O virtuální identitě bez empatie

Výstavní projekt Kolik profilů máš, tolikrát jsi člověkem připravily studentky kurátorských studií na FUD UJEP (Natálie Henclová, Linda Sudová, Jana Šedivá a Alice Zábranská), a jak název naznačuje, hlavním tématem výstavy je život na internetu, především sociálních sítích, a obecněji virtuální identita. František Fekete ve své recenzi připomíná, jak komplexní toto téma je a jak se proměnilo v průběhu posledních let, kdy už jen nestačí konstatovat, že je virtuální realita součástí našich životů, ale je třeba rozlišovat do hloubky její různé podoby a mechanismy.

O virtuální identitě bez empatie

Na místo jsem přijel vlakem v sobotu kolem poledne. Ničím jsem se nezdržoval a z nádraží šel přímo do Domu umění Ústí nad Labem. I když jsem věděl, kde přibližně se galerie nachází, cestu jsem několikrát kontroloval na svém mobilu a za chůze ještě proscrolloval sociální sítě. Prošel jsem kolem hospody Lucka, kde už seděli místní štamgasti a popíjeli pod slunečníky. Jeden z nich si právě ulevoval u instalace Milana Mikuláštíka. Byl jsem na místě. Dům umění Ústí nad Labem se nachází v přízemním podlaží jednoho z řady panelových domů na rušné Masarykově ulici. Z betonové zahrádky a přilehlé Lucky se návštěvník zčistajasna dostává do galerie současného umění a mód jeho percepce se musí rychle přeladit.

Výstava Kolik profilů máš, tolikrát jsi člověkem je komplexně pojatým výstavním projektem zahrnujícím nejen samotnou výstavu, ale také doprovodný program a ucelený grafický a navigační systém výstavy. Projekt byl připraven studentkami kurátorských studií na FUD UJEP Natálií Henclovou, Lindou Sudovou, Janou Šedivou a Alicí Zábranskou a z produkčního hlediska mu nelze nic vytknout. Byl jsem přivítán, obdržel jsem doprovodné materiály a ujištění, že se můžu na cokoliv zeptat.

Vcházím do galerijního prostoru a zahnu vpravo do místnosti natřené klíčovací zelenou a označené hashtagem #chcibýt. Nachází se zde instalace Lucie Kramperové Alternate me – tři vertikálně instalované televize s minimalistickými, ale podmanivými smyčkami, ve kterých v instagramových rozhraních trhavými pohyby morfují tři různorodé bytosti. Dívám se dlouho na jejich škubavé proměny, které se zdají být bezvýchodnými pohyby loutek. Tato práce je možná nejpřímočařejší reprezentací kurátorského konceptu empatie k virtuální identitě.

Co je ale vlastně spojující linií této výstavy? Abych to zjistil, vycházím ze zelené místnosti k monumentálním fotografiím Matyáše Lányia, které pracují s fragmenty křesťanské ikonografie a kontextem internetového archivu vědění – Wikipedií. Andreas Gajdošík s Marikou Volfovou vystavují tutoriál angažovaného trolla TAUTO na automatizované přidávání příspěvků na Twitter. Milan Mikuláštík svým typicky hravým a (post)ironickým způsobem apropriuje fragmenty internetových memů a hledá jejich paralely v (pre)historii lidské kultury. Milena Dopitová vytváří dekorativní stylizované masky, Joana Moll dekonstruuje digitální video a zjevuje rastr pixelů na vizuálním příkladů běžců. Zdeněk Svejkovský nakonec u vchodu znejišťuje přicházejícího diváka interaktivní instalací generující profilové rámečky na sociálních sítích. Architektura výstavy a celkové rozmístění děl je poměrně očekávatelné a ničím nepřekvapuje. Každé dílo má své vyhrazené místo, pro diváka se odvíjí jedno po druhém, aniž by došlo k jakémukoliv prostorovému mísení.

V galerii strávím poměrně dost času. Na diktafon si šeptem nahrávám úvahy o výstavě. Mé myšlenky se točí kolem konzistentnosti tématu a jeho prezentace skrze jednotlivá díla. Mám pocit, že výstavě se nedá nic vytknout a vytýkání navíc není mojí primárně oblíbenou činností. Ale přesto mi zde něco chybí. Chodím v kruzích po galerii a snažím se přijít na to, co to je. Čtu si doprovodný kurátorský text a uvědomuji si, že informace v něm obsažené ve mně nevyvolávají žádný zájem.

Téma virtuální identity je komplexní a v posledních letech zcela jistě do hloubky i šířky prozkoumané nejen umělci, ale i teoretiky a filozofy. Nejsem na tomto poli odborníkem, ale kurátorský text téma z mého pohledu pojímá poněkud vágně, chybí mu inovativní a kritický osten mimo stereotypní fráze, jak je třeba být na pozoru, co nám „virtuální“ realita dává a bere. Věty o „nové realitě, která si žije svým vlastním životem“, už jsou však neaktuální. Ona teoretická dualita „skutečné“ a „virtuální“ reality už dávno smazala své hranice. Dnes bychom naopak měli mluvit o chaotickém konglomerátu realit a identit a o jejich těkavosti, tekutosti a autonomní, algoritmické prostupnosti. Výstava tohoto typu samozřejmě nemusí být inovativní filozofickou odpovědí na dané téma. Samotná díla na výstavě svým specifickým způsobem komentují jeho šíři, ale jako celek spolu nekomunikují, nenacházím zde spojitou linii, koncepční prostorovou dramaturgii vedoucí diváka k promýšlení otázek, které text vyjmenovává. Cesty, kam nás jednotlivá díla navádějí, jsou velice současné, jmenujme například průnik technologického a sakrálního (Lányi) či synchronicitu kulturní a přírodní evoluce na příkladu memů (Mikuláštík). Zabalit ale vše pod hlavičku virtuální identity je podle mého názoru nepřesné a ne zcela přesvědčivé.

Je pro mě například otázkou, proč jsou na výstavě zastoupená díla Mileny Dopitové a Joany Moll, která bez ohledu na kvalitu představují skutečně odlišné vizuální a konceptuální strategie než ostatní práce. Kurátorky sice proklamují, že téma je zastoupeno formální a obsahovou diverzitou a problematizováno různými úhly pohledu i generacemi, právě tato díla ale oslabují jeho přesnost a přidávají výstavě jako celku na dojmu nekonzistentnosti. Milena Dopitová totiž pracuje spíše s poetickou metaforou dekorativních masek a dílo Joany Moll se podle mého názoru vůbec nevěnuje virtuální identitě, ale spíše formální dekonstrukci digitální obrazu – a tedy otázkám z oblasti teorie médií zabývajícím se charakterem a pozicí digitálních technologií v lidské percepci.

Virtuální identitou se v posledních letech zabývalo obrovské množství uměleckých děl, a tak je na místě se ptát, proč kurátorky přistoupily právě k takovému výběru. Buď je to nedotaženým záměrem, anebo nedostatečnou rešerší. Tato neucelenost je potom důvodem onoho dojmu, že zde chybí přesvědčivý názor a komplexní vypořádání se s tématem, které nás tak intenzivně obklopuje na každodenní bázi. Kurátorky výstavy si na to, jak je jejich téma komplexní, ambivalentní a všudypřítomné, zkrátka ukously příliš velké sousto. Musím tedy příznačně nazvat výstavu školáckou, což není nutně míněno negativně. Výstava z kurátorského hlediska totiž opravdu je studentská a kde jinde než ve škole zkoušet, experimentovat a dělat chyby? Nicméně na výstavě Kolik profilů máš, tolikrát jsi člověkem chybí právě ten experiment, který nás může vytrhnout a vykolejit. Tyto úvahy mě nakonec dovedly zpátky před hospodu Lucka. Dostal jsem chuť si zde s místními štamgasty sednout na pivo a tuto recenzi napsat přímo na místě a začerstva. Po chvíli uvažování jsem však pocítil nepojmenovatelnou a zbabělou nejistotu, že bych mezi místními štamgasty neměl na uvažování o současném umění potřebný klid a vyrazil jsem zpátky na nádraží.

Milena Dopitová, Andreas Gajdošík & Marika Volfová, Milan Mikuláštík, Joana Moll, Matúš Lányi, Lucie Kramperová, Zdeněk Svejkovský / Kolik profilů máš, tolikrát jsi člověkem / kurátorky: Natálie Henclová, Linda Sudová, Alžběta Svobodová, Jana Šedivá, Alice Zábranská / Dům umění Ústí nad Labem / 20. 5. – 3. 7. 2021

Foto: Filip Trubač