Příliš mnoho otázek a prázdné vykřičníky

Na velké grafice plné rozpadajících se hákových křížů a přeškrtnutých rudých hvězd, o kterou se během vernisážové řeči opírá osmdesátiletý umělec, stojí velkým písmem „vlastizrada!“. Na první pohled jakoby jasné sdělení, na ten druhý už ale ztrácí přesvědčivost. Podobně i úvodní heslo výstavy, „Politici sveta tvoria vojnu. Politici sveta majú tvoriť mier“, je až příliš obecné, než aby ve své vizuální naléhavosti zůstalo radikální i sdělením.

Zatímco totiž Sikorova raná tvorba patřila k nejprogresivnějším projevům československého konceptuálního umění, jeho aktuální práce působí v galerijním prostoru podstatně rozporuplnějším dojmem. Nejsilnější vrstvu výstavy tvoří práce ze sedmdesátých a osmdesátých let. V Sikorových dílech sledujeme metaforický pohled na kosmos jako systém tvořený diagramy, texty, symboly a pro něj specifickými opakujícími se znaky – hvězdou, křížkem a vykřičníkem. Koláže, fotomontáže a schematické kresby rozehrávají témata aktuálního vědeckého poznání, přičemž fungují spíše jako jeho zpochybnění než ilustrace. Vedle kosmologických struktur jsou v jeho díle silně zastoupeny i motivy ekologické devastace a civilizačního ohrožení. Vztah mezi člověkem a planetou je v Sikorových dílech nahlížený jako křehká (ne)rovnováha, která se může kdykoli zhroutit. Sikora však tyto motivy neprezentuje jako jednoznačná sdělení, ale jako otevřené systémy, které vzbuzují otázky a vybízejí k akci. Právě tato ambivalence mezi vědeckou racionalitou a existenciální nejistotou činí jeho ranou tvorbu stále aktuální a účinnou.

Pro porozumění autorovým raným pracím by však bylo užitečné připomenout alespoň základní historický kontext, který výstava prakticky pomíjí. Právě v první polovině sedmdesátých let se v globálním měřítku začalo zásadně proměňovat uvažování o vztahu člověka a planety. Ropná krize v roce 1973 viditelně zpochybnila představu neomezeného růstu a ukázala reálnou závislost moderních společností na omezených zdrojích. O několik let později se ve veřejném diskurzu začala intenzivněji objevovat i environmentální témata, včetně debat o poškozování ozonové vrstvy. V tomto kontextu působí Sikorovy kosmologické diagramy, environmentálně mířená hesla a „planetární“ obrazy jako velmi konkrétní reakce na nově artikulovanou globální krizi, a nikoliv jako obecná vizuální metafyzika. Zároveň je třeba připomenout i formální rovinu jeho práce a řemeslnou rozmanitost: jeho rané dílo je v kontextu konceptuálního umění výrazně materiální. Sikora pracuje s fotografií, kresbou, koláží, textem i experimentálními akcemi, jež se navzájem prostupují a strukturují. Pozoruhodné je také využití výtvarně zjednodušeného jazyka plakátů a hesel, který v československém umění té doby rozhodně nebyl samozřejmostí a posouval hranice mezi uměním a veřejnou komunikací.

V přímé interakci k dílům ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou v galerii umístěna autorova soudobá díla, která tvoří více než třetinu exponátů. V nich se Sikora odchyluje od zpracování individuální zkušenosti a akcentuje spíše aktuální témata ekologické krize, geopolitického napětí, války či možného kolapsu civilizace. Prostřednictvím reflexe suprematismu se jeho vizuální jazyk posouvá k hledání schematických forem vyjadřování. Sikora současně směřuje k ještě přímočařejší heslovité či plakátové formě, která je snadno reprodukovatelná. Jeho velkoformátové instalace, výrazná barevnost a typografická hesla pracují s okamžitou čitelností, která však zároveň redukuje významovou otevřenost. 

Tam, kde raná tvorba vytvářela napětí mezi různými úrovněmi interpretace a vyzývala k zamyšlení či akci, ztrácí Sikorovy současné práce svůj někdejší potenciál. Témata ekologické katastrofy nebo vzestupu autoritářství, která Sikora artikuloval už v sedmdesátých letech, se dnes stala každodenní součástí veřejného prostoru a všudypřítomného mediálního šumu. To, co kdysi působilo radikálně a vizionářsky, nyní snadno splývá s estetikou aktivismu šířeného na sociálních sítích. Některá díla působí až dojmem rychle vytvořených manifestů, jejichž význam se vyčerpá v samotném okamžiku přečtení. Není proto překvapivé, že některé autorovy práce byly v posledních letech šířeny mezi slovenskou veřejností během protestů proti současné vládě.

Zatímco „v terénu“ autorovy manifesty nepochybně fungují a naplňují svůj účel, v galerijním prostředí působí jejich přítomnost neukotveně. Formální a obsahový posun mezi ranými a současnými pracemi není ve výstavě nijak systematicky artikulovaný. Jednotlivá díla jsou doprovázena pouze minimálními popisky – název, technika, rok vzniku. Výjimku tvoří jedna stěna prezentující schematický přehled autorovy tvorby, která však funguje spíše jako informativní shrnutí než interpretační rámec. Kurátorský hlas je tak v celé expozici výrazně oslabený a výkladová či teoretická struktura prakticky chybí. Starší i novější díla jsou prezentována vedle sebe v téměř totožné rovině, bez rozsáhlejšího komentáře k jejich historicko-politickému, estetickému či teoretickému kontextu. Výsledkem je tak situace, kdy se jednotlivé vrstvy Sikorovy tvorby spíše překrývají, než aby mezi nimi vznikal skutečný čitelný dialog.

Poněkud příznačně se tento fakt projevil v rámci komentované prohlídky výstavy – za kurátorský tým se jí účastnila kurátorka Jana Písaříková, nicméně návštěvnictvo provázel sám Rudolf Sikora. Tento moment v kontextu chybějícího podpůrného rámce výstavy nepůsobí jako organizační detail, ale jako symptom širšího problému. Autor mluvil otevřeně, energicky a s velkým entuziasmem ze své práce, ale v kontrastu k rozsahu prezentovaného díla se ukazovalo, jak důležitá by byla pevnější interpretační opora.

Za a proti tak nepůsobí jako ucelená retrospektiva, ale spíše jako soubor prací různé historické i formální intenzity, které nejsou dostatečně zprostředkovány. Výstava tím nechtěně odhaluje dvojí problém: oslabení účinnosti současné Sikorovy vizuální strategie – alespoň v jejím galerijním kontextu – a zároveň nedostatečnost interpretace ze strany instituce. Výsledkem je expozice, která je silná ve své historické části, ale výrazně slabší v části současné, a především pak v dialogu mezi nimi. Právě kontrast mezi těmito polohami by přitom mohl být nosným tématem. Zůstává nicméně nevyužitý a výstava tak místo syntézy autorovy tvorby nabízí spíše její vedle sebe položené fragmenty, jejichž napětí zůstává bez výkladu i bez skutečného vyhrocení.

Tím v důsledku trpí i samotné téma, které výstava nese. Motivy ekologické krize, environmentální odpovědnosti či politické naléhavosti se zplošťují v obecnou vizuální rétoriku, která ztrácí svou původní ostrost. V tomto smyslu je výstava charakteristická i pro institucionální rámec, v němž vznikla. Moravská galerie se v posledních letech výrazně soustředí na design a vizuálně atraktivní projekty a i v případě Sikorovy výstavy pracuje s tématem spíše jako s obrazovým motivem než jako s podnětem aktivujícím kritické uvažování. Výsledkem tak není jen nevyvážená retrospektiva, ale celkově nedořečená výstava, která publikum spíše utvrzuje ve vlastních představách, než aby podněcovala kritickou představivost.

Rudolf Sikora / Za a proti / kurátorský tým: Jana Písaříková a Ondřej Chrobák / Pražákův palác / Moravská galerie v Brně / Brno / 17. 4. – 13. 9. 2026 

Foto: Gabriela Birošová, Archiv Moravské galerie v Brně.