Kesnerův Jekyll a Hyde

Ruka Fredrika Marche velice pomalu svírá opěradlo křesla, nehty má nepatřičně dlouhé, dřou o opěrku a míra detailu záběru jakoby vyvolávala sluchový vjem nepříjemného skřípání. Končetiny svírají hrdlo, mimika rozehrává děs bolestné agónie, tvář je jevištěm nelidského dramatu: doktor Jekyll se mění v pana Hyda ve třech zpomalených sekvencích z nejslavnější adaptace románu skotského spisovatele R. L. Stevensona The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde natočené roku 1931 režisérem Roubenem Mamoulianem. Hlavní aktér Fredrik Marche byl původně vybrán tak, aby co nejvíce připomínal obdivovaného Johna Barrymora, který se téže úlohy chopil v původní němé verzi z roku 1920. Roku 1941 pak studio stáhlo všechny kopie filmu s Marchem, aby dalo prostor pro remake ozářený hvězdou Spencera Tracyho. Avšak přes všechny tyto nepřízně byl nakonec Marchův výkon diváky i filmovou akademií přijat nejlépe a dodnes, přes množství dalších adaptací, zůstává nepřekonán.

Douglas Gordon, Confessions of a justified sinner, 1996

Patrně právě pro tento ceněný, mimořádně niterný a navzdory dobové filmové teatrálnosti autenticitu vzbuzující herecký um, sáhl Douglas Gordon ve svém díle Confession of Justified Sinner (1996) právě po Jekyllu a Hydeovi z roku 1931 ve snaze o ilustraci křehké hranice v nitru lidské psychiky, bodu zlomu mezi dobrem a zlem v nás, ve snaze o nemožné zachycení tohoto momentu v jeho integrální prchavosti a neuchopitelnosti. Tvář jako okno do duše, v tomto nejvyhrocenějším z momentů nekompromisního vhledu do hluboce zastřených krajin lidského id, slouží Ladislavu Kesnerovi jako centrální dílo a srdce celé výstavy Tváře probíhající v prostorách Rudolfina.

Instalace funguje na bázi postupné gradace, od ryze minimalisticky koncipovaného prvního sálu, za stoupajícího počtu videí v sálech dalších, až po klimax právě v díle Douglase Gordona, jemuž je věnován celý, světlem, mimo projekci samotného videa, neprostoupený sál. Confession of Justified Sinner tvoří dvě vedle sebe nainstalované projekční plochy, které vůči sobě i vůči místnosti popírají ukotvení do pravých úhlů, jsou navzájem invertované barvami a společně pak přehrávají tytéž zpomalené scény. Kombinace zobrazeného a způsobu zobrazení budí velice silný prožitek (není-li již ovšem divák znaven vizuálními poutači současného formalistického výstavnictví a nedává-li přednost intimnímu sledovaní na malém monitoru či televizoru).

Fiona Tan, Saint Sebastian, 2001

Vizuální působivost instalace však nekončí s Jekyllem a Hydem. Video Portrait Gallery Mariny Abramovič sdružuje díla z rozličných tvůrčích údobí slavné srbské umělkyně ve formě zdánlivě konec postrádající řady televizorů, budících dojem levitace v jinak prázdném temném prostoru. Každý televizor nese jeden z portrétů, záznamů některých až notorických známých akcí, které touto formou sama Abramovič katalogizuje a uvádí do nového kontextu. Zesílenou emocionální působnost skrze instalaci skýtá také Memoria (2000) Billa Violy vytvořená v přímém odkazu k Turínskému plátnu, opět ve hře tmy a světelné projekce, tentokrát ve velice skromném prostoru. Závěrečnou katarzi pak nabízí video Saint Sebastian (2001) Fiony Tan instalované na oboustrannou projekční plochu doplněnou systémem závěsných reproduktorů budících dojem jakési audio aury vznášející se kolem promítaného záznamu tradiční japonské lukostřelecké soutěže Toshiya, každoročního kjótského ceremoniálu vstupu do dospělosti.

Ladislav Kesner svým projektem Tváře pro Rudolfinum přímo navazuje na nedávnou, svým záběrem mnohem širší, výstavu Obrazy mysli/Mysl v obrazech pořádanou na přelomu loňského a letošního roku v Moravské galerii v Brně. Obrazy mysli se snažily o předložení vhledu do lidského mozku podaného skrze média umělecká i ryze technická, šlo tedy o další z pokusů přemostit propast mezi vědou a uměním. Tváře jdou trochu jinou cestou, dle citace z Wittgensteina, je tvář doslova "obrazem" a podle sv. Jeronýma "zrcadlem toho jací jsme uvnitř", jak připomíná Kesner v publikaci vydané u příležitosti výstavy (ke stažení zde). Podle této představy je pak dr. Jekyll a jeho temný protějšek v podání Douglase Gordona nejen vizuálním tahákem instalace, ale i ideovým základním kamenem celé kurátorské koncepce výstavy, kde znovu a znovu dochází k zdůraznění hledání Já a jeho projevů, jeho možností, jeho tajů a vhledu pod vrstvu viditelného v člověku skrze tvář.

Bruce Nauman, Lip Sync, 1969

Děje se to nikoli jen pohledem do očí, viditelných bran k mysli i duchu, ale také rty (příkladem Lip Sync/ 1969/ Bruce Nauman), nosem, lícemi (př. Mutterliebe/ 1977/ Ulrike Rosenbach), obočím, vráskami, každičkým nepatrným kouskem povrchu lidské tváře, obrazu, zrcadla. Ryze vědecká rovina Obrazů mysli se tak přesouvá do méně exaktností se ohánějících končin a spoléhá spíše na emoci. Tak by se dala vysvětlit i tolikrát zvolená forma efektní instalace. Tu je však možno chápat snáz jako součást dramaturgického směřování Rudolfina coby galerie v samém centru turistického ruchu Prahy s potřebou zaujmout napříč škálou diváctva, k čemuž se v případě Tváří opět přidává výběr slavných jmen. Mimo již jmenovaných jsou vystavena například díla Vita Acconciho, Petera Campuse, Juana Manuela Echavarría, Freyi Hattenberger, Nan Hoover, či Petera Weibela.

Pro zainteresovaného diváka bude návštěva Tváří pravděpodobně instalačně líbivou připomínkou známých děl, možná ho sem tam něco příjemně překvapí. Pohled laika však může být sveden představou, že prochází ucelenou retrospektivou vývoje videoartu, což je ambice, kterou výstava sice postrádá, na druhou stranu ji kurátorský výběr silných jmen implikuje. Kdo přijde do Rudolfina kouknout na další “rudolfínovskou výstavu”, ví co ho čeká a nebude zklamán. Pro ostatní...nu, 130 korun se dá utratit horšími způsoby. Autor je studentem VŠUP

______________________________________________________________

Tváře: Fenomén tváře ve videoartu / kurátor: Ladislav Kesner / Galerie Rudolfinum / Praha / 21. 6. - 16. 9. 2012