, tedy nad souvislostmi mezi zasazováním uměleckých děl do specifických časoprostorových rámců a vytvářením polí komunikace, interakce a společného prožívání. Spolu s řadou přizvaných autorů a autorek zkoumá různé události včetně výstav, expozic tzv. nemateriálních muzeí, participativních divadelních představení či pouličních průvodů, happeningů a dalších (subversivních) projektů veřejného umění, přičemž se zabývá tím, jak se samotná kurátorská činnost stává inscenovanou praxí. Sborník se od svého vydání stal velmi vlivnou knihou v teorii performativního umění, nikoliv pro kurátorství. V této sérii textů bych proto chtěla otočit pozornost výtvarného umění právě i na performativní aspekt současného umění a otázky jeho vystavování.

Mezi situace, kdy kurátorství přímo přejímá nástroje divadla, lze v tuzemském kontextu zařadit například sérii Y Events, již od roku 2019 rozvíjí kurátorský tandem Anna Chrtková a Petr Dlouhý. Jako součást dramaturgie Divadla X10 uskutečňují zhruba třikrát za rok specifický event – kurátorovanou událost –, jejímž prostřednictvím nabízí přicházejícímu návštěvnictvu na jediný večer unikátní výběr děl na hraně performance a vizuálního umění. Vědomě jej přitom inscenují v divadelním prostoru a v návaznosti na zvolené téma tak nabízí vždy (víceméně) novou prostorovou konstelaci s různorodými nároky na přicházející diváctvo. V roce 2023 se třeba jednovečerní akce s názvem Y: Protest proměnila v pozvánku k přespání přímo v divadle, pročež byla část auditoria zaplněna matracemi a část programu zase koncipována jako průběžná aktivita. Účastnictvo, které zde setrvalo, pak vedle společného spánku mohlo prožít i ranní rozcvičku či snídani ve formě protestní diskuse připravené Ivanou Rumanovou. Se stejnou pozorností byl přitom nabízen i umělecký program, sestávající například z projekce krátkých filmů Denisy Langrové a Jana Matýska nebo představení umělectva Miriamy Kardošové, Masji Nødtvedt a dalších. Nejde přitom jen o uvedený příklad, ale o podstatu Y Events obecně, jež přímo souvisí s komplexní dramaturgií daného večera čili s tematickým rozhraním a jeho rozvrstvením do různých časových úseků, ale také s choreografií jeho dílčích představení i samotného publika, a zejména pak se scénografií.

Pohled do instalace Aftercare, v rámci série Y: Events, 11.–12. 5. 2023. Foto: Petr Chodura

Kurátorstvím měnit realitu

Vedle divadelních technik a nástrojů, se kterými se kurátorství pojí, upozorňuje Malzacher také na performativní podstatu samotného oboru. Zdůrazňuje tím skutečnost, že kurátorství je samo o sobě performativní, tj. disponuje schopností měnit za určitých okolností žitou realitu. Rozlišení mezi pojmy „divadelní“ (teatrální) a „performativní“ je přitom zásadní, byť často dochází k jejich spojení. Kořeny tohoto překrývání lze hledat v teorii „řečových aktů“ J. L. Austina z 50. let minulého století, respektive v jeho postřehu, že určitý druh jazykové promluvy disponuje transformační schopností činu. Austin si jinými slovy všímá toho, že cílem některých promluv není popis ani konstatování určitého stavu věcí, ale uskutečnění aktu; jejich prostřednictvím přitom lze realitu nejen měnit, ale dokonce i přímo utvářet. Důsledky tohoto odhalení rozebírá například filozofka Alice Koubová v publikaci Myslet z druhého místa (2019). Vysvětluje zde, že aby uvedené poznatky racionalizoval, označil Austin takový typ promluvy za „performativ“ a rozdělil jej na tzv. čistý a parazitní. V prvním případě je intence mluvčího v souladu s tím, co pronáší, zatímco druhý označuje skutečnost „jenom jako“, typicky divadelní řeč či citování druhých. Do tohoto kontextu Koubová vkládá také vznik žánru performance-art (performanční umění) a vysvětluje, jaké důsledky má nejen pro divadlo (a divadelnost) poznatek, že říkání je v některých případech děláním, tj. že výraz může být sebereferenční a sám sebe (nebo něco jiného) uskutečňovat. Na přístupu Jacquese Derridy či Judith Butler dále Koubová demonstruje aktualizaci tohoto lingvistického modelu, kdy lidská řeč „dělá věci“ díky citacím svých vlastních proslovů. Tedy fakt, že realita coby sociální konstrukt vzniká neustálým opakováním a citováním. Je to právě vliv kontextu a interakce, co takové citace umožňuje; díky tomu pak může vyjednávaná proměna čerpat svou autoritu z vlastní minulosti, ze svých vlastních dřívějších výskytů. A právě na tento kontext navazují i proponenti tzv. performativního kurátorství, píše Koubová, kteří jej chápou jako „vědomou práci s divadelními strategiemi a technikami, která vede k umožnění situace tvorby reality“.

Nad tím, jak se takto definovaná tvorba projevuje v současném uměleckém poli, se dále zamýšlí trojice příspěvků této série: vizuální umělec, kurátor a překladatel Robo Švarc navazuje na Malzachera a ve své esejistické polemice se zabývá tím, jak se performativní kurátorství dále rozvíjí prostřednictvím konceptu shromažďování (theory of essembly). Nejen na příkladě projektů brněnské platformy Terén přitom demonstruje, jak lze kombinovat kurátorské myšlení a performativní strategie a jak se v jejich případě uskutečňuje „tvorba reality“. Zajímají ho tedy takové události, které realitu nejen popisují, ale také vytvářejí povědomí o své vlastní skutečnosti. Symptomatická je v tomto směru zejména letošní série Státky, jež se za využití divadelních strategií a technik – režijním, dramaturgických a scénografickým pojetím konkrétního času a prostoru – odkazuje na autoritu doposud zavedených podob tuzemských státních svátků. V rozličných autorských interpretacích jsou tak v průběhu celého roku 2026 uskutečňovány různé pohledy na to, co svátky znamenají, co jimi oslavujeme a jaké hodnoty a historické narativy jejich prostřednictvím udržujeme. Kurátorství v tomto případě tedy znamená i vědomé odhalování mechanismů, jakými jsou státní svátky účinné coby normativní autority, například ve vztahu k chápání tzv. „českosti“. Jak ukazují jednotlivé díly této série: vytvořením (umělé) situace, která umožní podívat se na daný performativ tak, jako by se odehrával poprvé, se dobře zviditelňují podmínky, za jakých se stává účinným.

Pohled do instalace Until Forever feat. Temple of, ze série Y: Events, 8.–9. 11. 2025. Foto: George Itzhak

Co je kurátorství?

Vedle schopnosti měnit realitu slovy a akty, již rozvíjí ve svých textech Florian Malzacher, se sousloví „performativní kurátorství“ objevuje v odlišném pojetí například u kurátorky Marie Lind. Vyjadřuje jím totiž spíše pragmatický zájem o prostředky a podmínky produkce a sleduje přitom takové umělecké přístupy, jež se kurátorsky vztahují k různým archivním materiálům včetně těch nehmotných, jako jsou informace, vědění, vztahy či procesy. V úvodu publikace Performing the Curatorial Lind proto nabízí rozlišení mezi kurátorstvím jako konkrétní organizační a zprostředkovatelskou činností (curating) a širším principem kurátorského jednání (the curatorial), který může působit i mimo oblast umění. V návaznosti na Beatrice von Bismarck koncipuje to, co je „kurátorské“, jako vytváření proměnlivých konstelací vztahů v prostoru a čase, které jsou zároveň podmíněny konkrétním kontextem a samy jej utvářejí. Označením „performing the curatorial“ přitom zdůrazňuje, že kurátorské se neomezuje na organizaci a prezentaci umění, ale uskutečňuje se situačně – tedy prostřednictvím určitých praktik, jež aktivně vytvářejí situace, vztahy a podmínky pro vznik nových významů a forem jednání.

Takový typ aktivního procesu vytváření vztahů „mezi uměleckými díly, texty, myšlenkami, lidmi a společenskými tématy“ může v tuzemsku reprezentovat třeba umělecký kolektiv Mothers Artlovers, který začal jako podpůrná skupina sdružující umělkyně, teoretičky a historičky umění, kurátorky či aktivistky, jež spojuje téma mateřství. Členky kolektivu sdílí a ve své tvorbě reflektují zkušenost rodičovství, a to s cílem posílit pozici péče a mateřství ve světě umění i širší společenské diskusi, což také zhmotňují do různých výstavních projektů. Na konci roku 2025 tak realizovaly projekt Vlákna spolubytí v galerii Entrance Gallery. Prostřednictvím rozměrné textilní instalace zde propojily vlastní umělecký projev se společenskými a politickými otázkami, jež formou společného happeningu doslova všily do hmoty, která zaplňovala celý výstavní prostor. V jiných akcích zase zcela opustily prostředí galerie a zaměřily se na hlídání a program pro děti či na sdílení zamýšlených projektů či aktuálně řešených témat a jejich společné rozvíjení. V případě Mothers Artlovers tedy nejde jen o výslednou podobu výstavy, ale také o to, co svou (kurátorskou) činností umožňují a jaké souvislosti tematizují ve veřejném prostoru.

Pohled do instalace Mothers Artlovers: Vlákna spolubytí / Fabric of Interbeing, Entrance Gallery, 19. 9. – 8. 11. 2025. Foto: Archiv Entrance Gallery

Tělesnost, živá událost a její zprostředkování

Obecně řečeno lze uvažování Marie Lind vztáhnout k takovým uměleckým projektům, které k výstavnímu prostoru přistupují jako k aktivnímu prostředí, jehož jednotlivé prvky spoluutvářejí situaci a její významy. Namísto zdánlivě neutrálního rámce prezentace totiž „performativní kurátorství“ upozorňuje na takový typ praxe, která nejenže prezentuje umění, ale také aktivně vytváří nové souvislosti a možnosti jeho působení ve společnosti. Příkladem může být projekt rakouské umělkyně Florentiny Holzinger SEAWORLD VENICE (2026) pro letošní Benátské bienále, v němž se architektura rakouského pavilonu, lidská těla, voda a technologické procesy propojují do proměnlivého živého organismu. Na celkový kontext tvorby Holzinger se ve svém textu zaměřuje teatrolog Tomáš Kubart, který jej rozvádí v paralele s uměleckou činností Kateřiny Olivové. Vysvětluje přitom, že performativita není pouze médiem, ale také specifickým způsobem tvoření forem komunikace prostřednictvím (vlastní) tělesnosti. Na uvedené navazuje i poslední příspěvek této série, esej teatroložky Barbory Lišky, zabývající se vztahem mezi performativní událostí, její zkušeností a následnou reflexí. Na půdorysu své dlouholeté zkušenosti s periodikem mloki.sk a vedením kriticko-tvořivých seminářů při festivalu KIOSK se zamýšlí nad možnostmi kritického psaní o současném performativním umění. Konceptualizuje přitom potřebu zkoumat nejen interpretační a hodnoticí rámce, z nichž k dílu přistupujeme, ale také samotné procesy vnímání a tělesného zakoušení, které interpretaci předcházejí a spoluutvářejí.

Úvahy Barbory Lišky vychází ze základní otázky zprostředkování zkušenosti umělecké události těm, kteří ji sami nezažili, aniž by byla její komplexita redukována na pouhý popis či dokumentaci. Jakékoliv představení disponuje vždy unikátním a neopakovatelným průběhem, ať již jde o živou, či medializovanou akci. Zdá se proto na místě uvažovat o tom, proč se právě performanční umění stále výrazněji uskutečňuje v prostředí současných výstavních institucí a mezinárodních přehlídek, ať již jako samostatná výstavní logika, či jako součást širších instalačních řešení. Živá přítomnost a časově rozvinutá performance bývají často součástí doprovodného programu, je jim ale také věnováno mnoho pozornosti ve smyslu hlavního vyjádření a umělecky unikátního principu, jak dokládá například festival performance organizovaný platformou tranzit.cz. V době, kdy umělá inteligence stále výrazněji vstupuje do procesů tvorby a zprostředkování obrazů, textů i zvuků, se nabízí prověřit hodnotu, kterou „obhajuje“ bezprostřední tělesná přítomnost, sdílení času a prostoru a nepředvídatelnost živé události a jak můžeme vlastními těly coby specifickými nástroji vyjednávat její průběh.