Kateřina Šedá: Lokalita nepotřebuje lítost

Na konci roku 2016 se dostala na pulty knihkupectví kniha s názvem Brnox / Průvodce brněnským Bronxem, akce Kateřiny Šedé. Kniha je spolu s doprovodnou mapou a Romsko-česko-romským kalendářem na rok 2017 výstupem projektu zaměřeného na sociálně vyloučenou oblast známou mezi místními jako brněnský Bronx. Žijí tu společně s neromskými obyvateli především Romové, ale i příslušníci mnoha jiných národností. Projekt vzešlý původně z iniciativy festivalu Ghettofest vznikal v široké spolupráci mnoha aktérů po dobu dvou let. V knize jsou jako hlavní autoři vedle Kateřiny Šedé uvedeni spisovatel Aleš Palán a bohemistka Lucie Faulerová. Kromě mnoha dalších se na dílčích kapitolách podílela například spisovatelka Kateřina Tučková, historik Michal Konečný, publicista Pavel Klusák nebo v případě kalendáře Tibor Tonka či Karel Holomek. Grafický design vytvořila Kristina Drinková. Kniha Brnox je čerstvě nominovaná na cenu Magnesia Litera za publicistiku.

Následující rozhovor vznikal poměrně dlouho a průběžně, v době, kdy byly postupně publikovány jiné příspěvky na stejné téma, ať už recenze (např. na serveru Romea.cz, na online portálu H7O časopisu Host, v Art+Antiques č. 2017/3), nebo rozhovory (např. na Radiu Wave). V dialogu s Miroslavem Maixnerem, který tak vychází teprve u příležitosti doplněného vydání průvodce, hovoří Kateřina Šedá o pozadí Brnoxu, kontroverzích, které projekt vyvolal, a o principech své práce. Autor rozhovoru je původním vzděláním etnolog a ve zmíněné vyloučené lokalitě působil jako komunitní pracovník v rámci rozvojových projektů. 

foto: Kateřina Šedá

Jsi známá v širším povědomí především projekty zaměřenými na vesnici. Co tě přivedlo k tématu vyloučené městské lokality přezdívané brněnský Bronx?

Prvotním iniciátorem byl Pavel Strašák, jeden ze zakladatelů Ghettofestu, festivalu probíhajícího přímo ve vyloučené lokalitě, který se snaží o propojení místních lidi a ostatních Brňanů skrze kulturu. Pavel se mě tehdy snažil přesvědčit, abych pro Ghettofest připravila nějakou akci, případně větší projekt. Hodně o to stál a společně s Evou Gerych a Tripitakou mi pak pomohli získat finance, abych ho mohla začít realizovat. Vůbec jsem tehdy nečekala, jak náročné to bude a kolik času a prostředků mě to nakonec bude stát.

Ze začátku jsem ve všem plavala. Většinou lidé očekávají, že mám z předchozích akcí už spoustu zkušeností, přesně vymyšlenou strategii práce v terénu a pravidla, jak se vyhnout nezdaru. Nic takového samozřejmě neexistuje, člověk stojí pokaždé před podobnými problémy a musí hledat nové přístupy a řešení. Když jsem pak postupně tu lokalitu poznávala, tak jsem si uvědomila, že ji téměř neznám, nebo jen povrchně, a že jsem byla ve skutečnosti odchovaná podobnými předsudky, jaké k ní mají další Brňané. Svou počáteční situací jsem vlastně reprezentovala většinového diváka. Toho, který jezdí Bronxem tramvají, a rodiče mu říkají, co si má o tom místě myslet. V důsledku to tam považuje už z principu za problematickou a konfliktní oblast. Nemá pak vlastně žádný důvod, aby tam z tramvaje vystupoval a snažil se tu lokalitu víc poznat. Přitom v takovém člověku nevidím přesvědčeného rasistu, ale někoho, komu spíš chybí řada důležitých informací. V podobné situaci jsem byla na začátku i já. Nechtěla jsem suplovat práci sociologů a antropologů. Řekla jsem si, že se tam vydám jako úplně normální holka a že tu svoji cestu nějak zmapuji. To mi na tom přišlo úplně nejzajímavější.

To tě přivedlo ke konceptu mapování lokality pomocí různě zaměřených tras?

Původní idea byla, že zpracuju všechny domy v lokalitě, každý jiným způsobem. Což může napadnout asi jenom mě. Protože těch baráků tam jsou stovky a v každém z nich musíš najít nějaký nosný princip. Asi rok jsem s manželem nebo sama chodila dům od domu, byt od bytu a hledala ke každému něco zajímavého. Ten koncept ale moc nefungoval, neustále se mi to rozpadalo, byla jsem z toho zoufalá. Na druhou stranu jsem tím získala obrovské množství materiálu, neměla jsem však formu. Pak přišel na řadu návrh dvou tras, které by vedly odněkud z centra města, křížily by se zhruba u divadla Radost a končily v nějakém nečekaném bodě, třeba v hospodě. Jenže mi připadalo, že tento princip má málo vrstev a nedokáže představit pestrost lokality. Teprve po roce jsem přišla na myšlenku deseti různě zaměřených tras, která nejlépe splňovala všechny moje požadavky. Cesta byla dost složitá, i když finální forma může působit jednoduše.

Na ulicích jsem zpočátku nacházela ztělesněné předsudky, právě proto jsem začala pátrat uvnitř jednotlivých domů, kam jsem se zprvu dostávala za pomoci místních pošťaček. Někdy jsem napřed musela jít k lidem domů, aby mi posléze ukázali něco, co bylo celou dobu venku. Taky jsem tímto způsobem narazila i na řadu neromských českých rodin, které byly v lokalitě velmi spokojené, což by možná ne každý čekal.

foto: Adam Holubovský

Cením si toho, že ses ve zvoleném formátu nesnažila všechno z politicko-společenské nebo akademické perspektivy vyřešit. I když tvá kniha odkrývá různé bolesti, tak umí být i zábavná a v jiném ohledu působí jako pozvánka k dalšímu objevování, k navštívení. Nemýlím se, že je tak směřovaná záměrně na co nejširší publikum s důrazem na „gádže“ (ne-Romy), kteří okolo chodí a chtěli by nějakým způsobem do těch míst víc proniknout, víc se dozvědět?

Určitě. I tohle pro mě byla složitá otázka – ke komu vlastně průvodce směřovat? Pak jsem si řekla, že když už jsem tady jednou vystoupila z tramvaje, měla bych to udělat pro ty, kteří v ní zůstanou. A nezáleží na tom, jakou mají barvu pleti ani jaké jsou národnosti. Snažila jsem se to místo poznat a poté s pomocí spolupracovníků ten obraz zprostředkovat okolí.

K průvodci jsem pozvala řadu lidí a moji dva nejbližší spolupracovníci, spisovatel Aleš Palán a bohemistka Lucie Faulerová, mi dávali neustále zpětnou vazbu, o všem jsme se bavili. Bez nich dvou by žádná kniha nevznikla, je za vším tak velké množství práce, že nebylo možné to zpracovat bez pomoci. Takže průvodce je skutečně kolektivní dílo.

V čem byl tento projekt jiný? Dá se říct, že principy, které ti v jiných případech fungovaly, tady selhávaly?

Nikdy se mi nestalo, že by mě na ulici někdo opakovaně oslovil, pozdravil, dal se se mnou do řeči, aniž by mě znal. Ve srovnání s řadou českých periferií nebo vesnic je to osvěžující pocit. Často se setkávám s názorem, že naopak chování některých Romů na ulicích a zastávkách připadá lidem agresivní, takže se jim raději vyhnou. Průzkumem jsem ale zjistila, že agresivitu v nich často vzbuzuje pouze hlasitý dialog, kterému vůbec nerozumějí a může se týkat opravdu čehokoliv.

Odlišnost projektu taky vidím v tom, že jsem ho chtěla opakovaně vzdát, což se mi ještě nikdy v minulosti nestalo. První rok jsem měla pocit, že začínám každý den znova. Nikdy jsem se nesetkala s tolika předsudky vůči mé práci, každý druhý věděl, jak bych to měla dělat. Většinou narážím na opačný přístup – lidé se třeba překvapeně ptají, jak jsem to udělala, že celá obec společně zametala nebo nakupovala. No a pak mě nejvíce zarazilo, že někteří lidé chápali vztah se mnou pouze jako byznys. Když se nad tím člověk hlouběji zamyslí, tak je to zcela logický obraz vyloučené lokality, na druhou stranu, když se s tím setkáte poprvé a následně opakovaně, člověka to zarazí. Peníze jsou tam obrovské téma, které řeší už malé děti.

foto: Martin Hlavica

To je typické pro řadu vyloučených lokalit na světě a dost to souvisí jak s jejich minulostí, tak i se současnou situací a postavením v majoritní společnosti. Ptala ses lidí i na minulost a jak ji vnímají?

Můj spolupracovník Aleš Palán navrhoval anketu na téma „co jste dělali včera?“, ale ukázalo se, že místní žijí hlavně přítomností a nikdo neřeší, co bylo včera. Téma minulosti se hlavně u romské komunity objevilo v souvislosti s komunismem, na který vzpomínali v dobrém, protože všichni měli práci, nikdo neřešil, že Rom pracuje s ne-Romem. A teď, se změnou režimu, se ta propast hrozně zvětšila, vídáme se jen z okna tramvaje. Řada Romů svoji současnou situaci vnímá ve srovnání s minulostí velmi špatně. Ty důvody naprosto chápu.

Nevím, jestli to tak vnímáš taky, ale přišlo mi, že v případě Brnoxu jsi s danou komunitou pracovala jinak, než je u tebe zvykem. Pro tvé projekty jsou typické komunitní rituály, hry nebo nějaké společné aktivity, na nichž se všichni podílí. Bylo to v tomto případě jiné?

Ta hra je přítomna v celém průvodci taky. Rozdílnost ale vidím především v tom, že jsem po celou dobu pracovala s jednotlivci, kteří se v průběhu nepotkali. S jednotlivci jsem pracovala u řady projektů, ale vždy se v nějaké fázi všichni setkali a byla to důležitá součást akce. Tady to nebylo cílem a myslím, že se v lokalitě koná mnoho jiných akcí, kde se můžou vidět. V lokalitě třeba pravidelně probíhá už zmíněný festival Ghetoffest, který dává mnoho příležitostí k setkání. Mně stačilo, že se potkají na papíře a vznikne most s okolím. Stejně jako u některých mých předchozích akcí je úspěchem, když se ten vzájemný vztah posune o symbolický jeden centimetr. To je těžko měřitelná veličina, hlavně v okamžiku, kdy se v rámci hodnotících kritérií pohybujete na standardní úrovni. Myslím, že všichni vědí, co jsou standardní hodnotící kritéria u podobných akcí, nebo ne? Těžko někoho uspokojíš jedním centimetrem. Lidé chtějí konkrétní důkazy spojení lidí, ideálně svatbu.

Když odhlédnu od Romů, jakou roli v tvém projektu hrály ostatní skupiny, které tam žijí?

Je pro mě velké překvapení, kolik vzdělaných cizinců v Bronxu vlastní různé obchůdky. Třeba zástupce ředitele dopravního podniku v Kábulu, který měl pod sebou několik tisíc zaměstnanců, tam má otevřené potraviny. Ukrajinské potraviny provozuje zas novinář, intelektuál. Najdeš tam syrského šperkaře a další příslušníky elit z různých částí světa. Úplně všechno se však do knihy nedostalo, museli jsme každou věc zvažovat a její důležitost porovnávat s ostatními.

foto: Martin Hlavica

Vím, že jsi v rámci projektu Brnox spolupracovala také s odborníky, mezi jinými například s antropoložkou a socioložkou Evou Šlesingerovou a jejími studenty. Byla tato spolupráce s odborníky důležitá pro celý koncept projektu?

Evu Šlesingerovou znám delší dobu a strašně se mi líbí její otevřenost, co se týče propojení antropologie s řadou jiných oborů. V roce 2015 mně napsala, zda bych nechtěla vést seminář na Fakultě sociálních studií, a mě napadlo studenty pozvat přímo do Bronxu. Běžně nebývá mým zvykem se spoléhat na pomoc odborníků a nenechávám si tímto způsobem zpracovávat data. Ale u Brnoxu jsem dlouho hledala vhodný přístup a byla jsem otevřená jakékoliv vnější spolupráci. Nabídla jsem tedy Evě, že by se mohli se studenty podílet na sběru dat v lokalitě, a ona to uvítala. Obě jsme věděly, že je to komplikované téma a pro studenty, kteří nemají zkušenosti v terénu, obzvlášť, ale zároveň to byla výzva se k tomu nějak postavit. Později jsem zjistila, jak složité to pro ně vlastně je a kolik překážek před ně klade oborová praxe a různé metodologické postupy, které musejí dodržovat. To pak mnohdy bránilo ve snaze zjistit něco víc a postoupit dál. Pokud narazili na člověka, který se s nimi nechtěl bavit, tak nepodnikli nic dalšího, což pro mě bylo hodně překvapující. Nejsem sociální antropoložka a nemusím být tedy vázaná snahou specialistů neintoxikovat terén. Pokud jsem narazila na někoho, kdo se se mnou na ulici nechtěl bavit, druhý den jsem to zkoušela jinak, přes vtip, přes módu. Hledala jsem pořád nové a nové cesty.

V tomto se pro mě skrývá kouzlo umění, které díky tomu, čím je, může daleko úspěšněji rozkrýt nějaký problém, proniknout do oblasti, která by zajímala i odborníka. Myslím, že řada antropologů nebo sociologů si uvědomuje, že díky oborovému diskurzu a metodologickým pravidlům často nejsou schopní podobných průniků. Ve schopnosti „trefit hřebík na hlavičku“ je umění často úspěšnější než sociální vědy.

Mám velmi podobné reakce od různých odborníků, nejedná se jen o sociologii nebo antropologii. Jeden sociolog si koupil Brnox a pak mi napsal, že když to srovnává s tím, co se běžně učí, tak má skoro pocit, že věda je mrtvá a ať žije umění. Že je z toho až frustrovaný a zda bych nechtěla učit práci v terénu u nich na škole. Ale já se na takové věci moc necítím právě proto, že vlastně obcházím oborová metodologická schémata. Byla jsem navíc nepříjemně překvapená, když jsem přímo zažila, jakým způsobem si někteří odborníci hájili svoje pozice a jak ke mně přistupovali. Zaskočila mě právě ta netolerance, protože tady bych ji nečekala. Právě proto si cením Evy Šlesingerové, která má zcela jiný přístup a snaží se přenášet na svoji katedru inspirace z oblasti umění.

Trochu teď odbočím, ale jak vnímáš na základě podobných zkušeností spolupráci mezi odborníky z prostředí sociálních věd a umělci, respektive jak vnímáš výuku sociálně participativních přístupů na uměleckých školách?

Teď je to ryze můj osobní pohled na věc, ale kdybych učila, prosazovala bych především práci v terénu. Ta je dnes pro podobné projekty neodmyslitelným řemeslným základem. Na školách však úplně chybí, což je velký problém. Vzniká řada projektů směřovaných na sociální oblast, na spolupráci. Řeší se přitom hlavně teoretické přístupy a naprosté minimum se věnuje práci v terénu. Podle mne to má být přesně naopak. Terénní práci se bohužel nevěnují ani pedagogové a studentům to nemá kdo předat. V tomto ohledu je situace stejná u nás i v zahraničí. A netýká se jen škol, ale celé společnosti. Většina lidí si o něčem, co se dá zažít pouze venku mezi lidmi, raději přečte, než aby se snažili o osobní zkušenost.

grafická úprava: Kristina Drinková

Tvoje spolupráce s odborníky je zajímavý moment. V některých mediálních reakcích byl totiž Brnox prezentován jako tvůj ryze umělecký projekt, který se neohlíží na sociální aspekty. Jak ho vnímáš ty sama?

Já vždy doufala, že je to na Brnoxu jasně vidět. U svých akcí jsem nikdy, ani v žádném rozhovoru, nekladla umělecký záměr na první místo. Nebo že bych se tím dokonce obhajovala, pokud se mi něco nepovedlo. Ta snaha nebo možnost obhajovat cokoli jako umělecký záměr mi na umění vadí. Na druhou stranu Brnox není odbornou sociální studií. Vytvářela jsem portrét lokality. Věřila jsem, že když ji dokážeme se spolupracovníky věrohodně zachytit, tak to tomu místu pomůže, odmytizuje ho to. Věrohodně ale neznamená, že si vyberu jen pozitivní věci a na těch to celé postavím, což je pro některé lidi jediná možná cesta, jak místu pomoci. Já se s takovým názorem neztotožňuju a navíc si myslím, že právě tento způsob práce realitu zkresluje a čtenáři to vnímají.

V lokalitě jsme našli spoustu fenoménů, které bylo potřeba reflektovat, někdy neutrálně, někdy s nadsázkou. Mám spoustu reakcí, kdy právě Brnox lidi inspiroval k tomu do lokality zajít a dívat se na ni jinak. Je pro mě, a doufám, že pro všechny spolupracovníky, velkým zadostiučiněním, když vidím, jak lidé procházejí tou čtvrtí s Brnoxem v ruce. Mám mnoho pozitivních i negativních ohlasů, ale to se dalo u takového projektu čekat. Argument „posílení předsudků“ je pro mě spíš frází než doloženou informací. Já mám naopak reakce, kdy jsou lidé řadou věcí překvapeni, zatím mi nikdo neřekl „tohle všechno jsem věděl a ještě jsem se v tom utvrdil“. Doposud jsem ale nečetla žádnou kvalitní kritiku, která by knihu pomocí jasných argumentů negativně hodnotila.

Na serveru Romea.cz vyšly kritické reakce, které se o Brnoxu vyjadřovaly jako o pouti „po Bizarlandu, [plné] hurónského chechotu“ (zde) a vyčítali ti nedůstojný přístup k tématu. Jak se stavíš k takové kritice?

Z mého pohledu je to typický příklad kritiky, kdy člověk lokalitu vůbec nezná, ale má přitom jasnou představu, jak to tam chodí, kdo tam bydlí a hlavně jak by se o tom mělo referovat, „aby to bylo správně“. Takový postoj má bohužel velké procento naší společnosti, napříč všemi věkovými kategoriemi a bez ohledu na vzdělání. Já jsem od začátku přiznávala, že nevím, jak to tam chodí, ani kdo tam vlastně bydlí, a dva roky jsem to denně zjišťovala. Je zajímavé, že ti stejní lidé, které jsem na začátku žádala o pomoc a prosila je o kontakty, přičemž se mi tehdy dostalo odpovědi, že vlastně to místo ani komunitu moc neznají, o něm najednou vědí úplně všechno. Hlavně to, že je úplně jiné, než jak jsem ho popsala.

K lidem v lokalitě jsem přistoupila stejně jako k lidem na jiných místech. Mezi nikým jsem nedělala rozdíly, což je základní princip mojí práce. Ale najednou nastal problém, protože se po mně de facto chtělo, abych vzala v potaz, kdo jsou Romové, a jak bych to měla dělat, aby to vyznělo tak nebo tak. Tímto způsobem nepracuju a daleko hodnotnější přístup je pro mě nepředpojatost, kterou bych nezaměňovala s neznalostí. Když jsem oslovovala svoje spolupracovníky, tak právě toto byl klíč k jejich výběru.

Nevím, co je víc důstojné, než k lidem přistoupit tímto způsobem. Ale samozřejmě se to nemusí všem líbit, protože výzkum sociálně vyloučených míst má dnes svůj vlastní diskurz a přesně stanovené parametry. Jsem ale přesvědčená, že když se jich přesně držíte a zároveň chcete ukázat jiný než akademický obraz reality, moc daleko nedojdete. Navíc je opravdu velký rozdíl sedět v nějaké kanceláři a živě si představovat, jak to vlastně na Cejlu chodí, ve srovnání s tím, když obejdete stovky lidí a rodin a denně s nimi trávíte čas na ulici. To je pak diametrálně jiný úhel pohledu. Paradoxně to může připadat bezcenné lidem, kteří jsou v problematice sice vzdělaní, ale znají ji především zprostředkovaně, bez hluboké osobní zkušenosti. Mně zase připadá bezcenné, když někdo něco urputně kritizuje, aniž by si to ověřil v realitě.

foto: Adam Holubovský

Mám tomu rozumět tak, že se i v takových případech, jako je vyloučená lokalita brněnský Bronx, pokoušíš o originální přínos Kateřiny Šedé, kdy se nechceš přizpůsobovat obecnému očekávání, ale chceš vytvořit vlastní svébytný obraz té skutečnosti, které jsi svědkem?

Já se v žádné věci nepřizpůsobuji obecnému očekávání, to bych pak mohla rovnou pracovat pro nějakou komerční televizi. Vždy se snažím přinést nový pohled na nějakou věc/situaci, jinak to pro mě nemá žádný smysl. Můj pedagog na AVU Vladimír Kokolia říkal, že se máme snažit dělat to, co za nás nikdo neudělá, a může to být cokoliv. Myslím, že je to přesné, a když jsem na rozcestí (což je dost často), tak si na to vždycky vzpomenu.

Určitě nebylo jednoduché srozumitelně uchopit tak komplexní realitu, s jakou se člověk může setkat v Bronxu. S ohledem na svou vlastní poměrně detailní zkušenost komunitního pracovníka mezi tamějšími Romy jsem přesvědčený, že se ti to opravdu povedlo. Přesto mě kromě řady pozitivních ohlasů překvapily i reakce, které kritizují to, jak konkrétně v knize využíváš humor a jakým způsobem jsi pracovala s uličním sběrem. 

Pro rozhodnutí pojmout průvodce tak, jak jsem ho udělala, byl zcela klíčový prvotní výzkum. Zatím jsem asi nikde nezmínila, že jeho součástí bylo i okolí lokality a obecné mínění o ní. Mám stovky nahrávek z půlroční přípravy, kdy jsem zjišťovala, co si lidé myslí třeba o Cejlu, proč tam nechodí nebo naopak chodí, co by chtěli změnit, co je příčinou jejich případné averze k místu a podobně. Takové mapování jsem ostatně dělala i v případě jiných projektů. Výzkum té „druhé strany“ byl pro mě klíčovým východiskem pro finálně zvolený přístup.

U Brnoxu řada lidí tvrdila, že tam není jediná normální věc, nedá se tam projít po ulici, slyší jen hloučky hlasitých Romů, nikdo tam nepracuje, všude je špína, drogy, sex. Chtěla jsem nějak neutralizovat tyto negativní obrazy. Z toho důvodu jsou pro knihu zásadní části s uličním sběrem a jejich forma. Představují spojnici mezi pocitem, který si o lokalitě mnoho lidí vytvořilo, a tím, k čemu je chci v průvodci dovést. Když tam vystoupíš z tramvaje a pustíš se do hovoru s někým na ulici, vždy nejprve narazíš na to, co je představené v „uličním sběru“ a teprve poté se dostáváš dál. Uliční sběr je důležitým prvkem zachycujícím autentickou atmosféru místa. Na základě zkušenosti z předběžného mapování jsem přesvědčená, že kdybych postavila obraz lokality pouze na reprezentacích typu Muzea romské kultury, řada lidí by to odmítla jako nereálný obraz lokality. Kdybych se snažila tu autentickou atmosféru nějak falšovat nebo bych tam uliční sběr nedala, ztratili by chuť jít dál a zajít třeba i do toho muzea.

Kniha má být obrazem reality a je v ní obsaženo mnoho vážných témat i neutrálních informací. Lokalita nepotřebuje lítost, potřebuje navazovat vztahy, které jsou normální. Tou klíčovou věcí, se kterou jsem se v lokalitě pořád setkávala, byl specifický humor. Lidé žertovali všude – na ulicích, v zastavárnách, o banálních tématech i o vážných, ve dne i v noci. Byla to pro mě tak výrazná věc, že jsem ji nemohla v žádném případě pominout a současně jsem si uvědomila, že většina toho, co o lokalitě čtu, tento podstatný prvek zcela opomíjí. To, co můžete najít v knize například v uličním sběru, jsou sice vyvolané situace, ale všechny vycházejí z dvouletého výzkumu a jsou vlastně dokumentací toho, co jsem tam denně zažívala i z opačné strany – kdy si ze mě neustále někdo dělal srandu, věci zlehčoval, ironizoval, parodoval atd. A ten někdo opravdu není jen zástupce romské komunity. Vždyť majitelé tamních zastaváren jsou převážně ne-Romové, a pokud je oslovíte s něčím jiným, než že chcete něco koupit, celý rozhovor se odehrává na vlně vtipu. Uliční sběr reflektuje dialogy s mnoha různými lidmi, rozhodně není zaměřený na konkrétní menšiny. Tento místní humor je pro mě zásadní věc vycházející z reality, nikoliv karikatura místa.

Fakt, že se lidé různým věcem společně zasmějí, pro mě představuje jednu z nejlepších věcí, které jsem tam našla, a současně je to klíč k tomu, jak můžeme fungovat vedle sebe s nadhledem. Společně se smát a někomu se vysmívat jsou diametrálně odlišné věci. Člověk se nesmí brát příliš vážně, myslím, že by právě tady neuškodilo brát věci s nadsázkou.

foto: Adam Holubovský, grafická úprava: Kateřina Šedá, Martina Kudlíková

Nyní, velmi krátce po prvním, vychází druhé, doplněné vydání Brnoxu. Znamená to, že je kniha už vyprodaná, nebo vznikla potřeba doplnit nějaké důležité chybějící věci?

První díl se rychle vyprodal, takže jsem musela udělat dotisk a pár věcí jsme tam při té příležitosti doplnili. Nový příspěvek v trase holocaustu vznikl ve spolupráci s romistkou Alenou Scheinostovou a Muzeem romské kultury, v gurmánské trase přibyl rozhovor s majitelem Jídelny U Vlka, který se odehrál po odvysílání pořadu Ano, šefe!, nebo rozhovor s majitelem potravin Nabim Abbasim.

Hodně věcí se do prvního dílu bohužel nevešlo. Ta kniha měla mít 300 stran, nakonec má skoro 600, už nebylo možné počet stran navýšit.

Vzhledem k tomu, co se nevešlo, rýsuje se ti případná koncepce druhého dílu, respektive pokračování celého projektu v lokalitě?

Ráda bych víc zpracovala třeba téma rodiny. „Normálních“ rodin žije v Brnoxu velká spousta. Navíc „normální“ život je moje celoživotní téma. Ale je to téma, které se těžko zpracovává na malé ploše. Bavilo by mě se více zaměřit na každodenní aktivity místních lidí. Jaké mají koníčky? Jaký je jejich denní režim? V tomhle případě bych ale knihu musela postavit jinak. Proto trochu z legrace a trochu i vážně přemýšlím nad druhým dílem. V současnosti se chci hlavně zaměřit na skutečnou proměnu veřejného prostoru v lokalitě. Připravuji koncepci projektu ve spolupráci s architekty. Nechtěla bych však zatím prozrazovat více detailů.

foto: Julie Klusáková

Kateřina Šedá (*1977) je česká výtvarnice, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. V letech 1999–2005 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Kokolii. Zaměřuje se na sociálně laděné experimenty, které mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování. Je autorkou řady veřejných realizací v České republice i v zahraničí. Vystavovala  například v SF MoMA v San Franciscu (2014), na Benátském bienále (2013), v Kunstmuzeum Luzern (2012), v Tate Modern v Londýně (2011), Mori Muzeu v Tokiu (2010), New Museum v New Yorku (2009), Manifestě 7 v Bolzanu (2008), 5. Berlínském bienále (2008), v Rennaisance Society v Chicagu (2008) nebo na Documentě 12 v Kasselu (2007). Vydala řadu knih a publikací, v nichž detailně mapuje jednotlivé projekty. Její práce obdržela řadu ocenění (Cena Jindřicha Chalupeckého, Essl Award, Nejkrásnější kniha roku 2012, Contemporary Art Society Award, Fluxus Award atd.)