Laudatio obscurationis Jaroslava Róny

O výstavě Jaroslava Róny v Domě U Kamenného zvonu píše Pavel Netopil, který zároveň ve své recenzi shrnuje umělcovo dílo a zkoumá jej v kontextu místa a historických okolností, v nichž práce vznikaly. Kromě vystavených děl se pak Netopil pozastavuje i nad – snad nejznámější – Rónovou sochařskou realizací, nad jezdeckou sochou Jošta Lucemburského v Brně: "je nebo není osové vychýlení u bronzového památníku Franze Kafky, jinak jistě originálním jezdeckým pomníkem nesoucím neseného, věcí sochařské nedostatečnosti, nebo naopak dokonalého ztvárnění spisovatelovy životní lability? Nebo dokonce: lze brát Rónovu brněnskou quasi sochařskou intervenci maximalizovaného koně-golema a rytíře jako sochařský výkon skutečně vážně?"

Laudatio obscurationis Jaroslava Róny

Na konkrétno je třeba pohlížet jako na síť vztahů.

/Vilém Flusser/

Dnes již šedesátník Jaroslav Róna (1957) náleží k nezaměnitelným osobnostem české výtvarné scény. Na konci 80. let patřil jako jeden z trabantů k Tvrdohlavým, uděluje společně s nimi postmoderní lekci. V 90. letech pak přestal být jen malířem a začal se věnovat také sochařství. (Také působil jako scenárista i příležitostný režisér a herec, věnoval se nadále divadlu, nově i filmu.) Od roku 2005 působil jako pedagog – sochař na pražské AVU – odkud však po 7 letech na vlastní žádost odešel. V roce 2012 podepsal smlouvu na zakázku za téměř sedm milionů: jezdeckou sochu Odvahy „alias“ Jošta Lucemburského v Brně^1/.

Nepochybně tedy Róna patří k umělcům úspěšným, i když jeho dílo má také své odpůrce. Jeho malířské, sklářské, sochařské, keramické, ale i kreslířské a ilustrátorské práce^2/ jsou kvantitativně obsáhlé. Je opravdu pilným autorem, který ale především volil více časově nebo tematicky omezující strategii. Taková je i Rónova skvělá výstava, kterou (po dvaceti letech) uspořádala spolu s umělcem kurátorka Olga Malá v Domě U Kamenného zvonu. Je třeba podotknout, že se jedná o architektonickými prvky zatíženou budovu, jejíž středověká minulost se váže až k 13. století. Z pohledu výstav současného umění nejde o prostory příliš vhodné, protože jejich charakter má přímý vliv na celkový dojem z prezentace. Rónovi se však daří tuto nevýhodu proměnit v bonus. Esteticky i obsahově zúročil existenci prolínání se mytologických, filozoficko-historických či antropologicky (ne)kulturních témat do dnešní doby a působivě, jako „na dívadle“, rozvinul mentální přesah vlastního díla.

Mystika, „sestra“ úzkost či víceméně směšná čertovina

...jsou látky, tkané ze snů, přání, obsese i rozvahy, s nimiž umělec zaměstnává mysl a buduje „obrazy“ nanášené na malířské plátno nebo vytvářené v trojrozměrném prostoru. Róna vystupuje jako tradicionalista a romantik, který, zdá se, je až uhranutý fortelně řádnými zákony poctivého řemesla, bez kterého – viděno historicky – nelze pochopit a ani uchopit žádné dílo. A pak, obdobně jako Vasari,^3/ oslavuje sebe a umělce renesanční doby, buduje v přesahu zkušeného showmana vlastní image – hodnou uznání a věhlasu starých i nových mistrů teologie, talmudu, filosofie, zábavy i výtvarného umění. I proto se zdají být jeho artefakty bezprecedentně tajemné, avšak taky retrospektivně pochopitelné a proto i obecně srozumitelné, tak jako solidní obchodní značka, jejíž působivost i působnost bytní na způsob sněhové koule. V biografii i v rozhovorech se Róna odvolává nekonkrétně na řadu slavných! Avšak konkrétní údaje jsou formulovány vágně a nedostatečně.

Za prehistorií umělce

Umělcovu rétoriku opakuje i Jiří Olič, autor zatím jediné Rónovy monografie. Na stránkách se zmiňuje o Jindřichu (Götz) Goetzovi^4/, který v roli rodinného přítele^5/ uvedl mladého Rónu ke Stanislavu Libenskému. Pan profesor Libenský byl noblesní pán se širokými vlivy a zkušenostmi „velkého světa“. Byl zakladatel české moderní sklářské školy – důležité pro získávání devíz někdejším režimem. Během studia získal Róna příležitost experimentovat s materiálem, měnícím rychle a podle prostředí svou povahu. Smysl a cit pro materiál mu musel být vlastní, vždyť se vyučil v podniku KARA Hlinsko (1975) kožešníkem! Chtěl však být umělcem; hodně četl a navštěvoval hlinecký filmový klub (náročného diváka). V Hlinsku v Čechách působil v 70. letech jako dramaturg, předseda i lektor filmového klubu tehdy již invalidní důchodce, místní agens spiritus, malíř Bohumír Komínek (1944–1999). Maloval obrazy plné melancholie i strnulé zrůdnosti českého maloměsta a vystavil je i v tehdejší pražské alternativě Divadla v Nerudovce (1978). O Komínkovi se Róna nikde nezmiňuje, přestože lze u něj vypozorovat styčné body a souvislosti: v uměle svítivé barevnosti – tak připomínající filmová světla ramp – a dále v modelaci objemů předmětů nebo figur, které byly v obraze vybarvovány z jedné strany od světlých tónů až po úplně tmavou, a proto se zdály mít haptické kvality.

V prosinci 1987 uspořádala GHMP na Staroměstské radnici zatím nevídanou výstavu: Grotesknost v českém výtvarném umění^6/, která se stala vítanou vlaštovkou změny v (ne)kulturní politice dosud tvrdé normalizační linie československého státu. Výběr byl široký – od Pirnera k současníkům, obrazy se účastnil rovněž Róna, který tehdy směšoval převážně estetiku ĺ art brut s gnómickými metamorfózami postav na způsob německého malíře a sochaře Horsta Antese (1936). Teprve pak – s příchodem 90. let – se stal i sochařem, třebaže nikdy neabsolvoval řádná odborná školení. Na začátku dekády se jeho způsob malby počal blížit plastickému reliéfu. Avšak tehdejší experimenty nenastavily u Róny podstatnou mentální změnu, jak se stalo např. u Güntera Förga (1952–2013). Rónovo sochařství – alespoň dle mého názoru – stále a dále představuje regresivní návraty archetypálních forem s posuny k hybridním tvaroslovím v duchu domácí postmoderny.

Klasik monumentálního maloměsta

O starobylém prostředí „zlaté“ Prahy byly již popsány či potištěny tuny papíru. Praha jistě má genia loci, avšak posthumanistická komercionalizace všeho a všech tyto vjemy zplošťuje a překrývá. Po poslední válce, jejíž důsledky přeryly celý středoevropský prostor, zavítal do Česka bohemista Angelo Maria Ripellino (1923–1978), který se pak vyznal ze svého niterného vztahu k městu, dávné kultuře a hovořil o starožitném foliantu s kamennými listy…, jehož stránky poskytují stále ještě mnoho ke čtení, snění a porozumění^7/. Také Róna by mohl chtít být výhonkem oné středoevropské multikulturní society, ke které tak nezaměnitelným způsobem patřili Kafka, Werfel, ale i generace mladších: spisovatelka Lenka Reinerová nebo básník Franz Wurm. Narodil se v pražské židovské, avšak sekularizované, rodině v době odeznívání těch největších politických zvěrstev 50. let. Z oken ateliéru na Olšanech každodenně sleduje karteziánský rastr z hrobů Nového židovského hřbitova, jehož geometrickou skladbu lze vypozorovat i u jeho obrazů. Viděno filosofem komunikace Vilémem Flusserem, rovněž to pražským rodákem: světlo Evropy se láme ve své pražské spektrum, což znamená, že víra a nutkání tvořit se zjevují s racionalistickou aurou a získávají tak ďábelský nádech. Nebo jinak řečeno: mysticky záhadné se stává jasným a banálním a všední a samozřejmé se noří do temného tajemna^8/. Nedivím se proto, že některé quasi romantické projekce Jaroslava Róny se někde změní v ambiciózností řízené démony, kterými se náš autor rozhodl s různým úspěchem zabydlit nejen svůj vlastní, ale i vnější veřejný svět!

Rytíř nebo přízrak?

Podle Egona Erwina Kische, známého prvorepublikového novináře a levicového kritika poměrů meziválečné „solidní společnosti“, do níž se s krutou ironií tak zoufale rád strefoval i Franz Kafka, si v Praze podávali dveře hochštapleři a postavy pochybných proroků^9/. S obdobně vypouklým zrcadlem zachází také Jaroslav Róna. Jeho dílo se začalo točit v kruhu. „Okouzlení Rónou“ mizí a s kritickým pohledem přichází řada otázek, na něž nelze najít jednoznačnou odpověď. Např.: je nebo není osové vychýlení u bronzového památníku Franze Kafky, jinak jistě originálním jezdeckým pomníkem^10/ nesoucím neseného, věcí sochařské nedostatečnosti, nebo naopak dokonalého ztvárnění spisovatelovy životní lability? Nebo dokonce: lze brát Rónovu brněnskou quasi sochařskou intervenci maximalizovaného koně-golema a rytíře jako sochařský výkon skutečně vážně? Sám Róna uvedl, že za návrhem stojí zprvu maličký piktogram – plošně obrysová značka, kterou se autor rozhodl zvětšovat a zvětšovat megalomansky do 670 cm velikosti bez souvztažností vnitřních tenzí nabývané hmoty. Vždyť Myslbek nebo Bohumil Kafka na svých monumentálních výkonech pracovali hezkou řádku let! Proto je divák často jako i daňový poplatník chtíc nechtíc konfrontován se zkratkovitě anekdotickým dílem, byť formálně srozumitelným příběhem, jenž v odpovídající autonomně fyzické formě ztratil svou nosnost.

Poznámky:

1/ Úmysl zřídit jezdeckou sochu na počest markraběte a římského krále Jošta Lucemburského (1351–1411), synovce Karla IV., vyšel paralelně z urbanistické studie úpravy části Moravského náměstí Petra Hrůši. Idea této studie měla doplnit městský mobiliář zobrazením čtyř kardinálních ctností, jak je tomu v Platónově Ústavě. Jsou to ctnosti požadované od občanů ideálního městského státu: Spravedlnost, Odvaha, Mírnost a Prozíravost. Když sdružení Jošt Moravský o. s. vybralo veřejnou sbírkou na sochu prostředky ve výši cca 1 400 000 Kč, a tím se stalo řádným partnerem pro další jednání, došlo i vzhledem k nečekanému úmrtí vítěze 1. soutěže Mária Kotrby v duchu musilovské „paralelní akce“ ke kompromisu. Róna po vítězství ve 2. veřejné soutěži pracoval na jezdecké soše rytíře tři roky. Bronzový odlitek monumentální plastiky je složen ze dvou dílů: největší díl, trup koně včetně nohou a jezdce, má délku 5 m, šířku 1,9 m a výšku 6,7 m. Dalším dílem je krk a hlava koně plastiky, výška díla až po hrot kopí je 8 m.

2/ Jaroslav Róna, výtvarník, scenárista, příležitostný herec a režisér, je člen Staré party a významný ještědovec. Byl pasován rytířem Řádu Zelené berušky, byl členem Pražské pětky a divadelního souboru Mimosa, spolu s Františkem Skálou a Alešem Najbrtem založil mystifikační skupinu Tros Sketos.

3/ Giorgio Vasari. Životy nejvýznamnějších malířů, sochařů a architektů. Odeon, Praha 1976.

4/ Jindřich Goetz /Götz/ (1939–2016), filmový scénograf a architekt, absolvent pražské VŠUP, spolupracoval s Františkem Vláčilem i ČT. V 90. letech ředitel Hostivařských ateliérů a. s., 1994 generální ředitel a. s. AB Barrandov, od r. 2007 byl Rektorem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Přizval Rónu k výtvarnému řešení filmu Amerika podle románu Franze Kafky.

5/ Jiří Olič. Jaroslav Róna. Nakladatelství Gallery ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Ostravě, 2010, s. 363.

6/ Grotesknost v českém výtvarném umění. Galerie hlavního města Prahy, Staroměstská radnice, 2. patro, Praha, 1. 12. 1987 až 31. 1. 1988, koncepce výstavy: Alena Pomajzlová, koordinátorka: Marie Judlová (Klimešová).

7/ Angelo Maria Ripellino. Magická Praha. Odeon, Praha 1992, s. 12–13.

8/ Citováno podle: Andreas Ströhl. Vilém Flusser (1920–1991): Fenomenologie komunikace. Argo, Praha 2016, s. 60.

9/ Egon Erwin Kisch. Pražský pitaval. Epocha, Praha 2008, s. 204.

10/ Petr Wittlich. Horizonty umění. Karolinum, Univerzita Karlova v Praze, 2010, s. 17–18.

Jaroslav Róna 1997–2017 / kurátorka: Olga Malá / GHMP: Dům U Kamenného zvonu / Praha / 23. 6. – 29. 10. 2017

Foto: Tomáš Souček