Kritika z propadliště dějin

Vstupujeme do labyrintu významů nastavujících zrcadlo rozporům, které nelze nijak jednoduše rozplést. Výstava Bottom’s Just Another Floor nás skrze soubor děl od kolektivu Total Refusal, Jakuba Chomy, Tomi Faison a Anne De Vries vtahuje do světa, kde satisfakce nepřichází a bezvýchodnost je napsaná v samotné situaci. A ačkoliv nás provádí jedním jasně daným směrem, nesnaží se nutně o formulaci jedné vyhraněné kritické pozice. Spíše nabízí sérii kondenzovaných otázek, které pozastavují samotnou možnost kritiky. A o to také jde.

Hned symbolický rozcestník Jakuba Chomy nás pod vlajkou „Reject Modernity / Embrace Tradition“ směřuje k „nespokojenosti“, „extázi“ či „výčitkám,“ aby nám pak v druhém díle nabídl šestistrannou kostku, kde jediné, co může padnout, je pobídka „akceleruj.“ Jde o empatický moment, se kterým se návštěvnictvo může na osobní úrovni ztotožnit, avšak tím výzva k čistě subjektivnímu sebezpytu končí, a výstava nás spíše směřuje k otázkám po tom, kam až dosáhnou pařáty státní a korporátní moci, kde končí její zářící digitální povrchy, a jaké mechanismy se pod nimi skrývají. Díla dohromady skládají střípky rozbité a zamžené současnosti, která se proplétá s širšími digitálními, korporátními, politickými i environmentálními strukturami.

Například dílo kolektivu Total Refusal na čtyřech projekcích nabízí analýzu pracovních úkonů non-playable characters (NPC, tedy vedlejších postav, které ale hráčstvo nemůže ovládat) ve hře Red Dead Redemption II. Hlas z reproduktorů jazykem teorie zároveň řeší nekonečné opakování zbytečné práce, digitální obdoby toho, co David Graeber nazval „bullshit jobs“ (tzv. práce na hovno). Avšak i zde je kritický impuls potlačen ve prospěch sebeironie: teoretická reflexe se vztahuje ke skriptovaným nehratelným postavám jejichž úkony možná při bližším pohledu vypadají nesmyslně, nicméně založit na jejich bezduchých iteracích nějakou hodnotnou teorii práce pro současný svět vyznívá spíše ironicky.

Kurátorský záměr Noemi Purkrábkové a Jiřího Sirůčka tuto rozporuplnou asambláž témat a přístupů chápe jako nedílnou součást dnešní afektivní krajiny, kterou nelze spojit do jakékoliv jediné, jasně čitelné alegorie. Rozpor tak nechávají vyznít coby „zpomalené tření, zastavení, které přesahuje pouhý pocit nehybnosti“, jak píší v kurátorském textu. Díla kultivují „téměř halucinativní ‚zásek‘ který se otírá o naleštěné povrchy poskytované technologickou oligarchií,“ aby nás zanechaly „omámené v labyrintu“. Ambivalentní krajina významů ukazuje liminální přítmí pozdně kapitalistické společnosti ve vší nejasnosti, upachtěnosti a rozštěpenosti. A navíc se nepokouší nabídnout jakýkoliv únik – výstava nás nakonec vede k jasnému „konci“, kde se úzkostný průchod temnou chodbou otevírá do hypnagogické jízdy autem postapokalyptickou hořící krajinou (Tomi Faison); bezvýchodná situace. V akcelerujícím labyrintu světa proklouzává snaha o dosažení kritické pozice mezi prsty.

Tato stáze kritiky v jistém ohledu pramení z dlouhodobě uondané pozice (převážně „levicově“ zbarvených) alternativ – jako bychom marně hledali obraz krize do chvíle, než si nás sama najde, a jako šelma nás spořádá, stejně jako bludný rytíř De Wachter ve videu Anne de Vries. Avšak namísto reakcionářské víry, že tato nehybnost pochází z absence různorodých názorů („sdílejte, než to smažou!!!“), ve skutečnosti tato stáze pramení spíše ze samotné povahy labyrintního stavu současného vědění postinternetové éry.

Přesto snad lze číst aspoň náznaky základních aspektů tohoto nového normálu, ve kterém se nestálé databáze, na nichž stavíme své světy a světonázory, zkondenzovaly do jistých základních tematických shluků. Tato nová topologie pak určuje i samotnou schopnost formulace kritiky v našem současném momentu tím, že nám poskytuje základní tematické okruhy, okolo kterých možnou kritiku vystavět. Projevuje se to například rozpory mezi developery a tradičními obyvateli anebo pohodlností apolitičnosti vyjádřenou známým memem „this is fine“, zatímco svět za okny hoří. Díla za nás tyto otázky však neřeší. Namísto toho ukazují, že otázky jakékoliv všeobjímající řešení ani nemají. Jde o zauzlené, zdánlivě neřešitelné momenty, které se brání rozpletení do jakýchkoliv předpřipravených pozic.

Název Bottom’s Just Another Floor napovídá, že každý zdánlivý moment zaseknutí otevírá další chodbu k něčemu novému. Ale nikde nelze čekat, že tato cesta bude nová v obecném smyslu. Spíše je možná nová pro nás osobně; jiná, zdánlivě alternativní, nebo třeba kompromisní… Možná jsme my, coby jednotlivci, takovou chodbou ještě neprošli, ale stačí si vygůglit recenzi nebo reaction video někoho, kdo už ano. Kurátorský záměr si tak implicitně pohrává s očekáváním jakéhokoliv uměleckého „řešení“, a celý soubor spíše aktivuje střípky spojení, které mohou návštěvnictvo konfrontovat s novým konceptuálním podložím, které se pod nimi užuž propadá.

Tento ambivalentní polylog nás vystavuje světu plnému tlumeného násilí, sametových krizí, a volitelného otroctví. Jde o realitu ambientních mikroagresí a personalizovaných mikro-dávek. Ale nejde o kapitulaci. Díla spíše ukazují, že spekulace nad samotnou možností budoucnosti má být především imaginativní, a tedy čerpat z přítomných situací a zkušeností, pracovat s tím, co je. Jak řekl Michel Foucault, „Moc je všude; to neznamená, že vše obklopuje, nýbrž to, že odevšad vychází.“[1] Stavět na rozvalinách revoluce a přes artefakty vykoupení pak tedy možná předpokládá jistou normalizaci našich vlastních tužeb a očekávání.

Kontext galerie MeetFactory, kde je výstava za k vidění, spadá pod konkrétní institucionální zázemí, které s nabízenými tématy mnohé sdílí – například otázky vztahu soukromého s veřejným, financializovaného developerství a místního genia loci, či rozpolcenost mezi různými způsoby sponzoringu či „lépe řečeno partnerství“. Bottom’s Just Another Floor se opírá o jistou strukturu současného uměleckého průmyslu, a je zajímavé, že se tematicky vztahuje právě k podobným otázkám – ať už jde o rozpor mezi placenou a neplacenou prací, mezi státním či soukromým financováním, mezi tepajícím prostorem Meetfactory a Musoleem Davida Černého naproti.

Je tedy otázkou, zda je Meetfactory právě tím pravým místem pro poskytnutí jakékoliv radikálně kritické pozice. Ale zajímá taková virtuální pozice vlastně ještě někoho? Není na čase tváří v tvář multipolárním krizím současnosti aktualizovat zaprášené kritické aparáty, které vždy najdou to, po čem se pídí, zatímco svět dál roste a upadá, a celá škála prožitků zůstává bez povšimnutí? Bottom’s Just Another Floor v tomto smyslu poukazuje na nový normál, který ohledává současný svět coby zásek následující po smršti posledních neoliberálních dekád.

Total Refusal, Anne de Vries, Jakub Choma, Tomi Faison / Bottom's just another floor / kurátoři: Noemi Purkrábková, Jiří Sirůček / Galerie MeetFactory / Praha / 1. 5. – 27. 7. 2025

Foto: Jan Kolský