Umění s cenovkou

O tom, že umění je „služkou mocných“ psal ve svých sonetech v 17. století již William Shakespeare v Sonetu č.66. Přestože se dobové mocenské struktury od těch dnešních výrazně liší, princip propojení umění a vlivu se zdá být nadčasový. „Drogy, prostituce, zbraně a umění patří k těm nejvíce výnosným,“ hlásá o několik století později dokumentární snímek Jana Strejcovského Má to cenu!?, který se zaměřuje právě na tok financí napříč uměleckým trhem. Film premiéroval loni v rámci dokumentárního festivalu v Jihlavě a nyní ho lze přehrát online.

Snímek s podtitulem „aukční komedie“ sleduje několik hráčů a jednu hráčku českého uměleckého trhu a prostřednictvím jejich podnikatelské a tvůrčí činnosti zkoumá jeho úzký výsek. Za protagonisty si Strejcovský zvolil galeristu Zdeňka Sklenáře, sběratelku Olgu Trčkovou, podnikatele a sběratele Roberta Runtáka, galeristu Reného Rohana a umělce Dante Daniela Hartla, Jiřího Davida a Štěpána Soukupa alias Epose 257.

Snímek Má to cenu!? pochází z dílny společnosti GPO Platform, která má na kontě kromě zásadního dokumentu Dům bez východu režiséra Tomáše Hlaváčka také další počin zaměřený na sféru umění – observační dokument Zkouška umění. Film Adély Komrzý a Tomáše Bojara se zaměřil na talentové zkoušky na pražské Akademii výtvarných umění a skrze pohledy do tří tvůrčích ateliérů otevíral otázky věnované nastupující generaci mladých umělců, roli umělce jako individua i jeho odpovědnosti. Dokumentární zachycení takto křehké zkušenosti vyústilo v zábavné dílo ověnčené problematickými pasážemi. Ač s největší pravděpodobností nešlo o záměr dokumentaristů, Zkouška umění své protagonisty (studentstvo i vyučující) ukazuje spíše jako soubor výstředních postaviček přesvědčených o vlastní důležitosti, jimž AVU vytváří hermetické prostředí, ve kterém mohou rozvíjet svou tvorbu, aniž by přišli do kontaktu s vnějším světem. Raději, než aby snímek pátral po odpovědi na ústřední otázku „Jak lze měřit výtvarné nadání?“, se jeho ambice omezila na podstatně jednodušší touhu diváka především pobavit.

Archetypální umělci

Jan Strejcovský si v tomto ohledu vybírá rovnocennější objekty zájmu. Tentokrát se nezaměřuje se na nervózní studentstvo, ale na zavedená jména uměleckého průmyslu a nepředstírá snahu o „objektivní“ dokument (existuje-li vůbec něco takového). Částečně tak zbavuje Má to cenu!? obvinění z vědomého zesměšňování uměleckého světa, jak tomu bylo v již zmíněné Zkoušce umění. Strejcovského film skutečně nepůsobí jako vědomá snaha o výsměch, spíše jde o amatérskou fascinaci. Tvůrci jako by pro samou radost z infiltrace prostředí umění a přítomnosti vysokých finančních částek zapomněli na skutečně kritickou linku, kterou si satira žádá. Krotká kritika tak stojí především na prvoplánovém zdůraznění několika bizárů“, málokdy se ale dotýká skutečně hlubší problematiky.

„Film Má to cenu !? je medvědí službou umění a Jan Strejcovský to dělá po Komrzé a Bojarově Zkoušce umění už podruhé v řadě (a podle vlastních vyjádření chystá ještě třetí snímek na podobné téma). České umění tak získává svůj vlastní žánr, svoje vlastní Pelíšky, které pobaví publikum tím, „jak to současné umění je opravdu ‚crazina‘ a umělci jsou opravdu na ‚palici‘,“ píše Tereza Stejskalová v recenzi pro Alarm. Její obava je v kontextu prakticky neexistujícího obrazu české výtvarné scény v současné kinematografii a dřívější percepce Zkoušky umění do jisté míry logická. A to zejména proto, že ačkoliv tvůrci Má to cenu?! v debatách opakovaně akcentují, že snímek neodráží realitu, marketing filmu ani jeho výsledná podoba už tuto skutečnost tak jednoznačně nekomunikuje, když tvrdí, že film „odkrývá zákulisí trhu s uměním skrze jedno nevšední umělecké dílo“.

Exaltovanému tónu vyprávění odpovídá i výběr hrdinů filmu. Dramaturg dokumentu Jan Gogola ml. nadoprovodné debatě k filmu popsal, že každý z nich zastupuje jistý umělecký archetyp. Epos 257 podle něj zastupuje typ „guerillového levicové umělce“, Dante Daniel Hartl má příběhu sloužit jako mladý tvůrce, který pracuje s vlastní zkušeností a do uměleckého provozu teprve přichází. Jiří David pak trojici završuje jako „umělecká autorita a výtvarník staršího věku“.

Zaostření na konkrétní hráče trhu s uměním však působí nečekaně nahodile. Představení podnikatele, sběratele umění a majitele galerie Telegraph Roberta Runtáka, například proběhne ve filmu následně. Umělec Epos 257 se zastavuje u svého přítele „Kočičáka“, který přebývá v improvizovaném přístřešku v lese. Na odchodu prochází kolem vlakové tratě a říká: „Spousta lidí, kteří jsou na ulici, jsou v exekucích. A pak jsou tady lidi, kteří na tom špinavým businessu zbohatli. Exemplárním příkladem je Robert Runták, který si myslí, že za špinavý prachy nakoupí obrazy, postaví galerii a tím to společnosti vynahradí.“ Proč je ale konkrétní demonstrací artwashingových praktik právě Runták, a že právě on dlouho působil jako ředitel a manažer přerovského exekutorského úřadu, se už nedozvíme. Stejně tak netušíme, jak výraznou roli v příběhu Eposova přítele žijícího bez domova, skutečně hrají exekuce. Vyloženě podivnou roli pak v dokumentu zastává také publicista Jan Vitvar, který na plátno přijíždí na kole a Dante Daniel Hartl s ním konzultuje svoje “kontroverzní” umělecké dílo. Snímek k jeho postavě přistupuje prakticky jako k jedinému novináři, který určuje tematickou agendu české umělecké publicistiky. O důvodu jeho zařazení se můžeme opět jen dohadovat, nápovědou může být snad jen skutečnost, že režisér označil jeho publikaci Umění, kterému nikdo nerozumí jako jednu z tvůrčích inspirací.

Podobně arbitrárně pak působí i další momenty ve snímku a ač se výběr postav podle tvůrců řídí vědomým záměrem, jednotlivé archetypy nejsou natolik jasně rozeznatelné, aby dohromady vytvářely smysluplný celek. Důvod této roztříštěnosti, stejně jako skutečnosti, že se ve snímku objevuje pouze jedna žena – galeristka Olga Trčková –, by bylo dobré jasněji pojmenovat, jinak působí jako odfláknutost. Režisér v debatách tvrdí, že během příprav prý jednal s větším množstvím osob, které se prý nakonec do natáčení nezapojily. Snaha o vyváženější obsazení nicméně výsledek, ve kterém je trh s uměním téměř výhradně mužským prostorem, skutečně neomlouvá.

Aukční manipulace

Filmaři otevřeně přiznávají, že jejich snímek není objektivním popisem trhu, nelze je tedy vinit z toho, že nepokrývají celé umělecké spektrum. Ve zdůraznění svého morálního postoje se film místy uchyluje ke zbytečně zjednodušujícím a poněkud doslovným zkratkám. Například v momentě, kdy se v souvislosti s Runtákem hovoří o exekucích, sledujeme na plátně herečku v roli ztrápené seniorky loučící se s dřevěnou soškou želvy s nálepkou „exekučně zabaveno“. Stejná herečka-seniorka následně sedí bez majetku na ulici a sleduje zpravodajství o částce, kterou Epos 257 získal z prodeje své tvorby. V momentě, kdy Runták laxně konstatuje, že život není spravedlivý, se znovu setkáváme s „Kočičákem“, tentokrát je definován informací, že jeho majetek má hodnotu tisíce korun. Jako by Strejcovský publiku nevěřil, že dokáže pochopit, co je na exekutorských praktikách problematické, aniž by se uchýlil k takové doslovnosti.

Za problematickou lze označit hlavně míru nepřiznané manipulace s konáním jednotlivých postav, ke které během natáčení došlo. Jednu z výrazných linek v dokumentu tvoří například osud oné exekučně zabavené želvy. Tu na aukci koupí malíř Jiří David, aby ji začlenil do svého uměleckého díla, které prodá na aukci sám sobě a Renému Rohanovi a následně daruje tvůrcům snímku. Celá situace je inscenovaná, což Jiří David komentuje s tím, že aukce jinak zásadně nenavštěvuje. Dante David Hartl zase uvedl, že z dokumentu zmizela pasáž, která ho podle filmařů „příliš polidšťovala“. Specifická manipulace se navíc dotýká i pasáží, které film prezentuje jako čistě observační, například několika uměleckých debat. A Roberta Runtáka dokonce výsledný střih dokumentu tak rozhořčil, že prohlásil, že se snímkem „cítí znásilněn“.

Tyto zásahy na plátně nicméně zápasí s rozhodnutím pracovat se známými osobnostmi uměleckého světa. Snímek tedy sice není objektivním popisem trhu, ve výsledku ale není ani popisem zvoleného výseku, spíše jakýmsi autorským hřištěm. Pokud film dle slov tvůrců pracuje s hraničními případy, „aby se skrze zvětšovací sklo zabýval světem za uměním“, neubírá síle jeho sdělení právě to, že je nakonec do velké míry pracuje spíše s fabulací než dokumentární pravdou?

Umění jako moc

Podle dramaturga Gogoly ml. se zásadním momentem dokumentu stává fenomén moci. Tu podle něj snímek pojímá ve Focaultovském pojetí, tedy jako všudypřítomný jev, který se neshromažďuje v jediném bodě či pod jedinou institucí. „Moc je všude; to neznamená, že vše obklopuje, nýbrž to, že odevšad vychází,“ píše Foucault v Dějinách sexuality.[1]

Jedinou určovací hodnotou moci jsou ve vesmíru Má to cenu!? peníze. Dokument začíná záběrem na balíčky bankovek, seznámení s postavami narušují prostřihy do aukčních síní a otázka financí se promítá i do práce s postavami. Jednotliví protagonisté jsou například představováni medailonkem s „cenovkami“, která nedoplňují jejich díla, ale samotné jejich osobnosti. Když se na obrazovce poprvé objeví Dante Daniel Hartl, dozvídáme se, že „průměrná cena“ jeho díla je sto tisíc korun. Záběr na sběratelku Olgu Trčkovou zase doprovází informace, že původem jejího majetku je „galerijní činnost“, ať už to znamená cokoliv. Monetizace ale v dokumentu překračuje hranici filmem vymezeného světa. S příchodem kulturního publicisty Jana Vitvara divák například zjišťuje, že za jeden článek novinář dostane v průměru čtyři tisíce korun.

Umělecká díla ve světě Má to cenu!? totiž nevznikají jako produkt radosti z tvorby, potřeby vyjádřit se, nebo zachytit něco z efemérní povahy současného světa. Snad pouze Epos 257 zastupuje v dokumentu náznak ideje, že umění vzniká i z jiných motivací než z finančních pohnutek. I to málo z umění reflektujícího politiku či společenské dění je ve snímku krotké, jako by ho někdo před natáčením pečlivě promyl a naaranžoval.

Podle režiséra Strejcovského je film „sondou do toho, jak peníze fungují ve světě umění“. Jenže Má to cenu!? nakonec s ekonomickou mocí a kapitálem v oblasti umění nijak komplexně nepracuje, spíše banálně konstatuje, že peníze na trhu s uměním hrají zásadní roli. A že jejich tok, ostatně jako prakticky ve všech sférách ekonomiky, místy na první pohled nedává smysl nebo nepůsobí „spravedlivě“.

„Film není reklama na ty, co ve filmu vystupují, ani apriorní rozsudek,“ říká dramaturg Gogola ml. Ani tato vymezení ale neříkají, čím Má to cenu!? vlastně být chce. Jde o dílo fikční i dokumentární, které se na prostoru 90 minut vecpat pokouší o analýzu, komedii i podvratnost. Nakonec ze snímku zůstává především dojem projektu natolik nadšeného do vize vlastní subverze, až se nakonec sám ztrácí v tom, co chce sdělit.