K Ceně Igora Zabela

Na střeše vídeňské Secese mají úl včely. Představte si tu zlatou sféru z tisíců vavřínových lístků na vrcholku bílé stavby a v ní bzučící roj. Jde o úl číslo 214/600 a stará se o něj včelař jménem Friedrich Haselsteiner. Skleničku medu právě z tohoto úlu našel v hotelu novinář ve svém „press kitu“ s informačními materiály o Ceně Igora Zabela. Kromě dalších drobností tu byl také balíček plný stříbrných magnetických písmen. Oba předměty míněné jako drobné pozornosti nad rámec tiskových zpráv, letáků a poznámkových bločků s propiskami mají svou symbolickou hodnotu. Písmenka, skládající dohromady název „Igor Zabel Award for Culture and Theory“, je možné vyskládat na sebe jako věž a vytvořit tak miniaturu skutečné ceny, kterou dostává hlavní laureát jako hmotné vyjádření jeho (resp. jejího) úspěchu. Současně ale písmena odkazují k hlavnímu těžišti ceny, která je udělována především osobnostem, pro něž právě slovo je stěžejním „pracovním nástrojem“, tedy historikům, teoretikům a literátům – jako byl i Igor Zabel – kteří verbalizují svoje poznatky, zkušenosti a myšlenky o umění a kultuře obecně. Včelí med nám připomíná logo ERSTE Foundation, která je spoluzakladatelem CIZ. Můžeme ho vnímat ale i přeneseně jako metaforu kultury jako takové – bez medu se dá přežít, ale je také potravinou, která člověka provází od pradávna a je požehnáním biblické země zaslíbené, „oplývající mlékem a medem“. Včely samotné jsou alegorií spořitelen, mohou však reprezentovat i ty, kteří se aktivně podílejí na vytváření, šíření a výkladu kultury, protože i oni – pakliže zastáváme přesvědčení, že kultura spoluutváří celou společnost – pracují a tvoří pro větší celek.

Samotná CIZ (spolu s Asociací Igora Zabela) byla založena roku 2008, tedy tři roky po Zabelově předčasné smrti. Je udílena každé dva roky a její předání se odehrává vždy v jiné evropské metropoli – poprvé v Zabelově rodné Ljubljani, následně v Barceloně, Varšavě a letos ve Vídni, kde se hostujícími institucemi stalo Museum Moderner Kunst Stifftung Ludwig (mumok) a Wienner Secession. Cena má jednak hlavního laureáta, který obdrží více než polovinu celkové částky (ta činí 76 000,- euro), dále jsou rozdány tři tzv. pracovní granty. Tříčlenná porota (vždy ve složení umělec, kurátor, teoretik, přičemž jeden z členů poroty pokaždé pochází ze Slovinska) vybírá hlavního laureáta a dva držitele grantu, třetí grant uděluje sám vítěz ceny. Tento model vytváří situaci, v níž se veškeré rozhodování nekoncentruje pouze na bedrech poroty, a jde svým způsobem o projev důvěry a respektu vůči laureátovi, který sám rozhoduje o třetím grantu a má tak možnost rozšířit radius CIZ i tam, kam by porotci nemuseli dohlédnout.

Hlavní cenu letos získala ruská historička umění Ekaterina Degot. Degot má na svém kontě řadu významných výstav a publikací (mj. ruský pavilon na Benátském bienále 2001, výstavu Body Memory: Underwear of the Soviet Era, 2000; výstavu Ukrainian Art in Transition, 2010); je autorkou knihy Russian 20th-Century Art (2000) a editorkou publikace Post-Post-Soviet?: Art, Politics and Society in Russia at the Turn of the Decade (2013), takže si ocenění bezpochyby zaslouží. Současně však lze podotknout, že její letošní vítězství je vzhledem k ústřední myšlence CIZ i k současné mezinárodní situaci související s událostmi na Ukrajině (a potažmo v Rusku) příznačné. Důležitou motivací pro založení CIZ bylo posílení dialogu mezi západní a východní Evropou (jak akcentuje svým názvem i kniha Continuing Dialogues. Tribute to Igor Zabel, kterou vydala Asociace Igora Zabela v roce svého založení a která zároveň parafrázuje mezinárodně asi nejznámější Zabelův text Dialogue z roku 1997). Právě toto propojení (byť ne vždy bezkonfliktní) dvou stran dříve rozdělených „železnou oponou“ je opakujícím se momentem charakteristickým pro ty, kdo CIZ získali. Degot, která upozorňuje na vzrůstající míru fundamentalismu a klerikalismu (a s tím související cenzury) v ruské společnosti obecně (kulturu a intelektuální kruhy nevyjímaje), trvá na nutnosti živého (a oboustranného) kontaktu ruského umění se Západem, což deklarovala mj. svým stanoviskem k letošní Manifestě v Petrohradu. Jedním dechem zároveň dodává: „Some [people] in the cultural sector agree with [Putin´s] criticisms of the West, including me. I am in complete agreement with Vladimir Putin when he says, ´The West hasn't accepted Russia as an equal partner´, or ´The West doesn't listen to Russia´. But Putin is coming up with the wrong answers to the right questions. I was astonished to find that many of my Western friends see Putin as ´the only one who can take on American imperialism´. To people here in the West, I'd like to say that what is happening in Russia right now is a fascist, fundamentalist coup on every level“ (rozhovor pro Deutsche Welle, květen 2014). Když tedy Degot udělila pracovní grant Kirillu Medveděvovi, bylo to zcela v logice jejích vlastních kulturně-politických stanovisek. Medveděv je v první řadě básník (vydal sbírky Everything is Bad a Incursions), ale také dlouhodobě proklamuje nutnost společenské angažovanosti umění a kritizuje současnou postsovětskou liberální inteligenci v Rusku. Roku 2004 vydal manifest My Fascism a roku 2007 napsal esej Literature Will Be Tested. Ve stejné době založil nakladatelství Free Marxist Press, které publikuje díla marxistických myslitelů jako Herbert Marcuse, Ernest Mandel ad. Pracovní grant od poroty obdržel Miklavže Komelje, slovinský historik umění a spisovatel, který svým expresivním recitačním uměním zanechal nezapomenutelný dojem ve všech přítomných především během odborné konference, jež se v rámci CIZ ve Vídni konala.

Druhý grant porota udělila Karlu Císařovi, kterého snad čtenářům Artalku.cz netřeba zevrubněji představovat. Císař, který svou akademickou dráhu zahájil specializací na antickou filozofii, se přinejmenším od roku 2000 stal nepřehlédnutelnou osobností současné české teorie umění. Jako kurátor na sebe výrazně upozornil především dvěma ročníky Bienále mladého umění Zvon (2005 a 2008), osobně pro mě pak byla (a bezpochyby pro mnoho dalších) velmi významná výstava Vzpomínky na budoucnost v Galerii Václava Špály (2009), na kterou svým způsobem Císař navázal mnohem velkorysejším výstavním počinem Obrazy a předobrazy v loňském roce. U příležitosti Císařova ocenění vydá Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, na níž Císař pedagogicky působí, výbor z jeho esejí s názvem Abeceda věcí. Poznámky k modernímu a současnému umění, přičemž některé z nich budou publikovány v českém překladu vůbec poprvé. Porota na konto Císařova ocenění mj. podotýká: „He is overbridging the gap between western and eastern art and art theory for he is working and thinking in an international and interdisciplinary context.“ Jak už bylo napsáno výše, toto „přemosťování“ mezi východním a západním, je jakýmsi „mottem“ Ceny Igora Zabela, Císař tak však nečiní explicitně v duchu velkých narativů, jaké známe např. z pera historiků umění Piotra Piotrovského nebo Márii Orieškové. Jeho „strategií“ je výběr dílčích témat (aktuálně např. zpracovává okolnosti a dobové reflexe výstavy skupiny Gutai v Praze na sklonku 60. let) a konkrétních osobností, které pak interpretuje v mezinárodním kontextu – historickém i teoretickém. Zároveň je třeba připomenout, že se také významně podílí na diskusích o teorii fotografie, jíž se u nás začala ve vetší míře věnovat pozornost relativně nedávno. Císař je zatím první Čech, kterého Asociace Igora Zabela ocenila a doufejme, že tato skutečnost vzbudí nadnárodní zájem o české teoretiky a kurátory obecně. Když byl v roce 2010 oceněn pracovním grantem slovenský historik umění Daniel Grúň, mnoho pozornosti to bohužel nevyvolalo.

Hlavní étos CIZ je vzbuzován především vzpomínkou na muže, po němž nese jméno. Během dopolední tiskové konference, odpolední odborné konference i večerního slavnostního vyhlášení jmen oceněných opakovaně vystoupili zástupci Asociace Igora Zabela, aby připomněli jeho osobnost a odborný i lidský přínos kultuře nejenom ve Slovinsku. V jedné z brožur ERSTE Foundation se dočteme v poněkud familiérním tónu, že Igor Zabel „byl vynikající kurátor a spisovatel a mimořádně milý člověk. – Dobrý důvod, proč po něm pojmenovat největší cenu pro kulturu a teorii“. Samotní ocenění, stejně jako členové poroty, pak přirozeně neopomněli zmínit svůj obdiv k Zabelovi a popsat svá vlastní setkání s ním. Silný akcent na odkaz jednoho muže je v danou chvíli pochopitelný – vždyť cena byla letos vyhlášena teprve počtvrté a předána byla z rukou Zabelovy dcery za přítomnosti dalších členů rodiny. Do budoucna je ale asi třeba této ceně přát, aby se její význam stále více rozšiřoval především vzhledem k samotným laureátům (kteří si to bezpochyby zaslouží) – aby byla světově známou a uznávanou díky svému „patronovi“, ale stejně tak díky jménům mimořádných osobností, které byly oceněny. Každá cena potřebuje čas, aby se etablovala a zapustila kořeny. Díky Karlu Císařovi se povědomí o ní více rozšířilo i v České republice a jsem pevně přesvědčená, že v následujících letech se u nás dočkáme i dalších oceněných.

Stejně tak je ale důležité, aby CIZ měla ohlas mezinárodně, nad rámec oceňovaného regionu střední, východní a jihovýchodní Evropy a aby vyvolávala stejný respekt na Východě i na Západě (přičemž může bezpochyby významně přispět k redefinicím samotných těchto „kategorií“).

——————————————————————————————————————-

Poznámka pod čarou:

Pakliže přehlédneme všechny dosud oceněné osobnosti, dá se říci, že Ceně Igora Zabela výrazně dominují ženy (přičemž nejsou oceňovány pouze individuální osobnosti, ale také celé kolektivy). Během čtyř dosavadních ročníků je to v případě hlavních laureátů poměr 3:1. Osobně mě tato skutečnost těší (i když je asi příliš předčasné vnímat ji jako nějak dobově signifikantní). Představíme-li si hypotetické udílení obdobné ceny před sto lety, je dost možné, že by mezi oceněnými nebyla žádná žena. Zároveň fakt, že tento současný „nepoměr“ ve prospěch žen sám nějak upoutal mou pozornost, svědčí o přetrvávajícím modelu společenské reflexe, která implikuje: „je-li někde (zejm. ve vysokých funkcích apod.) více žen než můžu, měli bychom se nad tím pozastavit.“ Snad tedy za dalších sto let přijde doba, kdy vzájemný genderový poměr nebude vyvolávat v podstatě žádnou pozornost, protože společnost dospěje do stadia, kdy převaha mužů v určitém kontextu (distribuce moci) nebude svědčit o jakémkoli útlaku žen a naopak převaha žen nebude nazírána jako „pozitivní diskriminace“ apod.

——————————————————————————————————————-

foto: Barbara Zeidler