Návrat do Brnoxu

Ještě jednou se v komentáři Miroslava Maixnera vracíme ke knize Brnox / Průvodce brněnským Bronxem Kateřiny Šedé. Autor v něm argumentuje svůj postoj k projektu, který se poměrně zřetelně propisoval i do jeho rozhovoru s umělkyní publikovaného v minulém týdnu. Ze zamýšlené "poznámky pod čarou" se nicméně stal dlouhý esej na témata s projektem spojená.

foto: Adam Holubovský

Návrat do Brnoxu

Ačkoli byl na Artalku před týdnem publikován můj rozhovor s Kateřinou Šedou o projektu Brnox, na který se mezitím objevila řada pozitivních reakcí, cítím potřebu se k němu ještě jednou vrátit. K formulaci následujícího textu mě přiměla kritická diskuze vycházející přímo či nepřímo z pozice sociálních věd, o jejichž rámec se opíraly některé odborněji pojaté recenze. Kdybych osobně neznal lokalitu a pozadí projektu, mohl bych snad v ledasčem s kritikami souhlasit. Vzhledem k tomu, jak významný dopad má konkrétně sociálně-antropologická teorie na současné umění, zaslouží si jejich argumentace hlubší rozbor. Jednotlivé recenze se totiž dotkly i podstatných otázek, kterým jsme se v rozhovoru s Kateřinou Šedou z mnoha důvodů nemohli více věnovat. Následující text by neměl být apologií díla Kateřiny Šedé, ale osobním zamyšlením nad souvztažností mezi uměním, sociálními vědami a „problematickou realitou“. Zároveň je jeho záměrem otevřít některé otázky k další diskuzi.

Kateřina Šedá pracovala v předchozích akcích s tématy, která jsou aktuální, ale přece jen nerezonují napříč českou společností tak jako cokoli spojeného s problematikou Romů. Ta, i přes uprchlickou krizi, stále vykazuje nebývalou schopnost budit silné emoce, což může jakémukoli umělci komplikovat vstup do dané tematiky. Jasně se to ukázalo již na reflexích v mainstreamových mediích, kdy některé rozhovory udělaly projektu vyloženě medvědí službu. Mohlo se tak zdát, že Kateřina Šedá chce v Brnoxu vynést autoritativní soud nad obecnou situací Romů, respektive hledá definitivní řešení problémů vyloučené lokality. Je nicméně zajímavé, že podobně bulvární přístup se objevil nejen v textech spíše reportážního charakteru, ale i v odbornějších recenzích. Za pozornost stojí především dvě reflexe, které jinak poměrně čtivým a kultivovaným jazykem prezentují většinu kritických připomínek zaznívajících i odjinud. Jedná se o článek Adély Gálové na portále Romea.cz a dále o recenzi Jana Váni na portále H7O (Host).

Umění nebo sociální aktivismus?

Než se však obrátím k rozboru námitek vznesených vůči projektu Brnox, rád bych se vypořádal s otázkou, zda jde o umění, nebo spíše o jakýsi hybridní sociálně angažovaný projekt Kateřiny Šedé. Jedná se o zcela zásadní problém, bez jehož vyřešení bychom se nedostali dál. Sama autorka se pravidelně ohrazuje vůči nařčením, že se při svých akcích alibisticky schovává za zástěrku umění. Otevřeně tak na sebe bere zodpovědnost za výsledky své práce i v rovině sociální. Zároveň přiznává, že nechce suplovat práci antropologů a sociologů. Ačkoli nám to trochu nejasnou pozicí příliš neulehčuje, jsem přesvědčený, že je nutné její akce vnímat především jako umění, a to umění se sociálním přesahem. Kdybychom rezignovali na uměleckou stránku projektů Kateřiny Šedé, ztratila by její práce jakýkoli smysl. Žijeme v době, kdy stále více  umělkyň a umělců  nachází svá tvůrčí východiska v sociální antropologii, postkoloniálním myšlení a z nich odvozené etiky.  Kateřina Šedá však mezi ně nepatří, což je pro její přístup zřejmou výhodou. Bez jasného ukotvení v teorii a metodologii sociálních věd, kterému se ve svých projektech ostentativně a z mnoha důvodů vyhýbá, bychom měli co do činění jen s těžko zařaditelnou a rozhodně i kontroverzní sociálně angažovanou činností. Kdyby byla skutečně jen alternativní antropoložkou, její balancování na hranici kulturních stereotypů by bylo po právu hodno ostré kritiky a její práce by těžko budila tolik ohlasů u renomovaných uměleckých institucí v zahraničí, které jsou však oproti těm našim mnohem citlivější na překračování hranic politické korektnosti. Skutečná síla akcí Kateřiny Šedé totiž nevyvěrá z kontextu sociální angažovanosti, ale ze skutečnosti, že se jedná především o umění. Sama se mnohdy pohybuje v teritoriálních vodách nárokovaných sociálními vědami, ale nespadá do jejich jurisdikce a právě proto má potenciál je obohacovat. Mimochodem v přípravné fázi projektu Kateřina se sociálními antropology skutečně spolupracovala a s jejich přístupem i postoji se seznámila. Spolupráce je tu nasnadě. Umění totiž dosáhne tam, kam antropologie jako věda dosáhnout nemůže a naopak. Tento fakt neposkytuje Kateřině Šedé alibi k naprosté umělecké svévoli, navíc se sama vůči takovému přístupu ostře vymezila, pouze definuje vztažnou soustavu, ve které se pohybuje.

foto: Martin Hlavica

Kritika ve formě bumerangu 

Když se teď vrátíme ke kritikám vzneseným vůči projektu Brnox, zjistíme, že přes svoji rozdílnost mají řadu společných rysů. V obou případech jsme podle mě i přes jejich nesporně chvályhodnou motivaci svědky „střelby do vlastní nohy“. V čem například spočívá jejich dle mého názoru bulvární přístup? Již použitím emocionálně sugestivních nadpisů, které ostatně plně korespondují s jejich další argumentací, jasně navádí k tomu, jak knihu a její zobrazení lokality interpretovat. Jan Váňa přitom Šedé paradoxně vyčítá již název knihy: „Přirovnání brněnské oblasti k takto vytvořené mediální zkratce v nás vzbuzuje určitá očekávání ještě předtím, než do ní vůbec vkročíme. Naše vnímání je a priori negativní a v důsledku tak vytváří jistý typ obecné, abstraktní zkušenosti, která zavrženíhodnou nálepku jen potvrzuje a podílí se tak na ghettoizaci oblasti.“

Osobně jsem název Bronx nikdy nevnímal negativně, ale budiž. Název Váňova článku „Kateřina Šedá a její varieté: jsou to lidi, nebo zvířata?“ se mi zdá daleko sugestivnějším v negativním slova smyslu než Brnox. To stejné ostatně platí o titulu „Brnox aneb průvodce po špinavých kuriozitách“ u Adély Gálové. Název knihy sice není to stejné jako název recenze, ale přesto si člověk nemůže být jistý, jak ho budou vnímat lidé, kterých se potažmo týká. Zatímco Bronxem nazývají místní obyvatelé běžně svoji lokalitu, nejsem si jistý, jaké pocity by v nich vzbudily názvy obou kritik. Nevím, jestli bylo cílem autorů to umělkyni „vrátit“, ale možná si neuvědomili, že ve snaze odhalit její nekorektnost mohou nechtěně zprostředkovaně ponížit obyvatele vyloučené lokality. Zdá se, že ani na chvíli nezapochybovali, že je obraz místa vykreslený Kateřinou Šedou falešným. Ale co když není a co když ho ani ti, kterých se týká, nevnímají jako „špinavé kuriozity“, nýbrž jako svoji každodennost, jejíž jsou součástí? Jan Váňa je přitom velice konkrétní, když píše, že „[p]ři první populárně naučné jízdě se dozvíme, že místní obyvatelé jsou pověrčiví zaostalí hlupáci, kteří věří v kdeco od duchů a čarodějnic až po UFO.“

Tady nastává problém. Autor totiž svůj soud opírá o autentické záznamy skutečnosti, na kterých z velké části kniha stojí. Z vlastního výzkumu přitom vím, že řada Romů v lokalitě skutečně věří v duchy nebo čarodějnice a netuším, proč bych měl kohokoli z takového důvodu považovat za zaostalého hlupáka. Podobným věcem ostatně věří kdejaký příslušník majority, a kdybych ho proto považoval za méněcenného, dal bych mu jen do rukou morální právo si na moji intelektuální aroganci posvítit volebním hlasem některému z antielitářských politiků. Naopak jsem vděčný za odhalení místní poetiky. Raději se vydám vstříc duchařskému kouzlu Cejlu než chladné racionalitě chodeb na Fakultě sociálních studií. Váňa se tak dostává do ostré kontradikce s vlastní kritikou Kateřiny Šedé, která, ač by se s ní dalo v ledasčem polemizovat, nikoho nenazývá zaostalým hlupákem.

foto: Adam Holubovský

Na rozdíl od Váni u Adély Gálové množství konkrétních příkladů odhalujících problematický vztah k „člověku blízkým tvorům“ chybí, ale jinak zastává podobné stanovisko: „Namísto výletu po lidech blízkých, známých a příbuzných však absolvujeme pouť po Bizarlandu, plnou hurónského chechotu, „crazy“ atrakcí a nejrůznějších „realizovaných performance“ s patřičně pikantními výstupy.“

Každý má právo na svůj názor, ale pokud Kateřina Šedá ve svých projektech balancuje na hraně stereotypů, tak se to spolu s ní zřejmě nechtěně podařilo i autorům kritických textů. Nevztahují se totiž jen k hodnocení něčího autorského díla, spolu s ním vynáší soud také nad lidmi zapojenými do projektu, lidmi jako integrální součástí portrétu lokality vytvořeného Kateřinou Šedou, jakkoli se nám tento portrét nemusí líbit.

Obhajoba nekorektního přístupu

Když ponechám stranou úvahu nad smyslem uměleckého konceptu, který by byl „výletem po lidech blízkých, známých a příbuzných“, dostávám se ke kritizovanému použití svébytného humoru prostupujícího celou publikací, kdy nejvýrazněji působí skrze uliční sběr Kateřiny Šedé. Naprostá většina kritických hlasů se zaměřuje především na tyto pasáže představující autentické záznamy hovorů sebraných na ulicích, v průvodci pravidelně řazených bez jakýchkoli vysvětlujících komentářů.  Výsledkem jsou úderné, emocionální, nekorektní a vtipné vstupy do jednotlivých tras (témat) konstruující dojem syrové autentičnosti.  Svébytný humor vychází přímo od místních lidí, a proto představuje významný prvek, bez kterého by nebyl obraz lokality úplný. Kdyby se jednalo o odbornou sociologickou práci, nebylo by možné s něčím takovým pracovat. Ale Brnox jakožto site specific umělecký projekt má v tomto případě možnost, a skoro bych řekl i povinnost, neuhýbat před kontroverzní nekorektností a zachycovat poezii vztahů v realitě takovou, jaká skutečně je.

Je jasné, že v případě sociálních věd by byla práce s nekorektním humorem více než hrou s ohněm. A i v umění by bylo velkou chybou ho využívat k ponižování druhých a ventilování vlastního rasismu. Je to do značné míry otázka citu, jak ukazuje odborník na slovo vzatý, John Cleese, nebo Slavoj Žižek. Ten na několika konkrétních příkladech demonstruje vyloženou užitečnost nekorektního humoru při překonávání třídních, rasových či etnických rozdílů. Vyzdvihuje jeho potenciál uvolňovat napětí a sbližovat lidi. Podobně argumentovala Kateřina Šedá v obhajobě humoru u uličního sběru. Oba, jak Žižek za pomoci jasných argumentů, tak Šedá spíše intuitivně, ukazují, že boj proti nekorektnímu humoru je ve skutečnosti skrytým potvrzením stereotypů, kterých se bojíme. Vše má samozřejmě svoje hranice. Nechci tu s vaničkou vylévat i dítě, protože právě míra využití autentických „terénních citací“, jakožto i novinových výňatků a titulků bez vysvětlujícího komentáře, může působit jako zbytečné zesílení negativního obrazu lokality, a polemika ohledně jejich koncentrace je zcela na místě. Nicméně kritika vlastního principu využití nekorektního humoru zde ztrácí půdu pod nohama.

Z uvedených příkladů se zdá, že většina výtek vůči Brnoxu nerozebírá to, o čem kniha je a co přináší nového, ale zaměřuje se a priori na způsob zachycení reálií, které samy o sobě v celém díle fungují jako jakési koření a chuťové pojítko držící pohromadě množství témat hodných samostatného výzkumu. Jsme tu svědky něčeho, čemu říkám syndrom Larse von Triera. Konkrétně jeho film Antikrist byl v Cannes vybučen a vypískán za údajné negativní zobrazení ženy. Dokonce renomovaní kritici v Guardianu psali o misogynní fantasmagorii pološíleného umělce. Řada diváků se nechala unést emocionálně velmi silnými scénami záměrně vystavěnými jako šokující obrazy a nebyla pak schopná zřetelně vnímat hloubku filmu, jeho promyšlenost a ve skutečnosti zcela opačný postoj k ženám, než se mohlo zdát.

foto: Adam Holubovský

Past pocitu, že něco známe 

Případ Brnoxu není samozřejmě stejný, už tím, že autorka nezdůrazňuje uměleckou licenci. Navíc je stále otázkou, jestli v kontextu toho, co jsem nazval kořením, nedošlo k přepepření. Přesto by byla škoda, kdyby syndrom Larse von Triera zasáhl především liberálně intelektuální část publika, která je motivovaná snahou o humánní postoj a bojem proti negativním předsudkům majoritní společnosti. Dostávám se tak konečně k pasti, kterou pro řadu z nás představuje naše vzdělání v určité oblasti, kdy je velmi těžké vystoupit z určitého diskurzu a podívat se na něj z venku. Naše zabydlení v různých narativech vycházejících z postkoloniální teorie sociálních věd nás může vést k pocitu, že přece dobře známe svět kolem nás a víme, jak jej správně nahlížet.

K tomu bych si dovolil další asi podivný příměr. V úvodu k Nunamiut Ethnoarchaeology se v roce 1978 archeolog Lewis Binford zamýšlel nad dopady našeho postoje ke světu ve vztahu k pokroku ve vědeckém bádání. Binford charakterizoval typický přístup svých kolegů jako hledání odpovědi na otázku „Proč je svět takový, jaký je?“, oproti tomu svoji poněkud jinou metodu přirovnal k hledání odpovědi na otázku „Jaký je vlastně svět?“, neboli „Je skutečně takový, jaký si myslíme, že je?“ První případ počítá s tím, že rozumíme světu a snažíme se pracovat s tím, co o něm víme. Neboli víme, že Romové tvoří diskriminovanou minoritu, jejich situace je známá a naším úkolem je ji vysvětlit a na základě toho pak vyřešit. Naopak Binfordova otázka charakterizuje přístup zpochybňující podstatu našeho vědění, vede nás ke snaze zapomenout na to, co víme, a podívat se na svět trochu jinýma očima. S tímto obratem způsobil revoluci v archeologii a razantně zvýšil naši schopnost poznání života dávných lidí. Nicméně není první ani jediný, kdo považoval toto nahlížení reality za zásadní (nabízí se Noam Chomsky), a ostatně už Kristus tvrdil, že pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do království božího. Proto si na Brnoxu cením přiznání Kateřiny Šedé, že o lokalitě vlastně nic nevěděla a jejím počáteční postoj byl analogický Binfordově tázání „Jaká ta lokalita vlastně je? Je skutečně taková, jak si myslíme, že je?“

Adéla Gálová hned v úvodu svého textu přiznává zklamání nad výslednou podobou Brnoxu a určitě není jediná, kdo očekával, že kniha bude zohledňovat výsledky práce romistů a romologů a bude se držet diskurzu odvozeného ze sociálních věd tak, jak to doporučuje ke konci svého textu Jan Váňa.

Respektive Adéla Gálová se nikde ve svém textu nedovolává sociálních věd, ale její morální východiska jsou jejich étosu blízká a cítím, že se s nimi ztotožňuje (ostatně já sám také). Mnoho umělců dnes úspěšně vychází z antropologických teorií a etnografické metodologie, ale rozhodně to není nutnost a jak jsme si ukázali, není to případ Kateřiny Šedé. Odkazy na díla Theastera Gatese a Mierle Laderman Ukeles, které doporučuje Jan Váňa coby příklady dobré praxe, tu nejsou zcela namístě. S Theasterem Gatesem se Kateřina osobně zná. Jeho finančně náročné koupě a opravy starých domů v Chicagu, které následně proměňuje na knihovny nebo rezidenční centra pro umělce, mají dost nejisté ohlasy v místní sociálně vyloučené komunitě. Naopak akce Mierle Ukeles byly zas performancemi, které dnes působí jako dílčí část vytržená z některého z projektů Kateřiny Šedé. Tvorba zmíněných umělců  postrádá prvek intervencí do komunity a snahu o její třeba i dočasnou proměnu za pomoci rituálů, her a kolektivních činností, které jsou jinak pro tvorbu Kateřiny Šedé typické. Jejich dopad v měřítku otázky „Jaký svět skutečně je?“ je také dost problematický.

foto: Martin Hlavica

I přes to, že jsem na začátku argumentoval tím, že Kateřina Šedá není antropoložkou, což jen potvrzuje zmíněné rozčarování, mám za to, že se v jedné zásadní věci jako antropolog zachovala. Jeden z nejrespektovanějších na tomto poli, Tim Ingold, v knize zaměřené na spolupráci umění, antropologie, archeologie a architektury vyzdvihuje na sociální antropologii striktní provázanost s terénním výzkumem. Přičemž nemyslí pozorování a interpretaci zaznamenaných faktů. Volá po samotném bytí se zkoumanými lidmi, naslouchání jim a učení se od nich. Snahou antropologů by mělo být zprostředkování vidění očima zkoumané komunity. V duchu jeho slov mohu konstatovat, že jen málokterý antropolog strávil tolik času v ulicích brněnského Bronxu jako Kateřina Šedá se svým týmem a málokterá odborná publikace jeví takovou snahu ukázat autentický prožitek z lokality jako průvodce Brnox. Pro antropologii je však klíčová nejen práce v terénu, ale především schopnost zprostředkovat její výsledky (knowledge) dál. Otázkou zůstává, jestli v tomto případě in situ přenesené prvky „terénu“ fungují v dané koncentraci a bez jakýchkoli komentářů tak, jak si autoři přáli.

Obraz, který vzbuzuje rozpaky

Z kritických ohlasů na Brnox jasně vyplývá, jak silně kniha pracuje s emocemi a jak moc se obraz malovaný Šedou míjí se zaběhnutým diskurzivním vkusem. Je to poněkud analogická situace ke kontroverznímu portrétu královny Alžběty II. od Luciana Freuda. Jako „silné kafe“ jej odmítli i někteří kritici argumentujíc tím, že v podobném případě by měl umělec cítit zodpovědnost k danému úkolu a v osobě královny nezesměšňovat monarchii. Freud však pouze ignoroval fakt, že má co do činění s královnou, a namaloval pronikavě silný, osobitý portrét člověka tak, jak ho viděl. Mnozí v tomto portrétu nicméně vidí jen zlou karikaturu.

Oproti tomu bych jako konkrétní příklad opačné praxe uvedl vlastní zkušenost z brněnského Bronxu, kdy se při besedě k projektu Paměti romských žen, pamětnice s vervou rozhovořila o vzpomínkách z dětství, které nezapadaly do ideálního obrazu o Romech, a hosté z fakulty sociálních studií se ji snažili jemně zastavit, respektive přesměrovat hovor jinam. Beseda se nahrávala a bylo třeba udělat korekci, aby výsledek nevyzněl vůči Romům negativně. Jsem si jistý, že toto není problém Romů, ale nás, kterým se prostě některé věci „nehodí do krámu“, což už zevrubně popsali ve svých pracích plzeňští antropologové Tomáš Hirt a Marek Jakoubek.

Jasně se tu rýsuje bolestná ambivalence, kterou musí řešit lidé označovaní za tzv. romskou elitu. Do majoritní společnosti integrovaní příslušníci středních vrstev hlásící se k romské identitě musejí neustále bojovat proti stereotypní představě Romů jako špinavých obyvatel ghett odmítajících vzdělání, bránících se integraci a žijících ze sociálních dávek. Majoritou vytvořený obraz úspěšného „slušného“ občana je logicky nutí k obracení negativních stereotypů naruby, ve snaze naplnit ideální představu vzešlou z imaginace „Čechů“. Navíc tzv. Romové rozhodně nejsou homogenní etno-kulturní skupinou: třeba i v jediném „pavlačáku“ najdeme rozdíly podobné těm mezi různými národy. Obecná paušalizace je problém, a její oběti, pokud chtějí uspět mezi „slušnými Čechy“, si nesou neustálé stigma, proti čemuž je třeba bojovat. Ale ne za cenu falšování reality a přemalováváním nepěkných obrazů. To, jak ukazoval Žižek, vede jen k posílení negativních stereotypů.

Ačkoli Kateřina Šedá a kolektiv jejích spolupracovníků prováděli selekci sesbíraného materiálu, nevyhnuli se obviněním z rasismu a senzacechtivosti. Osobně jsem v lokalitě narazil na mnohem větší bizarnosti a problémy, než které jsou prezentovány v průvodci, a přitom jsem nepocítil nutkání vnímat místní lidi jako divochy. Z rozhovoru s Kateřinou Šedou vím, že řadu vlastních negativních zkušeností s lokalitou do publikace záměrně nezařadila. Nevidím důvod, proč by to neudělala, kdyby byla vedená touhou po senzacechtivém odhalení etnického cirkusu.

foto: Martin Hlavica

Umění jako potřebná kontroverze

Každopádně kontroverzním na celé práci může být i narativní „odpich“ směrovaný na „normálního“ člověka, měšťáka, vesničana stojícího na opačné straně spektra než distingovaně argumentující liberální intelektuál. Projektů zaměřených na intelektuály je na výtvarné scéně dost. Cením si toho, že Brnox jde jiným směrem. Romské téma je v českém prostředí většinově vnímáno v kontextu definovaném Nassimem Talebem jako „globální vzpoura proti falešným expertům“. Už v tom, že si autoři publikace na experty nehrají, je její přínos. Navíc jedině v podobě uměleckého projektu může téma zarezonovat v místech, kde je akademiky běžně pohrdáno, a nalomit aspoň některé negativní stereotypy. Znovu nechávám na každého posouzení, do jaké míry se to Brnoxu podařilo.

Nakonec se dostávám k poslední otázce, která mnohokrát mezi kritiky zazněla. Přináší Brnox skutečně něco nového do problematiky romských vyloučených lokalit? Má smysl se na něj dívat jinak než jako na potvrzení stereotypů, které dobře známe? Osobně jsem přesvědčený, že ano. V kontextu uměleckého projektu představuje specifickou lokalitu jako ekosystém vzájemných vztahů. Přes řadu podobností s jinými městskými sociálně vyloučenými oblastmi je brněnský Bronx nebývale komplexním unikátem, částečně díky své historii a poloze, ale i dnešní etnické, kulturní a sociální diverzitě. Představa ekosystému je v knize budovaná systémem tras reprezentujících různá témata, z nichž některá rozhodně nejsou v kontextu podobných míst samozřejmá (fauna a flóra, vesnice ve městě, naprosto originálně pojaté gurmánské a obchodní trasy a další). Osobně si nejvíc cením citu pro osobní mikropříběhy a množství detailů, které jsem zatím jinde nenašel. Někdo by mohl namítnout, že se jedná o nedůležité drobnosti, které odvracejí pozornost od institucí typu Muzea romské kultury nebo divadla Radost, jež se v místě také nacházejí. Jenže miliony drobností, kterých si Kateřina Šedá v ulicích Bronxu všímá, jsou právě tím, co tvoří denní zkušenost jejich obyvatel a zároveň utváří nekompromisní poezii, kterou si někteří z nás užívají, zatímco pro druhé je důvodem se těmto místům vyhnout.

V jednom musím dát nakonec za pravdu Adéle Gálové. Ačkoli je snahou Kateřiny Šedé lokalitu odmytizovat, díky insitnímu poetickému přístupu k realitě ve skutečnosti s řadou mýtů jakožto se stavebními prvky pracuje, pohrává si s nimi a dokonce nové mýty tvoří. Spíše než že Brnox lokalitu v očích většiny normalizuje, bych řekl, že ji polidšťuje, a to je důležité. Ostatně z průvodce vyplývá a moje zkušenost to potvrzuje, že sami její obyvatelé ji za zcela „normální“ nepovažují. Hned za hranicí Bronxu, na Malinovského náměstí začíná naprosto jiný svět a přišlo by mi velmi falešné pomocí jakéhokoli projektu dokazovat, že Kounicova a Cejl jsou vlastně úplně stejně „normální“ ulice. Možný problém nevidím v tom, že Kateřina Šedá ukazuje bizarnost místa, která má reálný základ, ale v tom, že u těchto „bizarních reálií“ chybí jakýkoli komentář. Projevuje se tak sice jejich síla konstruovat umělecký obraz reality, ale pro čtenáře, kterým chybí kontext ať už v podobě osobní zkušenosti, nebo relevantních informací o Romech či kultuře chudoby, se mohou stát zavádějící cestou. Kniha jako celek rozhodně neposiluje negativní stereotypy a mnohdy s nimi naopak otevřeně bojuje, na některých místech však může v ledaskom vzbudit rozporuplné pocity.

Určitá míra ambivalence je ale vždy součástí našich každodenních životů a jako taková nutně patří k současnému umění, ovšem pokud po něm nechceme, aby jen neproblematicky ilustrovalo naše dobré záměry. Už jen v tom, že Brnox vzbuzuje silné reakce a otevírá prostor pro tolik potřebnou diskuzi, vidím jeden jeho z velkých přínosů.

foto: Martin Hlavica

Kateřina Šedá – Aleš Palán – Lucie Faulerová (eds.), Brnox / Průvodce brněnským Bronxem, akce Kateřiny Šedé, Brno 2016.

Na serveru Romea.cz byl 28. 3. 2017 publikován text Matouše Jelínka, který mimo jiné reaguje i na tento komentář.