Kopie vs. originál

S novým rokem by se mělo začínat od začátku a na čistém listě. Je zde však jeden rest z roku předchozího: výstava Petry Herotové v Českých Budějovích, která zkončila 29. prosince, nadchla hned několik spolupracovníků redakce. Přinášíme proto ohlédnutí se za touto výstavou jednoho z nich a to i přes to, že tím porušujeme pravidlo, podle kterého recenze ukončených výstav již nepublikujeme.

Na konci roku 2012 se poprvé v Českých Budějovicích svým novým krajanům na jihu Čech prezentovala Petra Herotová, nadějná výtvarnice, která od nedávné doby žije v Týně nad Vltavou. Herotová (osobní stránky zde) byla v roce 2007 oceněna mezinárodní cenou pro absolventské práce Start Point a v roce 2009 se dostala mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. V poslední době se umělkyně inspirovala specifikem místa svého bydliště (např. problematikou jaderné energie a Temelína), ovšem nedávno skončená výstava tematizovala fenomény nadregionální, ba celosvětové. Jejím centrálním tématem je totiž kopírování, zmnožení či reprodukování.

První, co po vstupu do výstavního prostoru okamžitě upoutá návštěvníkovu pozornost, je obří červený kruh nakreslený fixem přímo na stěnu galerie, který vyvolá pomyšlení na obvyklou vyprázdněnost a sterilitu podobných formalistních konceptů. Původní dojem se však brzy rozplyne díky tomu, že autorka přistupuje ke světu s jakousi dětskou hravostí a bezstarostností. Artikuluje svou výpověď infantilizujícím výrazivem, ale zpracovává přitom závažné, dospělé obsahy.

Nejdůsledněji mapuje Herotová fazety vztahu kopie a originálu, v čemž sehrává zásadní roli moderní technika. Její možnosti umělkyně prověřuje se zvědavostí i s nedůvěrou – sestavuje třeba řadu obrazů, z nichž každý je okopírovanou reprodukcí předcházející části řetězce. Zachycuje tak postupný proces stárnutí, opotřebování a rozpadu prvotní, ručně vzniklé matrice, v porovnání s níž působí poslední článek kopírovaného řetězu jako nekvalitní šunt. V jiné sérii je uplatněn opačný princip – design obalů od balíků kancelářského papíru různých značek, který každodenně využíváme ke kopírování a množení nejrůznějších dokumentů, je ručně (a s obdivuhodnou pečlivostí) překreslován barevnými propiskami. Oproti svému poněkud všednímu a banálnímu originálu působí pak výsledek mnohem živějším dojmem. Vezmeme-li v potaz destruktivní působení mechanického kopírování v případě zmiňovaného řetězce a naopak oživující dotek lidské ruky obkreslující nudnou všednost, pak je možné interpretovat uvedená díla jako nové usvědčení stroje z bezduchosti.

Zmnožení u Herotové nicméně nevede ke ztrátě jedinečnosti nebo ke smívání rozdílů mezi originálem a kopií, jak to lze pozorovat např. u pop artu; obě entity zůstávají na českobudějovické výstavě zřetelně odděleny a zdrojem významového napětí je právě jejich odlišnost. Patrné je to jak na uvedených sériích, tak na dvojicích fixových kreseb, které vypadají na první pohled stejně, ale nejasně přitom vnímáme, že „tu něco nehraje“. Jedna kresba je provedena v poměru stran 4:3, druhá pak 16:9. I nepatrná změna proporcí obrazu je tak okem uvyklým díky televizi první variantě zaznamenána a zakládá subtilní pocit nepatřičnosti. Také místnost s dřevěnou židlí, vedle níž je na obrazovku promítána ta samá židle, divákovi sděluje – podobně jako dýmka Reného Magritta – že existuje rozdíl mezi původní skutečností a její m následným zobrazením.

Kopírování však není pro autorku jen metodou, pracovním postupem, nýbrž i fenoménem, jehož nejrůznější aspekty a nástroje zachycuje obrazem. Vedle kancelářských papírů a CD nosičů, vykreslených s typicky duhovým leskem, se tak na výstavě setkáme s kresbami Japonců obsluhujících kopírky, které chrlí papíry s červeným kruhem uprostřed. Motiv japonské vlajky je nekonečně multiplikován, přerůstá z obrazu na okolní stěny a připomíná svéráznou tapetu. Nakonec tedy i zpočátku izolovaný a hluchý kruh z úvodní místnosti zapadne do kontextu expozice a vyjeví se jako promyšlená součást projektu, soustředěná na dílčí rozměr zkoumaného jevu.

Obkreslování, čmárání fixem po zdech, hra, zvědavost a určitá umanutost, s níž je možné se ponořit do problému, jsou parametry dětského světa, který, jak se zdá, umělkyně s dospělostí neopustila nadobro. Díky tomu, že si nezapomněla hrát, působí její soustředěné průzkumy všednosti velmi osvěžujícím dojmem. Tvorba Petry Herotové (podobně jako třeba Petra Nikla) tak stvrzuje moudrost, o níž v básni hovoří Jan Skácel: „Dětství je to co dávno kdysi/ bývalo a dnes ze sna visí/ jak provázek a zbytek pout/ jež lze i nelze rozetnout// Třeba nám život jinak káže/ kdo moudrý je ten nerozváže/ motouzek co nás s dětstvím spíná/ a krásná pouta neroztíná“.

Petra Herotová: Něco tady nehraje / kurátor: Jiří Ptáček / Dům umění České Budějovice / 29. 11. – 29. 12. 2012

foto: Jan Mahr