Tichý otazník s více tečkami

Na anotaci hradecké výstavy Velké ticho zaujme v první řadě výběr autorů: potkávají se zde například Richard Loskot s Jaromírem Novotným a Ladislavem Jezberou. Obzvláště druhým dvěma jmenovaným věnuje Pavel Netopil v následující recenzi patřičný prostor. Z pozornost stojí také v úvodu zmíněná poznámka týkající se samotného místa zvoleného pro výstavu.

Když jsem vstoupil jednoho nedělního odpoledne z liduprázdného náměstí do hradecké galerie, bylo tam velké ticho. Stál jsem tam sám, paní pokladní jen odpověděla na pozdrav a zeptala se, zda-li si přeji vstupenku. Souhlasil jsem... A pak, v doprovodu jednoho z vystavujících, jsem začal za stále silnějšího zájmu procházet nevelkou avšak současně překvapivě výrazně silnou výstavní expozicí, která i tamních prostorově limitních podmínkách – na rozdíl od málo konkrétního, nejasně obsažného výstavního katalogu – vyhlížela sic skromně, přitom však sevřeně a vizuálně zajímavě.

Je obecně známo, že skutečně reprezentativní městský palác současné galerie původně sloužil jako bankovní dům a výstavní foyer se ke svému dnešnímu účelu hodí opravdu pramálo. Omezení tu nepředstavuje pouze paneláží určovaný půdorys i památkově chráněné ornamentální terazzo či další esteticky výrazné prvky a detaily, ale snad i celková mentální nehybnost galerijního publika, navyklého víceméně na „obrázky na hřebíčcích“. Avšak i přes dílčí a drobné komplikace v instalaci, jako např. plasticky strukturované povrchy na dělících panelech, dopadla výstava nadstandardně dobře.

Pokud jsem správně pochopil, centrální osu projektu – tranzitní koridor do „hlubin“ galerie – obsadili tři generačně vymezení a naprosto odlišní autoři: Jiří Kornatovský (1952), Richard Loskot (1984) a Jaromír Novotný (1974). S obecně známou, kresebně dynamicky se rozvíjející Kornatovského velkoformátovou kresbou Meditace VII (1990) iluzívně elipsiodního „amerického koblihu“ se pro mne překvapivě dobře konfrontoval obraz Jaromíra Novotného Černá #28 (2012). Malíř a fotografický experimentátor Novotný patří již několik let k pozorně sledovaným umělcům, neboť jeho dosahy mnohonásobně překračují i naši domácí výtvarnou scénu. Zabývá se reduktivně pojímanou abstrakcí; malířsky pracuje s lazurními i krycími vrstvami povrchů, převážně černou nebo bílou; mnohdy přiřazuje plátna vedle sebe, k hranám a okraji v obraze. Jeho „somatizační metoda“ vzniku obrazu nese sebou jen ty jevy, které jsou v obraze již latentně obsaženy...

Poslední z konfrontované trojice, Richard Loskot, si již vydobyl uznání v oblasti multimediálních, elektronických médií. Škoda jen, že jeho komplikovaně emoční „spojení“ projekce a fyzicky přítomných věcí významově neobstálo a – snad i díky mému málo sofistikovanému založení – si neudrželo moji patřičnou pozornost.

Při kurátorském výběru děl vystavujících osobností, i bez ohledu sledovaného tématu, je neméně důležité kritérium vzájemnosti a odlišnosti, a to v originálně působících konstelacích. Má-li být „umění filozofií beze slov“ a „ticho energetickým dotykem“, jak v doprovodném textu i výstavním katalogu uvádí Petra Příkazská, mělo by být zvolené téma předem co nejjasněji artikulováno. Osobně si proto myslím, přijmeme-li již za své dané „tiché“ východisko, že v levém oddíle části foyeru se Příkazské výstavní koncept zdařil obecně nejprůkazněji i nejzajímavěji.

Abychom si uvědomovali, co je ticho, musíme současně cítit, jak „běží“ čas. A právě ono podmínění spojením zážitku ticha a času jsem si v oddíle Daniela Hanzlíka (1970), Ladislava Jezbery (1976) a znovu Jaromíra Novotného uvědomil beze zbytku. Hanzlíkovy (post) konceptualistické kresby Echo (2012), zanechávání kresebných stop tuší, konfrontované s vizuálně generovanou videoskladbou Infraloop (2013) by mohl leckdo bez vnitřních souvislostí považovat za zbytečnou triviálnost. Ale tato (ne)spojení mohou mířit k elementárním otázkám, v nichž odpovědi podává ten, kdo z té či oné společenské či umělecké pozice mluví... Obdobné situaci, přitom však zcela odlišně, se věnuje i Ladislav Jezbera v díle Co záleží na tom, kdo mluví? (2006). Je neoddiskutovatelné, že tzv. interpretační právo poskytuje nositelům výrazně společenskou moc.

Jezbera již před lety požádal několik desítek českých umělců i teoretiků, aby mu do předem připraveného, s ostatními vaky zcela totožného, ale jmenovkou označeného, průhledného, polyetylénového vaku, jehož objem vůbec nebyl zanedbatelný, věnovali svůj dech. Každý, kdo někdy nafukoval např. dětský bazén, ví, že nejde o snadný úkol. V konečném výsledku tak vznikla hromada stejně transparentních ale různě nafouklých pytlů; chcete-li suma, množina projevu nepodstatného počtu nesnadno rozlišitelných individualit, jejichž výjimečnost si uvědomíme spolu s faktem, že někteří z již takto vyzvaných nejsou mezi námi. To, co po nich zbylo, je jen dech... Pomíjivost a omezená stálost formy i látek, to vše pro Jezberu přestavuje základní podmět i cíl jeho směřování. K zatím posledním dílům, v nichž se vyrovnává se souvztažností ve změnách látek v závislosti na řadě Fibonacciho čísel, náleží CMYK F, (2013) polykarbonátové plochy lexanu, jehož vnitřní komory v daných poměrech jsou naplněny vodovými roztoky základních barev CMYKu. S řízenými osvity a časovým podmíněním „barvy“ prošlého fotopapíru pracuje cca dva roky již zmíněný Jaromír Novotný, který „tvoření sama ze sebe“ v levé části foyer skutečně zdařile uzavírá.

Se zcela poslední trojicí autorů na výstavě, s díly Jana Ambrůze (1956), Vladany Hajnové (1967) a Jiřího Matějů (1960) se divák setkává v pravém oddíle vstupního foyeru. Ambrůzovo převážně sochařské dílo je zejména již starší generaci obecně známé –převážně pro jeho osobité, jakoby minimalistické instalace, v jejichž stavbě téměř zpravidla docházelo k posunu schematicky přijímaných norem využitím průmyslově vyráběného tabulového skla. Je škoda, že Ambrůz se rozdíl od zahraničí nedokázal v domácích podmínkách plně rozvinout a na vlastní prezentaci mimo místo svého rodiště v moravských Šarovech, kde v eliassovském duchu po svém a zcela programově přetváří přírodní prostředí, téměř rezignuje. Svědčí o tom i tato až mechanicky „vyrobená“ hradecká instalace z jakoby skleněných polic podpíraných ocelovými masívními hřeby (Bez názvu, 2013). Ani objekt Vladany Hajnové (Objekt, 2013) z nevelkých drátěných kvádříků, aditivně vrstvených do stavby o půdoryse nedotaženého kruhu, neumí divácky nadchnout, natož přesvědčit. O mnoho lépe působí její fixové Kresby I-IV (2005-2008).

Avšak počinu kurátorky zapojit do výběru i více domácí tvůrce si nesmírně vážím, neboť opravdu silné místní konkrétistické prostředí si péči jistě zaslouží. Standardně vysokou laťku si již dlouhodobě drží práce posledního z vystavujících, převážně malíře Jiřího Matějů (Ozvěna I-III, 2013). V Hradci vystavuje tři podélná plátna větších rozměrů, v nichž pokračuje ve svém zcela specifickém způsobu práce s vrstvením linií v závislosti na konečném vymezení stanovených poměrových ploch. Je až pozoruhodné, s jakou přesností tahy různě širokých štětců plochy malířského plátna téměř „krájí“; současná „pastelová“ barevnost jeho obrazů bílé a růžové evokuje silné emocionální prožitky.

Velké ticho / kurátorka: Petra Příkazská / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 13. 6. - 1. 9. 2013