K tekutým formám zdraví a vystavování

Multilogues on the Now: O zdraví, práci a emocích je výstava a zároveň série přednášek a workshopů, již zahájily na počátku dubna kurátorky Zuzana Jakalová a Hana Janečková pod hlavičkou Displaye – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi. Jedná se o druhou část z údajně tříletého projektu věnovaného zkoumání zdraví a nemoci, konceptu emoční práce a postižení. Výsledná forma projektu nabývá hybridní polohy, pohybuje se mezi výstavou a živým programem, přičemž tato ambivalence je podle autorky recenze Barbory Švehlákové hlavním klíčem ke čtení celé události.

K tekutým formám zdraví a vystavování

Kurátorky pro výstavu v podzemním prostoru, který se nedávno transformoval z bývalého sdružení Tranzitdisplay, zvolily minimalisticky narativní řešení odkazující na další možné výstupy a události projektu. Ostatně není náhoda, že se tato výstava koná právě v galerii Display. Ta se po svém rebrandingu zaměřila na alternativní strategie vystavování fungující na pomezí sociální praxe, umění a politiky. Autoři projektu Zbyněk Baladrán a Zuzana Jakalová přitom vycházejí z feministických praktik, pomocí nichž se snaží dekonstruovat hierarchie uvnitř instituce a nastolit diskurzivní prostor, kde by se takové myšlení mohlo odehrávat. Jednou z cest je využití výstavního formátu tzv. „multilogů“, který usiluje o vytvoření otevřeného a demokratického prostoru, v němž by mohla zaznívat různá stanoviska pomocí různých typů praxí: od výstav, přednášek a workshopů až po tištěné publikace.[1]

Výstava samotná je koncipována téměř jako hřiště, po jehož obvodu jsou nainstalována umělecká díla. Videa a kresby jsou rozmístěny skoro výhradně kolem stěn galerie, a díky tomu nechávají prostor pro workshopy a diskuze, tvořící hlavní obsahovou osu události. Charakter chladného podzemí se kurátorky pokusily obrátit ve funkční prvek pomocí umístění koberce po celé jeho ploše, což má vytvořit alespoň iluzi útulného prostoru, který vybízí návštěvníky k usazení a kontemplaci nad uměleckými díly. Ačkoliv jde na první pohled o „klasickou“ výstavu, cílem této ve skutečnosti ryze hybridní podívané není diváky potěšit a polichotit oku. Slast je zde nabízena ve formě iniciačního položení základního kamene, na němž mohou být budovány alternativní formy galerijního provozu, které by v duchu multilogů fungovaly jako buněčná membrána aktivismu a výstavně-uměleckého programu.

Jakalová a Janečková v doprovodném textu k výstavě uvádí, že „tělo je zde chápáno jako prostor složitě se potkávajících sociálních agend a konfliktů, kde se vnitřní i vnější projevy nemoci a s ní spojené afektivní práce setkávají s kapitalistickými mechanismy povinné viditelnosti, produktivity a efektivity na jedné straně, a vyloučení a ne/způsobilosti na straně druhé“. Ukazují tak na základní rozpor, linoucí se celým obsahovým mood boardem události, totiž na skutečnost, že stavy zdraví i nemoci se staly prostředky útlaku a vydírání na mnoha frontách. Podle Hanse-Georga Gadamera není nemoc jen medicínský pojem, ale také historický proces. Nemocná osoba již není nadále identická s osobou, jíž byla předtím. Je odtržena od svých každodenních záležitostí, vyloučena ze svého života. V tomto smyslu můžeme o zdraví uvažovat jako o součásti naší identity.

S tím souvisí i snahy o vytvoření programu, který by nebyl jen klasickou přehlídkou s artefakty nebo jinak pevně daným rámcem uměleckých výstupů vytvářejících vzájemně propojené vztahy. Naopak – jako by docházelo k rozpouštění výstavy. Problematika zdraví není prezentována jen pomocí uměleckých děl a přednášek, ale orientuje se na vytvoření dočasné komunity, která by nacházela praktická řešení a východiska. Jejím hlavním cílem je ustavení autonomního subjektu. Výstava pro tyto účely slouží jako platforma pro další výstupy, je polem a záznamem jejich přítomnosti. Z hotového tvaru se hrnou slova a známé fráze. A přesně tak multilogy působí. Rozehrávají otázku, zda pomocí nekonečných diskuzí, konverzací a workshopů lze dosáhnout vytyčených emancipačních cílů a nastolit „diskurzivní prostor pro demokratizaci probíraných témat“. To, že výstavu zbavíme estetických kvalit, automaticky neznamená, že danou problematiku v důsledku neestetizujeme. Nakonec se může stát, že i samotné řečnění pro nás zůstává jaksi cizí a i přes nejlepší vůli marně kroužíme okolo a zpovzdálí jej pozorujeme, podobně jako tomu může být u objektu v galerii.

Workshop Calling Sick od Taraneh Fazeli, 12. 4. 2018 v Displayi. Foto: Taraneh Fazeli

Program se tentokrát do velké míry zaměřil na lokální problémy nebo jejich propojování s konkrétními projekty v zahraničí. Kromě výstavy a přidruženého programu přímo v Displayi přenesl letošní ročník část svých aktivit do prostoru pražských neziskovek ERGO Aktiv a Cerebrum, zaměřující se na tzv. neviditelná postižení. Kromě přednášky Kateřiny Kolářové, jež prezentovala svůj výzkum týkající se role emocí ve vztahu k nemoci a postsocialismu v Československu a později České republice, zde měla svou performance a workshop Khairani Barokka. Ten se dotýkal témat „globálního zdraví“ a provázanosti ekologie a kosmetické výroby. Kromě účasti umělkyň a odbornic je tentokrát důraz kladen na přítomnost lidí, kteří mají reálnou zkušenost s nemocí, postižením nebo zdravotním znevýhodněním. Právě z toho důvodu je část programu přenesena do neziskovek, které disponují bezbariérovým přístupem pro hendikepované. Zrušení diskurzu odbornosti ústí do pokusů o nabourání foucaultovského „lékařského pohledu“, jenž je přítomný ve většině ordinací. Dle něj je pacientovo tělo odtržené od své mysli a stejně tak odtrženě jsou dnes viděny i jednotlivé lékařské obory. Lidské bytí, které je fundamentálně závislé na zdravotnictví, bývá obvykle myšleno v režimu paternalistických politických přesvědčení. Tento vztah však autorky projektu implikují především jako rovnost, která narušuje diskurzy odbornosti.

Ostatně „léčením“ se nezabývá jen sdružení Display, naopak se zdá, že celá česká scéna onemocněla nebo chytila pověstný „mesiášský syndrom“ a proměnila se v partu samozvaných léčitelů a šamanů. Po víkendech probíhají institucionální terapie v režii Tranzitu či veřejná slyšení Institutu úzkosti; umělci se pohybují na hraně arteterapie, když neustále dokola řeší lásku, přátelství a vztahy v kolektivu. Jako by e-flux a další periodika přebírala roli online psychologa, když nám říkají, co je zrovna cool a co máme dělat. Navzdory tomu se zdá, že nemoc je opravdu všudypřítomná. A možná tomu skutečně tak je. Otázkou zůstává, jakými prostředky se léčit a jestli vůbec lze dosáhnout stavu, který by odpovídal oné blaženosti a harmonické dokonalosti, kterou Aristoteles nazýval eudaimonia, a nedocházelo by jen k hodnocení zdravotních schopností, identifikovatelných na základě uzpůsobilosti k práci (ať už ve fabrice nebo na poli současného umění).

S nadsázkou by se dalo říct, že pomyslným lékem, který nám multilogy poskytují, je dialog. Jeho fetišizace se zračí v množství workshopů, terapeutických sezeních nebo uměleckých dílech tvořících kostru výstavy. Zdá se být nasnadě, že zakládá-li se celý line-up události na mluveném slovu, je třeba jej chápat jako dominantní médium výstavy, pomocí něhož jsou nacházena východiska a ohledávány problémy. Dialog je v tomto smyslu odrazem „skutečnosti“, která je podmíněna aktivním jednáním účastníků. Ostatně k léčení pomocí jazyka nás explicitně vybízí například Taraneh Fazeli s workshopem Calling sick, který představila v Displayi. Účastníci se v něm měli zaměřit na to, jaký používají jazyk při mluvení o nemoci. Workshop přímo odkazoval na souvislost jazyka a prožitku. Na řeč jako egalitářskou praxi rozvíjející pocit solidarity se soustředila také britská umělkyně Rehana Zaman ve videu s názvem Pětice. Vycházela přitom ze své dvouleté praxe na lince důvěry. Ta ji posloužila jako zkušenost, na základě které vznikl scénář k videu odehrávající se na teambuildingovém výjezdu v lesích. Téměř dokumentární jazyk, kterým zaměstnankyně call centra promlouvají, se postupně rozpadá, souběžně s tím, jak se noříme hlouběji a hlouběji pod povrch. Jako fragmenty roztrhaného času. Jednotlivé části působí spolu navzájem, ale komunikují i s námi. Proplétají se s naší vlastní zkušeností a postupně mizí.

Dialog a vyprávění je praxe, která rozhodně překračuje hranice pouhého dělání výstav. Vyznačuje se dlouhodobostí, která je symptomatická pro většinu prací a živého programu, jenž je na výstavě přítomen. Nicméně tyto projekty vyžadují zásadní změnu paradigmatu našeho chápání výstavy a uměleckých děl; vyžadují novou definici estetické zkušenosti, která se neodehrává v jednom jediném momentu, ale trvá v čase. Proto se zdá téměř nemožné napsat recenzi na tuto výstavu, když navíc většina programů ještě ani neproběhla. Přestože jednotlivá díla mohou být zajímavými střípky doplňujícími problematiku zdraví a nemoci, výstava jako celek nakonec působí spíš jako rozbitá mozaika sestavená z na sebe nenavazujících kusů. Její smysl se vyjeví až s dobou trvání výstavy, kdy jsou jednotlivá díla kontextualizována programem odehrávajícím se uvnitř galerie. Tento kolaborativní přístup ostatně není otázkou jen multilogů, naopak se stal symptomatickým pro velkou část výstavních projektů těšících se v posledních letech pozornosti. Ať už mluvíme o Benátském bienále v roce 2015, které uvnitř výstavy vytvořilo Arénu sloužící jako řečnická agora pro nejrůznější diskutující či o loňské documentě. V jejím středu byl zřízen tzv. Parlament těl, jenž měl funkci kritického nástroje kulturního aktivismu a který rovněž přivítal množství řečníků a setkání. To, co spojuje tyto projekty, je pojetí galerie a muzea jako místa suplujícího veřejnou sféru, která díky procesu privatizace v podstatě přestala existovat. Výstavní plochy tak představují ostrůvky odporu, kde lze mluvit, aniž by bylo to, co říkáme, omezováno nátlakem a nerovnými pozicemi. Právě z toho důvodu mají multilogy jedinečnou možnost překračovat hranice odborného diskurzu a stavět vedle sebe řečníky na první pohled nesourodé. Budování těchto mostů mezi komunitami na základě nespočtu diskuzí však přináší také svá vlastní specifika a problémy. Letošní multilogy sice podněcují účastníky ke zpochybnění fixních představ o kategorii zdraví a nemoci, činí tak ale především skrze kumulativní proces výměny názorů a dialogu, a ne radikálním přehodnocením samotné kategorie uvažování a řeči. Rozněcuje to otázky týkající se hodnoty nebo úspěchu takového počínání.

Jestliže mezi umělci a kritiky počátku dvacátého století panovala shoda, že avantgardní umělecké dílo – a myslím, že jsme v situaci, kdy lze považovat za „dílo“ i samotnou výstavu – by nemělo komunikovat s diváky, ale naopak by mělo zpochybňovat jejich racionální úsudek, tak výstava multilogů jde v posledku opačným směrem. Raná avantgarda přitom věřila, že diskurzivní systémy, ze kterých pramení naše znalosti (jako například jazyk), jsou příliš objektivizující. Přesněji řečeno, emancipační cestu umění viděla avantgarda v překračování hranic společného jazyka a zobrazovacích forem, ve snaze dostat se za hranice racionálna a překročit omezené struktury, ve kterých uvažujeme (a mluvíme). To bychom mohli interpretovat tak, že pokud jazyk používáme, aniž bychom nejdřív zpochybnili jeho ukotvení v stávajících politicko-ekonomických podmínkách, lze na něm jen těžko vystavět reakcionářský postoj.

Proto se nakonec musím ptát, jestli výstava multilogů – tak dobře zapadající do trendu hybridních přehlídek na pomezí pracovního a výstavního formátu – může ustanovit nějakou skutečnou proměnu chápání zdraví a nemoci, která by nebyla jen symbolického nebo individuálního charakteru, a jestli vůbec lze hodnotu nebo úspěch posuzovat pouze mírou konkrétních změn? Kategorie užitečnosti, která se v případě dialogické praxe zdá jedinou možnou kategorií hodnocení, může mít dvojí tvář. Jak říká jedna z účastnic programu Khairani Barokka – i aktivismus se stal jen další neplacenou prací. Jestliže chceme měnit stávající struktury, musíme se proto mít na pozoru. Tato snaha může dobře zapadat do kalkulu státu a veřejných institucí, na které není vyvíjen tlak a můžou nechat své další snažení na občanech a jejich sociálních iniciativách. Proto bychom měli trvat na změnách, které budou překračovat tuto symbolickou rovinu. Otázkou zůstává, jak využít jazyk tak, aby v duchu avantgardních emancipačních snah překračoval také sám sebe a potažmo i systém, který nerovnosti vytváří. To si žádá skutečný „rozklad modelů racionality“, který se nachází „za“ pouhým použitím jazyka a jehož formu je třeba teprve objevit.

[1] Princip tzv. „multilogů“ vysvětlují Zuzana Jakalová a Zbyněk Baladrán v rozhovoru pro Artalk z července 2017.

Text vznikl za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému tímto děkujeme.

Berlin Feminist Health Care Research Group, Luiza Prado de O. Martins, Cindie Cheung, Jenna Bliss, Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová, Kateřina Konvalinová, Kateřina Kolářová, Sráč Sam, Rehana Zaman, Matthew de Kersaint Giraudeau / Bad Vibes Club, Khairani Barokka, Taraneh Fazeli / Multilogues on the Now: O zdraví, práci a emocích / kurátorské zastřešení: Hana Janečková, Zuzana Jakalová a Display – Asociace pro výzkum a kolektivní praxi / display / Praha / 10. 4. – 10. 6. 2018

Foto instalace: Radek Brousil