Konkurz jako mechanismus kontroly

Ateliér bez vedoucího, kolektiv studentů vysokých uměleckých škol, reaguje ve svém komentáři na praxi výběrových řízení na pozice vedoucích a asistentů ateliérů v rámci těchto institucí, přičemž impulsem k napsání textu byla pro ně zkušenost s nedávným konkurzem v ateliéru Intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jejich ambicí je především otevřít obecné otázky o funkčnosti a správném nastavení těchto řízení, aby skutečně naplňovala svůj účel, tedy být nástrojem kontroly kvality výuky v jednotlivých ateliérech.

Konkurz jako mechanismus kontroly

Výběrové řízení na post vedoucího a asistenta ateliéru Intermediální konfrontace na UMPRUM

Jako studenti uměleckých škol se snažíme zkoumat mechanismy, jež určují podobu výuky. Pravidelná výběrová řízení jsou jedním z mála kodifikovaných nástrojů, které do plynulého chodu škol zasahují. O samotné podstatě cyklických konkurzů ve spojitosti s výukou umění můžeme pochybovat, nejprve se však snažíme porozumět, jak je tento nástroj v praxi používán.

Vnitřní vyhlášky většiny vysokých uměleckých škol stanovují, že na post vedoucího a asistenta ateliéru je jednou za tři roky vypsáno výběrové řízení, do kterého se mohou přihlásit kompetentní uchazeči z řad odborné veřejnosti. Dosavadnímu pedagogovi je z pochopitelných důvodů výchozí pozice ulehčena tím, že automaticky postupuje do druhého kola konkurzu. Pokud se tedy rozhodne pokračovat, jeho pozice je v celém procesu zvýhodněna. Lhůta tří let je daná podobou zákoníku práce, který určuje, že zaměstnavatel je po uplynutí tohoto časového období - smlouvu na dobu určitou, která je standardně uzavírána na 1 rok, lze prodloužit maximálně třikrát - povinen zaměstnanci nabídnout smlouvu na dobu neurčitou. Aby se na vysokých uměleckých školách zvýšila dynamičnost výuky a pedagogové byli nuceni svou vlastní práci reflektovat, vyřešila se situace pravidelnými konkurzy.

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (UMPRUM) vyhlásila na jaře letošního roku výběrové řízení na post vedoucího a asistenta ateliéru Intermediální konfrontace, který vede od roku 2004 Jiří David. První kolo proběhlo formou písemného konceptu. Platné přihlášky posoudila odborná komise jmenovaná rektorem ve složení Michal Koleček, Martina Pachmanová, Vít Havránek a David Kořínek. Vedení školy dopředu deklarovalo, že budou vybráni 2 uchazeči, kteří budou pozváni do druhého prezenčního kola k pohovoru a veřejné přednášce. To proběhlo dne 16. 5. 2016 na UMPRUM. Nejprve představil svou koncepci Filip Turek, jako druhý v pořadí obhajoval svou dosavadní pozici Jiří David (s asistentem Milanem Salákem). Oba uchazeči měli vyhrazený časový úsek cca 20 minut pro veřejnou přednášku, při které představovali svou koncepci ateliérové výuky a krátce i svou vlastní tvorbu. Po prezentaci následovala veřejná část diskuse (dalších cca 20 minut) a po ní uzavřená diskuse určená k pohovoru vedení školy a odborné komise s uchazeči.

Výstup prvního kandidáta trpěl nejistotou a nervozitou, přičemž samotná koncepce byla značně nepřesvědčivá. Svou prezentaci započal omluvou a obhajobou důvodů, proč se na post vedoucího hlásí ve chvíli, kdy na tomto místě chce setrvat i druhý kandidát - současný vedoucí ateliéru. Velkou část vyhrazeného času věnoval uchazeč představení tvorby osobně nepřítomné asistentky Yumiko Ono.

Současné vedení ateliéru obhajovalo svou stávající pozici prostřednictvím monologu, jemuž chyběla věcnost a který neustále odbíhal od jasného sdělení. Projev postrádal hlubší sebereflexi a zhodnocení dosavadní pedagogické činnosti na škole. Vize toho, jak by měla výuka v ateliéru vypadat v budoucnu, absentovala zcela. 1. 6. 2016 rozhodl rektor UMPRUM o setrvání Jiřího Davida a Milana Saláka na postu vedoucího, respektive asistenta ateliéru.

V souvislosti s pravidelnými konkurzy na pozice vedoucích ateliérů se většinou mluví o jakémsi opatření proti „zneužití smlouvy na neurčito”, mechanismu kontroly, který má včas zachytit klesající tendenci kvality ateliérové výuky. Je ale otázkou, zda může systém výběrových řízení výuku pro studenty skutečně zkvalitnit. V okamžiku, kdy je výběrové řízení použito jako způsob prověření úrovně vzdělávání v daném ateliéru, otevírá se prostor pro střet „obviněného a obžaloby“ - a paradoxem je, že obhajovat se musí střídavě všichni aktéři pomyslného jednání. Vzniká tak situace, v níž se na pozice vedoucích hlásí zvenčí jen ti, kteří jsou ochotni vzít na sebe riziko, že kariérně „pohřbí“ vlastního kolegu. Prezentace vzdělávacích koncepcí pak neřeší ani tak možnosti změny a plány do budoucna, ale snadno v obou případech sklouzává k obhajování rozhodnutí, proč se kandidáti konkurzu vůbec účastní. Otevření diskuse o přístupech ke vzdělávání studentů se v takových podmínkách stává i pro komisi mnohem složitějším úkolem. Nejenže takto nastavené výběrové řízení umělcům a teoretikům neumožňuje se do soutěže přihlásit bez pocitu viny, ale těžiště je systematicky přesouváno pryč od samotné problematiky školní výuky. Perspektiva studenta, který hledá prostor ke studiu nutný pro rozvoj jeho vlastní praxe, ztrácí na důležitosti a subjekt vzdělávání se zdá být v tomto střetu (dvou) kandidátů nejméně důležitým. Ne každý student současně považuje tuto atmosféru strachu za efektivní při hledání dobrého pedagoga.

V případě konkurzu na UMPRUM bylo vedením školy dopředu deklarováno, že do druhého kola postoupí pouze dva kandidáti. Takový krok zužuje nabídku a konkurenci, obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že pedagog, který svůj post obhajuje, je do druhého kola automaticky přijat. Tím se z otevřené soutěže, v níž by bylo prezentováno vícero různorodých přístupů a koncepcí, stává vyhraněný duel mezi dvěma protikandidáty.

Je tedy nasnadě zamyslet se nad tím, zda jsou takto nastavené konkurzy skutečně vhodným nástrojem reflexe a zkvalitňování samotné výuky umění, který by ji chránil před nebezpečím skrývajícím se v absenci sebekritiky. Posty vedoucích ateliérů na UMPRUM jsou odbornou veřejností pojímány jako prestižní záležitost, je proto překvapivé, že zde chybí úsilí o rozšíření konkurence při jejich obsazování. Otázkou zůstává, jestli vedení školy vůbec napadlo k účasti na výběrovém řízení aktivně vyzvat konkrétní osobnosti z domova či zahraničí, pokud byl dosavadní zájem malý. Zveřejnění celkového počtu uchazečů přihlášených do prvního kola (a jejich jmen) by tyto pochybnosti pomohlo rozptýlit. Jiným předmětem diskuse je pak zájem ze strany samotných studentů. Na veřejných prezentacích kandidátů jich bylo přítomno minimum a nedostavil se téměř nikdo z pedagogického sboru či odborné veřejnosti. V komisi pak chyběli studentští pozorovatelé (a to jak v prvním, tak i ve druhém kole). Jejich zapojení, které je například na Akademii výtvarných umění v Praze běžnou praxí, by mohlo pomoci vyvrátit podezření z lhostejnosti konkurzů vůči potřebám studentů. Takový postup pak přispívá k transparentnosti těchto řízení a zvyšuje demokratickou participaci studentů na utváření jejich vlastní školy. Doufáme, že se nám v budoucnu podaří tyto otázky na škole znovu otevřít.

Foto: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze