Když osobní přestává být politickým

Představme si den, kdy cestou do práce posloucháme podcast o autofikčním debutu feministické autorky, který trvá něco málo přes hodinu, a asi v jeho polovině, kdy už nás to stejně přestává bavit, přesouvají se debatující (muž a žena) ke svým zkušenostem. Ne však s knihou, ale s životem vlastním. Představme si polední pauzu strávenou doomscrollem na sociální síti, kde jsou oba diskutující (žena víc než muž) napadáni z hlediska svého vzdělání, minulosti, odbornosti, genderu, výšky a preferencí dopravních prostředků. Představme si večer strávený nad třetím dílem třetí řady seriálu, který nás před lety zaujal, a jak u něj usínáme s libým pocitem, že i potřetí je to téměř stejné a my měli pravdu, když jsme tehdy svým přátelům tvrdili, že to bude hit. Představme si sen, v němž se nám zdá, že jsme úspěšnou podcasterkou a na Herohero vyděláváme víc než Čestmír. Probuďme se do světa, kde už je (na) všechno pozdě, všechno je součástí flow, nikdo nevyžaduje patřičný odstup a celé je to tak nějak bezprostřední. Takto nějak by mohla vypadat naše současnost podle americké teoretičky Anny Kornbluh v její knize Immediacy, Or, The Style of Too Late Capitalism (Verso, 2023). Příklad jsem si vymyslel, abych alespoň nějak přispěl k tématu z vlastní, vnitřní, žité, bezprostřední, chvilkové a generické „perspektivy“.

Pokusme se zapnout zbytky kritického myšlení a dostat se tomu všemu na kloub. Přiznejme si však, že to nebude vyprávění (ano, příběh!) lehké a bude vyžadovat nejen patřičné vzdělání, ale i sebezapření způsobené možným rozpadem našeho těžce statusově nabytého kulturního kapitálu. Autorka nás totiž nešetří. Hned v úvodu se například dočteme, že umělkyně Marina Abramovič svou performativní akcí The Artist is Present využila komodifikace afektu a její charismatická přítomnost se stala bezprostřední podívanou. Pro autorku je Abramovič na úrovni umění, jakým jsou imerzivní zážitkové výstavy např. ožívajících obrazů Van Gogha (v našem lokálním případě asi něco jako atrakce iMucha). Klíčem k onomu polámanému kloubu je bezprostřednost, tedy český ekvivalent immediacy, která dala kritické knize název.

Bezprostřednost, která se dobrovolně zbavila svého zprostředkovatele (tedy média) a nahradila jej „autenticitou“, osobním prožitkem, nekonečnými proudy (stream) a toky (flow). Memoáry jsou autofikcemi, teorie autoteoriemi, filmová dramata generickými dramedy streamy a odstup od subjektu je měřen délkou ruky Kim Kardashian od mobilu. Její obrázková kniha Selfies je pak pro Kornbluh symbolem posledních desetiletí. Kdo by měl nyní pocit, že jeho progresivní směřování je vysmíváno ze stran konzervativní obhájkyně starých dobrých časů, kdy literatuře vévodil román, kinematografii bílí muži se svými širokoúhlými dramaty o bílých mužích, vrcholem avantgardy byl Duchamp a teorie skončila Foucaultem, ten by byl pro ni jen do sebe zahleděným narcisem/narciskou. Anna Kornbluh jde dál, je natolik progresivní, že ještě stále věří v lepší zítřky. I když také ví, že na všechno je pozdě. Termín too late capitalism, kromě přiznané návaznosti na Jamesonovu definici postmodernismu, pro ni mimo jiné vyjadřuje stádium, kdy je už přece jen pozdě, protože nejenže spěcháme my, ale spěchá i naše planeta, aby to s námi už ukončila. Podle autorky by pomohlo např. i to málo, kdybychom „já“ nahradili „my“.

Still z filmu Josh + Benny Safdie: Uncut Gems, 2019, min: 1:50.

Není to však až tak prosté, autorka je dlouholetá akademička, a ne sezónní influencerka. Úvodní kapitola objasňuje samotnou bezprostřednost, kde je rovnice Abramovič = zážitkové imerzivní výstavy obohacena o dobový fenomén NFT a přetrvávající komodifikaci dobrého bytí (ranní jóga), aby vyústila v definici nonmediality, jako ztráty nutného zprostředkovatele, který dával výpovědi potřebný rámec (obecně sdílený význam nebo styl) a byl nahrazen okamžitostí upozaďující reprezentaci na úkor performativity. Kapitola Oběh (Circulation) potom dává tvorbu díla do souvislosti s výrobou a distribucí výrobků (pohyb estetických a kulturních produktů v současném kapitalismu). Hodnota se pak nevytváří v díle samotném, ale jeho schopnosti „otáčet se“. Současná estetika je definována touto logikou neustálé cirkulace, což podkopává tradiční pojetí umění jako něčeho fixovaného, stabilního a hlubokého. Dílo už není jedinečným objektem, ale součástí nekonečného katalogu (např. Netflix). Do hry se dostávají kromě obvyklých podezřelých, tedy sociálních sítí, posouvajících na výrobním pásu kromě produktů též emoce a ideologie (kulturní války), též další mechanismy permanence a kontroly (prekarizace práce).

Kapitola Imaginárno (Imaginary) si volá na pomoc Lacanovu psychoanalýzu, aby mohla „pomoci zkoumat způsoby, jakými cirkulace působí na psychiku: přílišný důraz na okamžitou plynulou výměnu, nadbytek obrazů, přetížení přítomností a přeceňování identity mohou všechny bránit či předčasně uzavírat fungování symbolického. Reprezentace ochabuje a nahrazuje ji neintegrovatelné reálné. Ponoření do imaginárního vyvolává nejrůznější formy psychického nesouladu – od fantazií o vlastním sebeovládání a přeludech celistvosti přes odmítání druhého a šíření dualit až po paranoidní záchvěvy a polarizované výkyvy. Každá z těchto poruch živě charakterizuje současnou mediální kulturu a současnou algoritmickou logiku“. Dostáváme se tak k nucené demonstrativní performativitě („avatar fetishism“) nevyspělého „Já“.

Nejdůležitější části knihy jsou důkladnými a kritickými analýzami současné beletrie (Writing), pohyblivého obrazu (Video) a teorie (Antitheory). První z nich rozebírá především formální a stylové aspekty autofikce, kde vládne Já jako hnací motor kolážových útržků na úkor obecně sdílených metafor a kritických zobecnění. Jako by ani nebyl žádný prostor pro inovace. V Antitheory nás nepřekvapí kritika sezónních niche proudů typu objektově orientované ontologie, zato dloubání kudlou v zádech můžeme pocítit při účtování s teorií sítí aktérů Bruna Latoura. To skutečně zabolí.

Still z filmu Josh + Benny Safdie: Uncut Gems, 2019, min: 2:20.

Kapitola Video začíná analýzou úvodní sekvence filmu Drahokam (Uncut Gems, 2019), na níž Kornbluh zavádí pojem „kolonoskopické kinematografie“, aby dál mohla použít zastřešující pojem „shitstreamu“. Ten vnímá jako dominantní především u filmů a seriálů produkovaných či jen indexovaných v databázích platforem typu Netflix. Přesto však zde nachází i drahokamy jiného typu, např. seriál Boj o moc (Succession, 2018), který je pro ni nejen stylově inovativní, ale současně kritické myšlení podporující. Interdisciplinární charakter knihy jako celku zde nabývá své esence, autorka konkrétní díla rozebírá nejen z hlediska znalosti výrazových prostředků, ale i studia platforem, diváckých návyků, teorie afektu nebo obecné psychologie. Její kritika je pak vedena skrze pojmy imanence (zvnitřnění vlastního), opakování ve smyčce (na úkor inovace), žánrová tekutost (nejasnost stylu, resp. rámce, resp. perspektivy) a pulzování (v originále surging, přehlcení k nesrozumitelnosti a diváckému přetížení).

Kniha Immediacy, Or, The Style of Too Late Capitalism není lehkým čtením. Výsostně akademický styl je nabouráván nejednoznačnostmi (čtenáři a čtenářce dost dlouho trvá vůbec pochopit, co všechno autorka označuje za bezprostřední jako jí navržený nový termín) a exkurzemi do řady vědních oborů. Závěr je však jasný, řešení existují. Ponechám však na aktivitě publika, aby si je zjistilo četbou samo. Jak zdůrazňuje Anna Kornbluh, umění spočívá v tajemství. Teaser: Nahraďme Já zájmenem my.

Immediacy lze považovat za sequel k Jamesonovu Postmodernismu neboli kulturní logice pozdního kapitalismu (1991, česky 2016), je precizní snahou najít nové cesty na kognitivních mapách a ukáže jen čas, zda se stane stejně kanonizovanou. Poslední rok rezonuje napříč uměleckým světem, ale víme sami, jak ten umí rychle zapomínat pod přetlakem sezónních nálad a kulturních válek.

Anna Kornbluh: Immediacy, Or, The Style of Too Late Capitalism, Brooklyn – London: Verso Books 2024.