Lounské bloudění kolem Šimotové

„Za velmi důležitý považuji moment hledání, ke kterému patří jistá zvědavost,“ popisovala v rozhovoru s Karlem Hvížďalou svůj přístup k výstavám Adriena Šimotová, od jejíhož narození letos uplyne sto let. Pro tuto příležitost je naplánovaný cyklus tří výstav: první z nich právě probíhá v Galerii Benedikta Rejta v Lounech. Vytváří ale lounská výstava prostor pro hledání a zvědavost?

Výstava, nazvaná Rozhraní, představuje především výběr velkoformátových děl na papíře, pracujících s perforací a frotáží, která vznikala od poloviny 70. let a která si se Šimotovou spojujeme nejčastěji. Kurátor výstavy Pavel Brunclík se na budování obrazu tvorby Adrieny Šimotové podílí dlouhodobě, mimo jiné jako ředitel Nadačního fondu Adrieny Šimotové a Jiřího Johna. Z jeho práce lze vyčíst filozofující interpretační přístup k umělkyni a její tvorbě, kladoucí důraz právě na pozdější práce, které spojuje s existenciálními a metafyzickými pohledy. V kurátorském textu se tak například dozvídáme: „Perforace, zprostředkovávající ono mnohoznačné za obrazem a v horizontu obrazu zviditelňující a zdůrazňující rozporný vztah či souvztažnost zjevného a nezjevného, nezjevného vůbec, jež z prostoru za obrazem perforací vstupuje, se u ní děje takřka výhradně jako moment výtvarné meditace existenciálních rozměrů živoucí osoby a možností jejího autentického obrazového vyjádření.“ Na takovéto pojetí Šimotové tvorby jako labyrintu, prostupného pouze komplikovaně, se značným úsilím, pak navazuje celé pojetí výstavy.

Ta probíhá v přízemních prostorách Galerie Benedikta Rejta, tedy v prostoru, kde není jednoduché instalovat výstavy. V případě současné výstavy tmavě šedé stěny, absence denního světla a bodové osvětlení budují silný, až sakrální dojem z velkoformátových děl a nutí návštěvnictvo ke ztišení – brzy na nás ale začne padat tíseň. Díla Adrieny Šimotové tyto výstavní podmínky ustojí, pocit posvátna je navíc souladu s Brunclíkovým kurátorským přístupem. Přesto se ale nejde zbavit dojmu, že vnímání Adrieny Šimotové ochuzují.

I vzhledem k tomu, že výstava je prezentována jako „výběrová retrospektiva“, silně vyvstává otázka, co zde chybí. Nejde totiž pouze o to, že výstava nepředstavuje vývoj Šimotové tvorby – opomíjí celé dvacetileté počáteční období – a tak zde nenajdeme autorčinu mimořádně silnou malířskou a (s jedinou výjimkou) ani grafickou tvorbu. Vlivem architektonického řešení, omezeného výběru děl, ale také absence bližších informací o konkrétních dílech a uměleckých technikách výstava především zplošťuje Šimotové tvorbu do působivých, ale němých obrazů. Ty neposkytují diváctvu žádný prostor k imaginaci, nevyzývají ke vstupu do světů uměleckých děl, tudíž nevedou ke zmiňovanému hledání. Frotáže nás nevybízí svou intimitou, zaznamenáním doteku umělkyně, k novému prožívání vlastní tělesnosti, k citlivosti k doteku druhého člověka, k novým pohledům na každodenní předměty ani k pozornému vnímání architektury. Prezentace nenaznačuje, že síla díla Adrieny Šimotové spočívá i v experimentu, hledání nových cest umění a zachycování lidského prožívání, nenajdeme tu prostor k úžasu nad šíří možných podob papíru a práce s ním…

Toto potlačení možností komunikace díla s divákem či divačkou je obzvlášť zarážející, když si uvědomíme, že právě komunikace byla důležitým tématem autorčiny tvorby. Objevuje se v tematizaci doteků, zachycování pohledů, v utváření vztahu k místu a dostává se i do názvů některých děl (cyklus Vymezení a komunikace, 1977). Tuto důležitost potvrzují i zmínky v kurátorském textu. Výstavě by tedy slušelo širší spektrum vystavených děl, citlivější instalace a přívětivější textový doprovod, vycházející vstříc tomu, že v galerijních prostorech nelze vytvořit podmínky pro čtení dlouhého a komplikovaného úvodního textu.

Lze samozřejmě očekávat, že následující výstavy doplní další fasety tvorby Adrieny Šimotové: Museum Kampa slibuje připomenutí vztahu mezi umělkyní a Medou Mládkovou, výstava v Moravské galerii pak má navázat na Šimotové výstavu v Domě pánů z Kunštátu z roku 1986. Pro místní návštěvnictvo a pro ty, kdo se v záplavě kulturních událostí na další výstavy vypravit nestihnou, zůstane ale obraz Šimotové sice vizuálně působivý, ale bohužel výrazně okleštěný.

Kurátorské rozhodnutí připravit v zásadě konvenční výstavu, určenou k tiché kontemplaci, se dá vysvětlit omezeními podobou i nevelkými rozměry výstavních prostorů. Přesto je potřeba ptát se nejen, zda taková prezentace svědčí vystavovaným dílům, ale také co přináší široké veřejnosti a jaký obraz umění jí předkládá. Věříme-li ve společenskou roli výtvarného umění, v jeho sílu propojovat různorodé skupiny lidí, vytvářet soudržné komunity a otevírat diskusi, s takovýmto přístupem – jaký by Piotr Piotrowski označil spojením „muzeum jako svatyně“ – nevystačíme. To platí o to více v případě veřejně financovaných galerií, jejichž úkolem je hledat cesty, jak přitáhnout nové publikum bez toho, aby se staly lunaparkem bezduchých projekcí a her.

Většinu práce v tomto ohledu v českém prostředí stále odvádějí edukační oddělení – ta ale často zpětně kompenzují kurátorská rozhodnutí místo toho, aby byla součástí příprav výstavy jako plnohodnotný partner, což omezuje jejich potenciál. I v případě výstavy Rozhraní probíhají bohaté edukační programy, v jejichž rámci galerijní prostory ožívají přítomností školních skupin a které nabízí komplexnější možnosti poznání i osobního prožívání tvorby Adrieny Šimotové.

Taková činnost byla blízká i samotné umělkyni, která ve zmiňovaném rozhovoru vzpomíná na workshop, který k vlastní výstavě perforovaných obrazů připravila pro nevidomé děti: „Bylo to nádherné setkání. Třeba mi udělaly želví rodinu, ač želvu nikdy neviděly, a jejich výtvor se realitě podobal. Řekla jsem jim na rozloučenou, že jsou velmi bohaté. Dokážou něco, co my neumíme.“ To ukazuje, že taková setkání nepřináší obohacení pouze těm, kdo umění konzumují, ale prospěch z nich může mít i svět umění. Možnost vyzkoušet si specifické umělecké techniky, dozvídat se informace zjednodušenou formou nebo si prostě jenom neformálně povídat o dojmech z umění často navíc dokáže posunout zážitek z výstavy, poznat její nečekané rozměry a potvrdit tak, že umění může být součástí života každého z nás.

Adriena Šimotová / Rozhraní / kurátor: Pavel Brunclík, kurátorka za GBR: Lucie B. Šiklová / Galerie Benedikta Rejta / Louny / 19. 3. – 31. 5. 2026

Foto: Barbora Kovářová