Úlisné jako liška

„Šklebivé masky a klaunské grimasy. Dvě mouchy ukryté v záhonu květů jako tichá výstraha: pozor, abychom sami nepřijali roli svých trýznitelů. Jak snadno se proměňujeme v to, co sami nenávidíme. Když tělo ztuhne bolestí, přestáváme myslet – humor myšlení probouzí. Tváří v tvář brutalitě navrací vzdorný smích slovům jejich smysl a důstojnost.“

Čtu si věty z kurátorského textu Zashy Colah. Mluví v poetických narážkách, aniž by cokoliv vysvětloval. A já si tak do něj mohu volně projektovat své představy o Ukrajině, Rusku, Gaze a Izraeli. „Jak snadno se stáváme tím, co nenávidíme.“ Ale Zasha Colah a její tým žijí v jiných kontextech a prožívají jiné konflikty. Anebo je jen jediný způsob, jakým mluvit o genocidě v Gaze na politicky angažované výstavě v Německu, aniž by vás zcancelovali – a to skrze jiné konflikty? Ať tak nebo tak, jisté je, že ve stínu válek, kterými žijeme, probíhají jiné, jež naší pozornosti unikají. A tak je Berlínské bienále o vojenské juntě v Myanmaru neboli Barmě nebo o současné válce v Súdánu. Na tiskové konferenci kurátorka uvedla, že jeden umělec a jedna umělkyně svou účast zrušili kvůli mezinárodní iniciativě bojkotu německých institucí (Strike Germany). Chápu jejich motivy, řekla, ale není to moje cesta, pokrčila rameny. Indie, odkud pochází, se také potýká s cenzurou, fungovat v takovém prostředí pro ni asi není nic nového. 

Z pohledu české kurátorky je Berlínské bienále zázrak. Kritický projekt je pilotním projektem Kulturstiftung des Bundes, jež mu alokuje cca 75 milionů Kč. Nic podobného ani nic, co by se tomu jen trochu blížilo, na poli současného umění v okolních zemích střední a východní Evropy neexistuje. Již po několikáté odborná rada vybrala kurátorstvo (po Juanu G. Gaitánovi, Gabi Ngcobo či Kaderu Attiovi) pocházející z neevropského prostředí, jež dává prostor především hlasům z globálního Jihu a moderní západní tradici takzvaně dekolonizuje. A tak se již po několikáté Berlíňané konfrontují s uměním, umělectvem a kontexty, které v zásadě neznají. Soudě podle reakcí v německých médiích se nad tím již nikdo ani nepodivuje. Před sedmi lety zvolila Gabi Ngcobo za svoji kurátorskou metodu strategii kamufláže a záměrně své diváctvo mátla, protože chtěla vzdorovat škatulce postdekoloniální výstavy, jaká se od ní očekávala. Podobně i Zasha Colah mluví nepřímo. Do poslední chvíle nebyl znám seznam umělectva. Mnoho z nás, kteří jsme seznámeni s napjatou situací v německé kulturní politice, kterou v posledních letech poznamenala cenzura a obviňování z antisemitismu, to vnímalo jako gesto, jež mělo chránit autorstvo i díla před posudky ještě před tím, než je kdo uvidí. Sekce „umělci“ na webové stránce vás až do dne před vernisáží zavedla k obrázku shluku lišek. Liška, či spíše „liškování“ (anglicky „foxing“) také představuje klíčovou postavu a symbol bienále. Zvíře jako zosobnění lidských vlastností, chytrosti, lstivosti a úskočnosti naznačuje důležitost folkloru a orální kultury, její performativity a způsobu, jakým je v ní zapojena tělesnost. Titulem bienále je Passing the Fugitive On (Předání uprchlého), a výstava se tak sama staví do role specifického média, které přenáší zprávu z míst, kde je nemožné otevřeně mluvit, ať už je to v Berlíně, nebo Rangúnu. 

Htein Lin, The Return [Die Rückkehr], 2000, 13. Berlin Biennale, KW Institute for Contemporary Art. Foto: Htein Lin

V Kunstwerke, tradičně hlavní lokaci Berlínského bienále, uvádí celou přehlídku dvě působivé videoprojekce od umělectva z Myanmaru, jež tento kurátorský přístup ilustrují. Nalevo se nachází dílo Hteina Lina, aktivisty a bojovníka proti vojenské juntě a zároveň vizuálního umělce a performera. Vidíme záznam performance z roku 2008, kterou Htein Lin představil v Paříži, i když původně ji uskutečnil ve vězení (Lin byl vojenskou diktaturou opakovaně vězněn a mučen) – a poprvé ji tedy viděli jen jeho spoluvězni. V performance sleduje svázán k židli pomyslnou mouchu, kterou po chvíli polyká, a pak se začne pohybovat, jako by se sám mouchou stal. Jako bychom byli svědky vnitřního boje vězně, který se snaží zachovat si vnitřní svobodu. Je to velmi úzkostné představení. Na výstavy jsou k vidění také jeho obrazy z vězení, na nichž jsou zobrazena groteskně zkroucená těla.

Jako odkaz na tuto performance a poctu Hteinovi Linovi, v té době znovu uvězněnému, připravila jeho partnerka-performerka Chaw Ei Thein verzi performance nazvanou Versengte Fliege (Spálená moucha, 2022). Blízko jeho videa se nachází to její. Oděná v černém, s obličejem potřeným tmavou barvou a spoutanýma rukama i nohama, se umělkyně snaží uniknout, ale dokáže sebou jen marně cukat na zemi a vydávat bzučivý zvuk. 

Tyto dva záznamy obklopují obrazy květin menších formátů. Sakury Eriky Kobayashi, malované tuší na hedvábí a zasazené do zlatých stonků, mají připomínat expanzivní ambice Japonska ve 30. letech i odolnost květiny tváří v tvář jaderné katastrofě. Malý květinový průvodce Hannah Höch, německé avantgardní umělkyně – kresby mochny, karafiátů a skalních růží na pergamenu – představují květiny z její zahrady v Heiligensee na okraji města, místa jejího vnitřního exilu během nacistické éry. Co nám říká hlavní část výstavy v Kunstwerke? Umění je vzkazem v láhvi, který nám posílá někdo, o kom ani (tady v Evropě) nevíme, že se topí. Umění je způsobem, jak v nesnesitelné době přežít. 

Sarnath Banerjee, Critical Imagination Deficit, 13. Berlin Biennale, KW Institute for Contemporary Art, 2025. Foto: Diana Pfammatter, Eike Walkenhorst

Ve svém kurátorském textu píše kurátorka o humoru. Může humor znovu aktivovat myšlení? Může nám pomoci zachovat si zdravý rozum, důstojnost navzdory násilí, brutalitě, genocidě? Na bienále jsem se ale zasmála jen jednou. Bylo to u díla Critical Imagination Deficit (Kritický deficit imaginace) od Sarnatha Banerjeeho, indického umělce, jehož akvarely doprovází audio, kde například rozebírá bujnou fantazii svého syna, který si po ránu intenzivně představuje, že je krabice, díky čemuž se může znavený otec vyspat. Jinak jsem měla celou dobu pocit existenciální tíhy a bezmoci. Jak jinak vnímat díla umělců a umělkyň, která vznikala ve vězení, při pronásledování či vypráví o násilí?

O společenském násilí je i zdánlivě nevinná performance jihoafrické umělkyně Heleny Uambembe Jak připravit koláč z hlíny (How to Make a Mud Cake). Na videu vidíme umělkyni, která ve stylu kuchařských reality show matlá koláč z hlíny a kamínků a instruuje diváctvo, zatímco na stěnách visí kusy látek s nápisy jako „Může obsahovat stopy fašismu“ nebo „Může obsahovat stopy hromadné destrukce“. Letmo se umělkyně zmíní o tom, že hlína prosáklá kolonialismem je pro takový koláč nejlepší. Hned vedle pak nalezneme komplexní instalaci Milici Tomić, jež se v sérii děl potýká s genocidou na bosenských muslimech. Tomić byla v nultých letech členkou skupiny Grupa Spomenik, jež se potýkala s odkazem války v Jugoslávii a přitom čerpala z lacanské psychoanalýzy. Součástí instalace jsou videa skupiny, kdy se různí lacanští teoretikové pomocí kryptických mathémů a termínů snaží vystihnout podstatu logiky genocidy – v jakých formách nadále přetrvává v politickém a společenském diskurzu. Asi nemůže být nic vzdálenějšího než přímočarý a jednoduchý přístup Heleny Uambembe na jedné straně a velmi intelektuální a abstraktní pojetí Grupy Spomenik na straně druhé. Video jihoafrické umělkyně pochopí všichni, komplikovaná videa Grupy Spomenik asi jen lacanisté. Vtipné mi nepřišlo ani jedno, svou estetikou vás neomráčí, ale naléhavé jsou svým vlastním způsobem obě dvě.

Helena Uambembe, How To Make a Mud Cake [Wie man einen Schlammkuchen zubereitet], 2021/2025, 13. Berlin Biennale, Ehemaliges Gerichtsgebäude Lehrter Straße, 2025. Foto: Marvin Systermans

Tyto instalace se nachází v impozantní budově bývalého soudu postaveného na počátku 20. století na Lehrter Strasse, jedné z negalerijních lokací bienále, která přes deset let zůstávala prázdná. Jsou tu ještě vidět díry po kulkách z doby druhé světové války a byl zde kdysi souzen socialista a zakladatel Ligy Spartakus Karl Liebknecht. Historie je tu všudypřítomná, čehož využila italská umělkyně Anna Scalfi Eghenter. Do vrátnice umístila větráky, v jejichž víru se točí červené reprodukce Liebknechtových letáků. Tato sekce bienále se věnuje „spravedlnosti“ a opírá se o víru v umění, které dokáže generovat své vlastní alternativní rámce a zákony. V rámci bienále se proto uskuteční také dva lidové tribunály – jeden se bude týkat války v Súdánu, druhý Filipín. Jedna aktuální genocida tu ale evidentně chybí. 

Nejslabší se mi zdála druhá institucionální lokace v Hamburger Banhof. Sekce bienále je tak trochu ztracená mezi ostatními výstavami této berlínské národní galerie (například spektakulární instalací české umělkyně Kláry Hosnedlové). Také mi přišlo, že už jsem v posledních letech podobnou kurátorskou choreografii viděla mnohokrát. Tradiční textilie ze vzdálených zemí, dlouhá videa. Možná už bylo v závěru dne věnovat patřičnou pozornost meditativnímu filmu o restorativní praxi žen z jihokorejského ostrova nad moje síly. 

Bienále je možné za jeden den zhlédnout. Lokace jsou blízko sebe a děl zas není tolik. Ale zpětně toho lituji. Tolik náročných a tísnivých děl za jeden den bylo příliš velké sousto. Jako v případě každého bienále nicméně považuji za úspěch, že se do mého nervového systému pár děl přece jenom otisklo. Odcházela jsem také s jednou otázkou. O čem to vypovídá, že už několikáté berlínské bienále mluví vyhýbavě a úskočně? O čem to vypovídá, že němečtí kritici tuto výstavu vesměs chválí, zatímco z documenty před třemi lety se mohli postavit na hlavu? Němci si přizývají kurátorstvo z globálního Jihu, ale pak nejsou vůbec připraveni na to, co se jim ti dotyční snaží říci. A ti kurátoři, kteří na domácí publikum neberou ohledy, se zlou se potáží. Ti, kteří s tím počítají a jsou úlisní, třeba jako liška, vítězí. 

13. Berlin Biennale / kurátorky: Zasha Colah a Valentina Viviani / Berlín / 14. 6. – 14. 9. 2025.

Titulní foto: Yoshiko Shimada a BuBu de la Madeleine, 1945, 1998, 13. Berlin Biennale, KW Institute for Contemporary Art, 2025. Foto: Diana Pfammatter, Eike Walkenhorst