Koronavirová hyperrealita. Vizuální komunikace nejisté doby

V následujících dnech a týdnech budou na Artalku vycházet komentáře a kritické eseje, jež se budou zabývat důsledky pandemie nového typu koronaviru v prostředí současné umělecké scény, reprezentací společenské krize v kultuře či státní podporou nezávislé umělecké produkce a rolí uměleckých institucí v dané situaci. V jednom z prvních textů se teoretička umění Veronika Lukášová ptá, jaký je vztah mezi vědou a uměním v souvislosti se současnou pandemií a vyobrazením viru SARS-CoV-2 v mainstreamových médiích. „Proč vypadá koronavir na každém zobrazení jinak? Tato diskrepance je aktuálním vtělením dlouhodobého problému s reprezentací vědy, která je lidským okem nepostižitelná. Je lepší vir předložit jako objektivní záznam z elektronového mikroskopu, přesně tak jak vypadá, nebo ho subjektivně upravit, vytvořit model (vizualizaci) pro jednodušší srozumitelnost a možnost komunikace konceptu?“

Veronika Lukášová, Coronavirus galaxy, 2020

Koronavirová hyperrealita. Vizuální komunikace nejisté doby

Díky náhodné události, která pro většinu lidí nezapadá do scénáře reálného světa, se nacházíme v podivné hyperrealitě. Virtuálně propojeni čelíme každý sám za sebe toku informací o nemoci Covid-19 a v horším případě nemoci samotné. Hledáme nový způsob bytí, který nás nutí k improvizaci. Viditelné změny kolem nás – prázdné ulice, masky na obličeji – propojujeme s neviditelnou hrozbou viru SARS-CoV-2. Abstraktní představu o něm máme z médií, která nám jeho podobu průběžně předkládají v nejednoznačných inkarnacích.

Když do Googlu zadám heslo coronavirus, obrazovka se zaplní úžasně barevnými, symetrickými, perfektně kulatými plastickými objekty s tykadly. Tato vyobrazení evokují zvláštní planety uprostřed neodhalených vesmírů. V menšině jsou zobrazení, kde na černobílých fotografiích, občas mírně kolorovaných, rozpoznáme obrysy objektu s nepravidelným tvarem, jejichž venkovní okraj je lemován anténami nepravidelné délky. Takto vypadá vir SARS-CoV-2 zobrazený transmisním elektronovým mikroskopem (viz o jeden obrázek níže).

Výsledky hledání hesla coronavirus na Google.com: reprezentace koronaviru je nejednotná

Proč vypadá koronavir na každém zobrazení jinak? Tato diskrepance je aktuálním vtělením dlouhodobého problému s reprezentací vědy, která je lidským okem nepostižitelná. Je lepší vir předložit jako objektivní záznam z elektronového mikroskopu, přesně tak jak vypadá, nebo ho subjektivně upravit, vytvořit model (vizualizaci) pro jednodušší srozumitelnost a možnost komunikace konceptu?

Ve svých úvahách vycházím z poznatků vlastní dizertační práce Posvítit si do tmy (2019), která se zabývala komplexním vztahem mezi zobrazením ve vědě a umění. V rámci vizuální kultury (všech obrazů, která nás obklopují) existuje skupina vyobrazení, která nemá význam pro náboženství či umění. Jsou to obrazy určené k přenášení informace. Sem patří grafy, tabulky, mapy, geometrické konfigurace, noty, oficiální dokumentace, měna, patenty, dluhopisy, známky a pečetě, astronomické i astrologické tabulky, technické a inženýrské nákresy a zobrazení z různých oblastí vědy – jako například zobrazení koronaviru SARS-CoV-2.

SARS-CoV-2 zobrazen pomocí transmisního elektronového mikroskopu. Zdroj: Wikimedia Commons

Většina obrazů našeho světa spadá právě sem, do domény vizuální komunikace. Americký historik umění James Elkins ve své analýze vizuální kultury označuje zobrazení vizuální komunikace non-art jako protiklad skupiny zobrazení reprezentující umění. Ve své knize Domain of Images (1999) pak rozvíjí možnosti interkomunikace mezi těmito dvěma skupinami obrazů. Barevné vizualizace koronaviru jako pravidelné sféry, viditelné např. na portálu iDnes.cz s červenožlutým zabarvením či na BBC růžové v tyrkysovém prostředí, jsou příkladem vědeckého zobrazení využívajícího konvencí umění, aby tak dosáhly větší expresivity. Ačkoliv se historie umění nezabývá zobrazeními v oblasti medicíny a biologie, tyto disciplíny jsou silně spjaty s historií umění právě kvůli jejich formálním a výrazovým výpůjčkám. Pro ilustraci tohoto jevu Elkins uvádí studii sociologů Michaela Lynche a Samuela Edgertona, kteří zkoumali, jak astronomové zpracovávají neexpresivní zobrazení z teleskopů. Podle obvyklého postupu se vytvoří dva typy – atraktivně upravené a barevné, které se objeví v časopisech o populární vědě nebo v kalendářích, a ten druhý, „vědecký“, je využitý ve specializovaných publikacích. Bývá černobílý s prioritami čitelnosti, maximálního přenosu informace a užitečnosti pro další výzkum. Když astronomové produkují atraktivní obrazy vesmíru, zcela jistě nemyslí na historii umění a vyobrazení vesmíru vnímají jako ilustraci. Lynch a Egerton tento proces úpravy komentují jako přísně estetický, podtržený touhou o vytvoření perfektní reality. Úprava non-art zobrazení zde využívá stejné škály kreativních rozhodnutí jako umění. Srovnávat kreativní rozhodnutí umělce a vědce nemá smysl. Zajímavé však je, že rozhodování o kritériích, čitelnosti a jednoduchosti, jsou pro obě oblasti identické.

Veronika Lukášová, Coronavirus Galaxy, 2020

Ačkoliv se umělecké konvence v tvorbě non-art zobrazení nepoužívají často, je možné najít příbuznost mezi moderním zpracováním obrazu a konvencí zpracování obrazu k vysvětlení zdánlivě neuměleckých procedur v širším kontextu vizuality. Profesor David Goodsell, strukturální biolog na Scripps Research Institute v San Diegu, zobrazuje viry pomocí detailně propracovaných akvarelů odpovídajících skutečné architektuře viru. V jeho pojetí je to bohatě ornamentální objekt připomínající estetiku secese či malbu současného amerického malíře Kehinde Whileyho. SARS-CoV-2 je v barevné škále teplých barev (růžová – fialová – pastelově růžová), jeho okolí žluto-zelené. Podle Barbory Kozlíkové z Fakulty informatiky MU v Brně se specializací na vizualizace v oblasti biologie, která Goodsella osobně zná, pracuje Goodsell s předem promyšlenými barevnými paletami. Jeho zpodobnění viru je nepopiratelně spjaté s koncepty umění a na rozdíl od trojrozměrných vizualizací koronaviru, se kterými se teď převážně setkáváme v médiích, předkládá alternativní představu viru a jeho interakci s dýchacími buňkami v plicích.

David S. Goodsell, Coronavirus Painting, coronavirus vstupující do plic obklopený hlenem z dýchacích buněk a proteiny náležící k imunitnímu systému, 2020. Volně dostupné na RCSB Protein Data Bank

Jak vnímá veřejnost vizuální komunikaci globální pandemie? Podle mého výzkumu si většina lidí všímá spíše tvaru než barevnosti viru. I přes to však u některých z nás může výběr barev způsobit emoční konotace – např. červená barva ho znázorňuje jako agresivní entitu. Můj šestiletý syn je přesvědčen, že koronavirus je bílá koule s červenými přísavkami (protože jim přesně tohle ukázali ve škole) a díky mimozemskému vzhledu mu vir připadá hrozivý. Cílená expresivita non-art vizualizace SARS-CoV-2 má na některé z nás dopad, pro jiné je zobrazení viru příliš podivné a se současnou situací se ztotožňují pomocí dokumentárních fotografií, ilustrací a umění. Umělecké duo Kapu Collective symbolicky transponuje vir v realistickou demoliční kouli evokující zkázu (je zasazena do apokalyptického exteriéru). Trefně tím shrnuje naše pocity o aktuální krizi pomocí symbolu, který všichni jasně rozeznáváme. Kulatý objekt s výběžky se již teď stal univerzálně srozumitelnou zkratkou pro vizuální komunikaci události, které zatím nevidíme konce.

Kapu Collective, Coronavirus, 2020. Foto: Publikováno s laskavým svolením Kapu Collective

Umění využívající vědy není ničím novým a postup výměny mezi těmito doménami se dá shrnout takto: umělec přetvoří (často nudný) vědecký materiál tak, že zdůrazní jeho expresivní potenciál. V případě Kapu Collective je ničivá moc koronaviru zintenzivněna jeho asociací s demoliční koulí, která již způsobila viditelnou fyzickou zkázu. Hromadná inspirace vědou zachvátila umění na začátku 20. století a souvisela s tehdejším rapidním rozmachem objevů a technologií v celé řadě vědeckých disciplín. Připomeňme si okouzlení mikroskopem jasně čitelné v umění Vasilije Kandinského a Odilona Redona i jejich současnice Hilmy af Klintové, jejíž dílo bylo nedávno znovuobjeveno. Dále také Picassovo, Ernstovo a Duchampovo učarování geometrií a fyzikou. Další umělci, jako například Robert Rauschenberg, Vito Acconci, Dorothea Rockburn, Rosamund Purcell, Frances Whitehead nebo Joan Fontcuberta, našli nové cesty k začlenění matematiky, fyziky, botaniky a zoologie do umění. Způsobů podobných inspirací je neskutečně mnoho, ale metodické limitace historie vědy nedovolují její širší zpracování. Tento vztah se většinou analyzuje na základě specifických ikonografických paralel a nedovoluje tedy zkoumat vztahy například mezi osvíceneckou vědou a neoklasicistním uměním nebo vliv konceptu štěpení nukleárního jádra a fraktální geometrie na umění 20. století. Elkins navrhuje nový přístup, který by tyto vztahy zkoumal jako komplexní střet aspektů vědy a umění – demoliční koronavirus od Kapu Collective je totiž přísně zakotven mezi určitým bodem historie umění (street art) a určitou vědeckou metodikou (vizualizace koronaviru na základě jeho pozorování elektronovým mikroskopem). Ale které umělecké dílo 20. a 21. století není ovlivněno vědeckým poznáním?