Libuše je jen jedna

Retrospektivní výstava Libuše Jarcovjákové představuje průřez tvorbou fotografky, kterou si na první pohled spojujeme především s dokumentární fotografií orientující se na okraje socialistické společnosti. A také s hlubokou reflexí vlastní identity skrze fotografický autoportrét. Fotila queer, romskou, vietnamskou komunitu, jejich prostory v rámci socialistické společnosti, ale především to, jak se její osobnost prolínala a utvářela v těchto kontextech, v nočním životě a na cestách.

Umění Libuše Jarcovjákové je na aktuální výstavě čteno skrze její osobní příběh – nespoutanost i nejistota, divokost i deprese, hledání sebe sama skrze komunity, jichž se stávala součástí. Je to óda na člověka, který navzdory těžkým podmínkám doby a nepřijetí tvrdohlavě a autenticky dokumentuje svůj život a svoje okolí a hledá vlastní výraz. Taková určitě stále je a její tvorbu to naplňuje významem a smyslem. Výstava v Národní galerii člení tvorbu Jarcovjákové podle sérií, které splývají s různými etapami jejího života nebo jejich tematickým zaměřením. V členité architektuře expozice poznáváme její různá tvůrčí období a prostřednictvím doprovodných textů také životní reálie. Kontext, který výstava nabízí, se soustředí výhradně na osobní život autorky. Ten sice byl součástí důležitých historických událostí, výstava je ale příliš nereflektuje, nabízejí pouze hrubý rámec, ve kterém se odvíjí individuální vývoj. Ač je tento přístup u Libuše Jarcovjákové naprosto legitimní, problematické je, že se výstava v Národní galerii soustředí pouze na tuto rovinu, pouze na autorské jako osobní a jako heroické. Je trochu zarážející, že retrospektiva této důležité umělkyně v největší státní instituci skoro zcela rezignuje na hlubší zprostředkování společenského-historického či kunsthistorického kontextu. Osobní příběh autorky nám sice pomáhá pochopit vnitřní podstatu její tvorby, avšak nezasazuje jí do doby, v níž vznikala, chybí tak kontext. Doprovodné texty navíc často jen popisují životní reálie a nálady s nimi spojené, jako by právě tohle fotografie samotné nevyjadřovaly lépe a skrze výrazové prostředky autorce vlastní.

Libuše Jarcovjáková, Eva – Jahodový bar, ze série Vražedné léto, 1984. Publikováno se svolením autorky a NGP.

Ač je tato personalizace tvorby u Libuše Jarcovjákové zažitým interpretačním klíčem, je jediným možným? Nelze se na její dílo dívat ještě jinak? A neměl by právě formát institucionální výstavy rozpětí takových hledisek hledat a reflektovat? V současnosti tíhneme k důrazu na politiku identit a s ním spojenou legitimizaci autenticity žité zkušenosti. Odkazuje na strategii reprezentace, která dokáže vytvářet paralelní historické příběhy a odrážet zkušenosti, které se často nedostanou k veřejnosti. To je – i přes úskalí reprezentace jako tokenismu identit – dnes samo o sobě jednou se stěžejních metod současného umění. Libuše Jarcovjáková je snad jednou z nejdůležitějších českých fotografek, která svým dílem tento způsob nahlížení na člověka odhaluje. A je to také jeden z hlavních důvodů, proč její fenomenální tvorba nebyla dlouhou dobu přijímána a její důležitost je reflektována až v posledních desetiletích. Její autenticky vlastní, nezávislý pohled odráží étos individuality a identity dějinám navzdory. Ovšem kurátorka Lucie Černá by právě v instituci jako NGP, která za to ručí, měla veřejnosti poskytnout i odbornější pohled na její tvorbu, její místo v dějinách fotografického média, souvislosti s mezinárodním děním ve vizuální kultuře a také historický a společenský kontext, ve kterém pracovala. Mluví se například o umění jako možném nástroji autoetnografického výzkumu. Není právě autoetnografie metoda, kterou autorka tak sebevědomě a svévolně rozvíjela? A pokud tomu tak je, o čem její fotografie vypovídají, pokud se na ně díváme jako na specifický archiv zasazený do určitého místa a doby? Její série by nám také mohly sloužit k hlubším reflexím reprezentovaných komunit, kterých byla součástí, a jejich proměn.

Samozřejmě, Libuše Jarcovjáková je nám přístupná i bez možná nadbytečného teoretizování, ale výstava jako médium by pak mohla tyto další čtení rozvíjet. Zásadní rolí institucí současného umění by totiž nemělo být pouze vystavování umění, ale také jeho zasazování do historického a sociálního kontextu. Žádné takové otázky výstava sama nepodněcuje. Nabízí jen zažitý interpretační klíč nespoutané individuality v socialistické mase, zároveň však budí dojem nostalgie po neopakovatelných časech, kdy dny mohly být ještě bezcílnými toulkami, dobrodružstvím bez jasného konce.

Libuše Jarcovjáková, Muž s hadem, ze série T-Club, 1984. Publikováno se svolením autorky a NGP

A zde se nabízí srovnání s filmem Ještě nejsem, kým chci být, jehož očekávaná premiéra se proběhla paralelně se zahájením výstavy. Snímek sleduje také především příběh Libušina osobního života a vztahu k obsahu jejího uměleckého díla. Jako životopisný film ale plní zcela jinou úlohu.

Režisérka Klára Tasovská a střihač Alexandr Kascheev k materiálu přistoupili formálně radikálně. Jako film fungující výhradně na dynamickém střihu statických autorčiných fotografií a jejího mluveného vyprávění, které je čtené samotnou autorkou a vychází z jejích deníků, je opět výrazně orientován na její osobní zkušenost. Ta je rámovaná pouze zásadními historickými událostmi roku 1968 a 1989. Jinak se zde odvíjí především příběh jednoho života. Momenty hledání a objevování, růstu i pádů, euforie i krizí. Všechny tyto univerzální lidské momenty nám zprostředkovává střihový rytmus fotografií, stylizované ruchy a skvělý soundtrack. Snímek, i když jeho základní forma je velmi minimalistická, nám nabízí velkorysý vhled do života a tvorby Libuše Jarcovjákové. Mluvené slovo a dramaturgie fotografií tvoří kombinaci, která využívá výrazové prostředky pohyblivého obrazu jedinečným způsobem. A zde se se můžeme vrátit zpátky k výstavě, která o totéž usiluje svými vlastními výrazovými prostředky. To, co nám specificky může výstava jako médium nabídnout, není totiž zdaleka využito tak efektivním a přesvědčivým způsobem, jako u snímku Ještě nejsem, kým chci být. Proč? Je to proto, že pro osobní tvorbu autorky je formát klasické výstavy příliš konzervativní a statický? Nebo zkrátka výstava onu atmosféru a náladu, ono punctum Libuše Jarcovjákové, jen nebyla schopna lépe zprostředkovat? Zvětšeniny a tisky fotografií visí na zdech a vedle nich čteme doprovodné texty. Je nutné vidět originály, pokud chceme opravdu spoluprožít Libušin životní příběh? Pokud výstava nenabízí ještě jiný pohled a vhled, není vlastně lepší formát filmu, který její tvorbu prezentuje více tvůrčím a mnohem přesvědčivějším diváckým zážitkem?

Libuše Jarcovjáková, Japonsko, 1986. Publikováno se svolením autorky a NGP.

Vystavené soubory fotografií jsou samozřejmě unikátní, přesvědčivé a dobře zprostředkovávají šíři práce Libuši Jarcovjákové. Celkový dojem je ale, zejména pro někoho, kdo se s její tvorbou už setkal, spíše neutrální – neurazí, ale ani nezaujme. Pokud se máme a chceme dozvědět něco víc, výstava nám s tím nepomůže. Je škoda, že si diváctvo neodnese hlubší a odbornější vhled, protože formát retrospektivy by neměl sloužit pouze k ohlédnutí za tvorbou autorky, ale také nalézání nových způsobů čtení jejího díla, jeho zasazení do minulosti, ale i současnosti. Výstava tak splnila ambici představit dílo široké veřejnosti, ale nabízí méně, než by si práce dnes již sedmdesátileté umělkyně zasloužila. Pokud chceme poznat tvorbu Libuše Jarcovjákové a spoluprožít její život, pak je lepší (a levnější) zajít do kina.

Libuše Jarcovjáková / kurátorka: Lucie Černá / Národní galerie Praha – Veletržní palác / Praha / 27. 9. 2024 – 30. 3. 2025

Ještě nejsem, kým chci být / režie: Klára Tasovská / scénář: Klára Tasovská a Alexander Kashcheev / Česko – Slovensko – Rakousko / 90 min

Foto: Libuše Jarcovjáková, Autoportrét, 1984. Publikováno se svolením autorky a NGP